Helena Kalusová

* 1948  

  • „Jak už byl táta v Příbrami v uranových dolech, tak maminka dostala asi jednou za půl roku povolení k návštěvě. Potřebovala také ušetřit na cestu, protože musela dojet do Příbrami vlakem a tam přenocovat. Ráno u nádraží stál autobus a ten nás zavezl do Milína. Měli jsme tam půlhodinovou návštěvu. Za půl hodiny to skončilo a jeli jsme zase zpátky domů. Maminka nás vždycky brala po dvou. Vždycky dvě děti a příště zase dvě, aby nás tatínek viděl a mohli jsme ho všichni navštívit. Sedělo se u širokého stolu, uprostřed byla deska, abychom si nemohli podat ruku. Potom na konci tam tatínek přes to všechno musel mít nějakého dobrodince, protože měl vždycky místo u kraje. Tím pádem mu dozorce povolil, že si mohl vzít jedno dítě na chvíli na klín. Odtamtud mám ještě takovou slzičku s křížkem, co táta vyrobil. Sem tam nám něco podstrčil, ale to jen díky tomu, že nás nechali tátovi sedět na klíně.“

  • „Přijeli dva páni. Znám jejich jména, ale jmenovat je nebudu. Jak dnes vidím, jak vedli tátu každý za jednu ruku, a jak šel, tak se za mnou otáčel. My jsme nevěděli, co se děje, a najednou byl pryč. Bylo to v červenci a až v říjnu (prosinci – pozn. red.) byl odsouzen na sedmnáct let za nějakou podvratnou činnost, že měli nějakou skupinu a on byl prý organizátor. My ale nevíme, co dělal. Měli jsme hrozný strach, protože jsme do soudu nic nevěděli. Potom si pamatuji, že každý den přijely auta, takový ten černý Tatraplan. Jak už jsme slyšeli prásknout dveře od auta, tak přišli bez pozdravu, rozletěly se dveře od domu a teď to začalo. Ze začátku sebrali fotoaparát, tatínkovy dobré boty a obleky a odvezli. Každý den pak přijeli, vyházeli matrace z postele, rozházeli peřiny a všechno oblečení ze skříně. Co se hodilo, odvezli. Pak nejezdili každý den a jezdili občas. Z toho jsme jako děti měly největší hrůzu a strach. Pak jak byl odsouzený, tak to skončilo.“

  • „Táta se narodil v Laktaši v nynější Bosně a Hercegovině 9. srpna 1917. Byl u pilotů a dostal se do zajetí. Nevím, jak se tam dostal, ale sloužil pak na statku tady kousek v Králové. Pak se dostal na statek v Nové Hradečné, kde pomáhala maminka a kde se poznali. V říjnu 1945 se narodil můj bratr, pak v prosinci 1946 sestra a pak já v lednu 1948 a v prosinci 1949 nejmladší bratr.“

  • Full recordings
  • 1

    Nová Hradečná, 11.12.2018

    (audio)
    duration: 02:16:46
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Každý den přijeli, vyházeli matrace z postele, rozházeli peřiny a všechno oblečení ze skříně

Helena Kalusová (Šobotová)
Helena Kalusová (Šobotová)
photo: archiv pamětnice

Helena Kalusová, rodným příjmením Šobotová, se narodila 10. ledna 1948 v Hradečné (od roku 1960 Nová Hradečná). Zatímco její matka Anna pochází z národnostně smíšeného manželství mezi Čechem a Němkou, otec Milan Šobota je srbského původu. Otec pochází z obce Laktaši v dnešní Bosně a Hercegovině. Jako pilot jugoslávské armády se účastnil bojů s hitlerovským Německem. V dubnu 1941 padl do zajetí. Transportovali ho pak na zemědělské práce na území Sudet, kde se seznámil se svou budoucí ženou. Rodina pak žila v Hradečné, kde se otec po roce 1948 stal členem protikomunistické odbojové organizace Bílá legie. V červenci 1954 byl zatčen a následně Krajským soudem v Olomouci odsouzen na 17 let vězení. Doma musel zanechat své čtyři děti ve věku od pěti do devíti let. Prošel pak nápravně pracovními tábory u uranových dolů u Příbrami. Propuštěn byl až po více než devíti letech 31. října 1963. Neviděl tak dospívání svých dětí, které ho mohly navštívit jen jednou v roce ve vězení. Helena se nakonec i přes špatný kádrový posudek díky podpoře učitelky dostala na střední pedagogickou školu v Přerově. Poté pracovala jako vychovatelka ve školní družině. V roce 1968 se provdala za Karla Kaluse, s nímž měla později dvě děti. V roce 2018 bydlela stále v Nové Hradečné.