Ing. Arnošt Karas

„Jiné setkání se smrtí bylo v souvislosti s hasičskou činností. Roku 1944 v srpnu byl nálet spojeneckých letadel na Ostravu. Bomby šly pásem. Začalo to u Národního divadla moravskoslezského, ale tehdy se jmenovalo jinak, protože hrálo jen německy. Začínalo to tam a končilo to na Slezské Ostravě na kopci na Hladnově. My jsme tam měli za protektorátu k dispozici dřevěný barák pro náš sbor, abychom se měli kde oblékat. Tak jsme byli v tom baráku. A teď přiletěla ta vlna. To bylo zděšení. Jeden z nás tomu baráku nevěřil a utekl ven, že se schová jinde. Jeho stihla tlaková vlna a zahynul. Čili to bylo první setkání s matkou smrtí. Stačilo, aby kdokoli z nás vyšel z dřevěné boudy. Bouda se pak složila, ale všichni jsme přežili, kteří jsme tam byli.“

„Ta zbrojnice stojí dodnes. Tam byla řada vozidel označených 8, 16 a 24 podle toho, kolik vody dávaly za minutu. Šestnáctka a čtyřiadvacítka měly svoji nádrž, která obsahovala asi čtyři sta litrů vody, a měly už i pěnidlo. Nám se stalo, když hořela střecha domu v Kunčičkách, že jsme přijeli, ale vozidlo 16 se zabořilo a stalo se nepojízdné. Nebylo jak se dostat k vodě. My hloupí hasiči jsme nevěděli, že tam máme čtyři sta litrů vody a pěnidlo, kterým bychom tu půdu skutečně zachránili. Byl to náš velký omyl. Ještě jsme neznali možnosti, protože do té doby jsme jezdili s otevřenými auty bez zásoby vody a spoléhali jsme se na vodní zdroj, ať už na přírodní nebo na hydrant.“