JUDr. Jiří Kašpar

* 1953

  • „My jsme jeli v lehátkovém voze a tam byla čtyři lůžka a s námi jely dvě starší Litevky. Už cestou tam jsme si povídali a to bylo první bouchnutí, že je to nějak jinak, než se nám to zdá, protože ty Litevky k nám byly úplně otevřené. Takže to byl takový bod jedna. Pak jsme tam přijeli a navázali jsme tam kontakt a všechno bylo jinak. Rok předtím se tam upálil student, v Kaunasu, a jak jsme jezdili o víkendech, tak jsme byli také v Kaunasu, a tak nám řekli, kde to místo je, z dálky. Šli jsme kolem toho místa. Tam seděli klasicky dva šedaví pánové, kteří si četli noviny, to bylo jak ve filmu. A tak jsme se jakoby nedívali, jenom jsme šli kolem toho místa. O tom se tady vlastně vůbec nemluvilo. Čili tam ta protisovětská nebo protiruská... to tam pořád bobtnalo, ale o tom se u nás vůbec nemluvilo.“

  • „A o přestávce jsem to už nevydržel a šel jsem ještě s dcerou slovenského kamaráda za ním. Zezadu jsem ho pohladil po rameni a řekl jsem mu, že děkuji, co pro nás dělá, a jestli by se mi nepodepsal. Tak on si to vzal a podepsal se. Pak tam ještě šla ta Kateřina, té se taky podepsal. A ta druhá půlka koncertu byla skvělá. Vystoupila tam Joan Baez, přednesla, protože jela z Polska, pozdrav od Wałęsy, tuším, že v polštině. A to už burácelo. A pak vystoupil Ivan Hoffman a zpíval písničku, v půlce ho organizátoři vypli, nenechali ho dozpívat, zpíval čtyři pět slok a najednou utnuli mikrofony. Hvízdot a celá hala, tam mohlo být tři tisíce lidí, skandovala: 'Charta! Charta!' My jsme pak chodili do dvou hodin po Bratislavě, to bylo 10. června 1989, to ještě nebylo ani Několik vět, to bylo krátce po Havlově propuštění, on byl zavřený asi dva měsíce za účast na Palachově týdnu. A pak byly ty petice za jeho propuštění a v té Bratislavě byl asi tři týdny po tom, co ho propustili. Takže to bylo ještě v takové době... úžasný zážitek!“

  • „Tam asi tak 40 až 50 lidí dlouhovlasých, seděli tam na louce, popíjeli, bavili se tam a najednou tam přijel autobus policajtů a začali je sbírat do toho autobusu, že je odvezou. Tak já jsem to filmoval a najednou mi někdo zezadu zkroutil ruku, co jsem měl tu kameru, a oni to byli místní policajti, kteří mě začali vyslýchat, co tam dělám. Musel jsem... což byla taková estráda, protože jsem tam kolem lidí, kteří tam jako návštěvníci festivalu proudili kolem, ostentativně z kamery vytáčel film. Myslel jsem si, že tím bude konec. Nebyl. Museli jsme jít na služebnu, tam s námi udělali výslechy, se mnou a mojí manželkou, a pak nás propustili. Tam mi říkali, že tyto záběry jsou strašně nebezpečné, protože nějakou dobu před tím natáčela západoněmecká televize, po zatýkání deseti lidí kolem Charty v roce 1979, s Vaculíkem a ještě asi čtyřmi dalšími nějaký pořad, co si o tom myslí. A ti policisté toto namítali, že já ty záběry pošlu do západního Německa a bude z toho propaganda. Tím argumentovali, proč mě zadrželi. Pak nás propustili, ale postoupili to výš na okresní správu SNB Hodonín a jejich ředitel napsal dopis našemu předsedovi advokacie do Prahy, že jsem tam točil zátah proti takzvané volné mládeži. A že to je nepřípustné a že žádají o sdělení opatření.“

  • „Naše přátelství bylo velmi silné, nicméně my jsme měli advokátní poradnu ve Svitavách a naše vedoucí chodila každé dva roky na kobereček na ÚV KSČ k nějakému soudruhu Kopcovi, který měl na starosti tyto administrativní organizace. A protože zřejmě Homolovi měli v nějakém baráku vedle sebe udavače, až se ta informace, že se s nimi stýkáme, dostala na ÚV KSČ. Nejdřív mi to vedoucí jen vytkla, že ten Kopec se jí ptal, a že ona nechce mít žádné problémy, tak že to vytýká mně. A pak bylo, že jsem toho nenechal a že se nechovám jako socialistický advokát a že ona s tím má velké problémy u toho Kopce. A že mi teda musí dát trest. Trest to byl velmi paradoxní, protože já jsem tady v Poličce pracoval se svojí sekretářkou sám, tři advokáti byli ve Svitavách, a já jsem dostal za trest, že půl roku jsem musel každý pátek jezdit do Svitav do jejich kanceláře, sedět na židli. Já jsem tam neměl žádné klienty, tak jsem to tam proseděl, četl jsem si, nebo jsem si tam vezl spisy, abych si je tam studoval. Byl to ale úplně absurdní trest. To byl rok 1986 nebo 1987 a pak už se to vytratilo.“

  • Full recordings
  • 1

    Polička, 26.09.2020

    (audio)
    duration: 02:09:52
    media recorded in project Příběhy regionu - Královehradecký kraj
Full recordings are available only for logged users.

Jeden z deseti statečných

Jiří Kašpar ve Vilniusu, 1974
Jiří Kašpar ve Vilniusu, 1974
photo: archiv pamětníka

Jiří Kašpar se narodil 23. srpna 1953 v Rychnově nad Kněžnou. Dětství a mládí prožil v Kostelci nad Orlicí, ve městě, které bylo proslavené svojí undergroundovou scénou a protirežimními akcemi. Pamětník se vedle studia věnoval muzice a sportu. Snil o profesi sportovního novináře, ale při konečném rozhodování dal přednost otcovu přání a odešel studovat práva. Během studií v rámci letních aktivit navštívil jednu ze zemí tehdejšího Sovětského svazu – Litvu. Tato cesta mu potvrdila domněnku, že v Sovětském svazu nebylo všechno tak, jak prezentovala tehdejší média. Po ukončení právnické fakulty nastoupil jako advokát do Poličky. Ve městě spolu se svojí manželkou založili a několik let vedli filmový klub. Na počátku osmdesátých let se seznámil s chartisty, manželi Homolovými z nedalekého Pomezí. Jejich přátelství neušlo pozornosti Státní bezpečnosti a následným výtkám ze strany nadřízených. Advokát Jiří Kašpar vyvázl jen s mírným exemplárním trestem. Po zásahu na Národní třídě 17. listopadu 1989 se zapojil do procesu politických změn, byl zakládajícím členem místního Občanského fóra a městským zastupitelem po prvních volbách. Později vstoupil do nově vznikající Občanské demokratické aliance (ODA). Politické dění aktivně sledoval i po odchodu do penze. V roce 2019 ukončil ze zdravotních důvodů advokátní praxi. V roce 2020 žil Jiří Kašpar v Poličce.