Ludmila Kantorová

* 1941

  • „Najednou, to bylo dvacátého, já s jednou sestrou jsme asi ve čtyři hodiny v noci měly táborovou hlídku. Slyšely jsme hučení. Bylo nám už zima k ránu a říkala jsem si, že tady mrzneme a někdo si letí letadlem k moři, protože létala letadla nad námi jako šílená. Vůbec jsme nevěděly, o co jde, ale fakticky byl nějaký hustší provoz, takže jsme jim záviděly. Z toho vyběhl ze stanu jeden bratr a říkal: ‚Jsou tady!‘ To bylo přesně z dvacátého na jednadvacátého, co nás tady obsadili. My jsme v rychlosti všechno balili. Vůbec jsme nevěděli, co bude. Já jsem třeba měla děti u babičky. Tak jsme to pobalili a zlikvidovali tábor. Vím, že táborák byl opravdu v pravé poledne. Chystal se na večer, kdy jsme se měli rozloučit. Jenomže kvůli těmto okolnostem jsme to museli udělat takto. Pamatuji si, že tam brečeli dospělí chlapi. Byl tam jeden pán, který byl voják, mně se zdál dost starý, a ten to neviděl vůbec dobře. Byla tam děsně smutná nálada. Tak jsme to pobalili, zazpívali skautskou hymnu, sundali vlajku.“

  • „Jak se tu objevily PTP, vojáci s černými výložkami, museli absolvovat vojenskou službu. Někteří už byli v letech, to si pamatuji, že na vojáky mi připadali staří. To se psala 50. léta 20. století. U nás doma byl provoz. Narukovali maminčini známí z Vysokého Mýta. K nám do bytu chodili například páter Schnitter, ten mě dokonce ve Vysokém Mýtě křtil, dominikán páter Josef Kulhavý a další. Ti dovedli své spolubojovníky ve zbrani. Zbraně neviděli, ale jen lopaty a krumpáče. Přišel páter Pohorský Jan z Vlašimi, páter Lazar z Karlštejna, páter Jaro Lank salesián a jiní. Někdy se jich sešlo i deset. Měli u nás v pokoji pod stolem ukryto nádobíčko, to je kalich a patenu. Sloužili mši svatou téměř každý den, u nás doma se střídali. Kalich i patena byly asi čtyřikrát menší než normální. Já mohla odpovídat latinsky, to se mi líbilo. Po mši svaté jsme seděli v kuchyni, povídalo se, to se mi také líbilo. Moc jsem tomu ale nerozuměla. Maminka chystala nějaké občerstvení. Já měla devět deset roků, bratr devatenáct, sestra osmnáct. Filosofovalo se a já často nechápala, ale statečně jsem sledovala.“

  • „Co se týká mého tatínka, tak si pamatuji, že jsme za ním jezdili do nemocnice do Litomyšle. Při osvobozování Vysokého Mýta, protože měl jako jediný auto zahrabané v uhlí, vytáhl ho a vozil proviant partyzánům někde k Mýtu. Měl těžkou angínu, přechodil to a dostal zánět srdečního svalu. Ve svých čtyřiceti dvou letech zemřel. Ležel v Litomyšli, ale potom ho bratři chtěli odvézt na Moravu. Pamatuji se, že jsem s nimi jela v sanitce, že ho vezmou do Olomouce. Tady byli dost dobří doktoři. Jak ho vezli, to nebyla sanitka, ale zelené auto, asi vojenské. Tam topili dřevoplynem. On tam chudák těžko dýchal, tak jsme všichni vylezli z auta na vzduch a on zemřel. Nad Třebovou na kopci, říkalo se tam U Anči, tam stojí hospoda asi dodnes, tak tam zemřel. Tak jsme pak jeli s mrtvým tatínkem do Olomouce. Tím začala naše pouť Olomoucí.“

  • Full recordings
  • 1

    Olomouc, 05.04.2019

    (audio)
    duration: 01:53:45
    media recorded in project Příběhy 20. století
  • 2

    Olomouc, 12.04.2019

    (audio)
    duration: 56:27
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Byl to život kolikrát strašně smutný, ale krásný

Dobová fotografie, cca 1944
Dobová fotografie, cca 1944
photo: archiv pamětnice

Ludmila Kantorová se narodila 30. dubna 1941 ve Vysokém Mýtě. Otec František Valert byl vojákem vládního vojska a rodina bydlela v kasárnách pod dohledem německých vojáků. Ludmila sledovala odchod německých vojáků z kasáren a příchod Rudé armády. Otec při pomáhání partyzánům onemocněl a po konci války zemřel. Ludmila se s matkou a sourozenci přestěhovala do Olomouce. Matka jí předávala katolickou víru a vodila do kláštera, který ale komunisté v roce 1950 zlikvidovali. Jejich dům se stal útočištěm pro kněze sloužící v Olomouci v Pomocných technických praporech. Ludmila chodila do náboženství a kvůli tomu nemohla jít na pedagogickou školu. Vystudovala obor laborantka na zdravotnické škole a od roku 1959 pracovala na kožní klinice Fakultní nemocnice Olomouc. Provdala se za Lubomíra Kantora, který tak jako ona po válce skautoval. Po obnovení skautingu v roce 1968 s manželem založila 7. oddíl Olomouc. V srpnu se účastnila Jesenické lesní školy, která ale skončila předčasně kvůli invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Její bratr, kameraman František Valert, v roce 1969 emigroval a znovu se s ním viděla už jen jednou. S manželem po opětovném zákazu skautingu v roce 1970 dál tajně skautovali až do roku 1989, kdy mohli vystoupit z ilegality a ve skautingu pokračovat. V nemocnici pracovala až do roku 1997, kdy odešla do důchodu.