Georgios Karadzos

* 1941

  • „Táta přišel domů a říká: ,Tak teď ti musím říct novinu a rozhodni se. (…) Chtěj tě z ústředního výboru poslat do Athén na fakultu (já už jsem byl ve třetím nebo ve druhým), abys tam pracoval v ilegalitě pro komunistickou stranu, ale zajistěj ti studium na lékařský univerzitě v Athénách.‘ Já říkám: ,Já? Já se svým obličejem? Ježíšmariá, vždyť mě zastřelej na prvním rohu. Já abych pracoval v ilegalitě pro komunistickou stranu – proč? Co jako, čím mně přispěli teda, abych se já ještě obětoval za tohle?‘ On říká: ,Já ti to jenom říkám. Jestli chceš, můžeš, já to neschvaluju.‘“

  • „Bylo zajímavý, že těch členů, co byli pro Zachariadise, bylo, jako v tý aktuální situaci byli skoro všichni pro. Pak když se projevilo, co vlastně byl zač, tak se odklonili. (…) Ale chodili agitátoři z ústředního výboru a ti jim nasypali takovejch informací, který byly zase pro ně. (…) Takže ty lidi, který vlastně byli ne negramotní, někteří měli školy, někteří školy neměli, ale byli vychovaní školou života, tak vlastně věřili zase v někoho, kdo zas nastoupil. Takže to bylo tak nesourodý obrovským způsobem, že nakonec to skončilo tím krachem.“

  • „Starý komunisti (…) to mysleli ale úplně smrtelně vážně s tím komunismem a tak dále, že by se měli všichni dobře, ale to byli ty starý, ty přesvědčený, že každej se musí mít dobře. Ale ty nahoře ne. Protože i náš předseda komunistický strany, tenkrát to vedl, tak taky měl svoje pravidla, který dodržoval. A dodržoval – Zachariadis – jenom svoje pravidla.“

  • „To mě právě vyhodili tenkrát z tý komunistický strany, já tam byl asi dva roky, protože chtěli, aby měli vlastně mladou krev. Mně bylo asi osmnáct a táta mi říkal: ,Prosím tě, oni tě berou jako perspektivního, seš vysokoškolák.‘ A já říkám: ,Ale tati, co já tam budu dělat?‘ Já kvůli němu jsem šel (…) a za druhé tam se scházeli všichni ti strejdové (…) a oni si popovídali a mluvili vlastně furt o tom stejným. (…) Ta schůze začínala tak, že tam ten předseda přečetl nějaký to usnesení ústředního výboru, to se potřebovalo nějákej těch dvacet, třicet minut. A teď se každej z těch členů, to bylo kolem tří set, tak každej se hlásil a řekl svůj dojem (…) samozřejmě, že každej souhlasil (…) a furt dokola. A já jsem se jednou naštval a říkám: ,Co vy to tady furt melete, proboha, proč říkáte furt to stejný? Já říkám, jestli chcete – protože proti kapitalistům a fašistům – já říkám, tak se vraťte domů a běžte tam bojovat.‘ To byl oheň na střeše. Já říkám, a řek jsem tu větu, to mě stálo vlastně to členství, já jsem říkal: „Víte co, vy tady normálně naplníte ten hřbitov dvorskej a nikdo se z vás nevrátí.‘“

  • Full recordings
  • 1

    Semily, 22.05.2010

    (audio)
    duration: 02:35:48
Full recordings are available only for logged users.

My jako děti jsme museli být svědky něčeho, o co se perou ti dospělí

Georgios Karadzos
Georgios Karadzos
photo: Pořízena během natáčení

Georgios Karadzos se narodil v roce 1941 v Řecku v pastevecké rodině. Coby malé dítě se po útěku přes Albánii dostal s celou rodinou přes Polsko po moři do Československa. Zde byl oddělen od rodičů a několik následujících let strávil v dětských domovech. Vystudoval medicínu a po studiích pracoval jako lékař, později jako chirurg v Semilech, kde byl jmenován primářem chirurgického oddělení. O svém dětství a době strávené v dětských domovech napsal autobiografickou knihu „Ukradené slunce” (Lomnice nad Popelkou: Studio JB, 2004).