The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Milena Kalinovská (* 1948)

• narodila se 24. dubna 1948 v Praze v rodině ruských emigrantů

• po sovětské okupaci v roce 1968 se rozhodla emigrovat do Londýna

• československými soudy byla zbavena občanství a odsouzena k třem roků odnětí svobody

• studovala v Londýně a v Kanadě

• v Londýně vedla galerii Riverside Studios

• stala se jedinou Češkou nominovanou na Turner Prize

• působila jako galeristka a kurátorka v USA

• tři roky působila ve vedení Národní galerii v Praze

Milena (Míla) Kalinovská, přední světová galeristka a kurátorka, se narodila 24. dubna 1948 v Praze, kde také vyrůstala. Od dětství ji formoval pestrý kulturní rodinný background, rodina byla bilingvní. Její rodiče bydleli v Bylanské ulici a v jejich domácnosti se mluvilo česky, prarodiče žili asi čtvrthodinu pěšky v Průběžné ulici, a u nich se mluvilo rusky. Mílu prakticky vychovali právě prarodiče a k rodičům chodila na návštěvy o víkendech, a tato zvláštnost jí připadala naprosto přirozená, protože babičku velmi milovala.

Babička se jmenovala Anna, původně Urjadniková, později se vdala za Fjodora Rjabora a poté za Františka Bočka, který se přejmenoval na Nikolaje, aby mohl být s Annou oddán v ruské pravoslavné církvi. S rodinou žil ještě pradědeček Ivan Majsejič Urjadnikov, který byl donským atamanem. Šlo o rodinu ruských emigrantů, která se usadila v Praze v důsledku Říjnové revoluce a převzetí moci bolševiky, jejichž obětí se stali další členové širší rodiny, například pradědečkův syn Alexandr Urjadnikov, který následkům zranění z bojů podlehl v Praze a byl pohřben na Olšanech. Návštěvy pravoslavného kostela na Olšanech si Míla uchovala jako vzpomínky na pradědečka, kterého tam doprovázela k hrobu jeho syna. S nevlastním dědečkem Františkem Bočkem zase chodívali po muzeích, kavárnách a kostelích. Dědeček Rjabov byl knihovníkem v Klementinu a zakladatelem Slovanské knihovny.

Jako s malou holčičkou se s Mílou jednalo naprosto otevřeně, předpokládalo se, že dítě vycítí, s kým o jakých věcech mluvit a o kterých ne. Z vyprávění o historii rodiny, u které se scházela společnost ruských emigrantů, však pro ni vyplýval určitý zmatek: „Nechápala jsem, že tam bojovali socialisté proti kapitalistům a současně komunisté proti imperialistům, protože jsem jako dítě měla za to, že nepřátelé proti sobě vždycky stojí jen dva.“ O dramatickém útěku z Ruska se nehovořilo detailně. Míla Kalinovská si vzpomíná jen kuse na vyprávění o cestování na vozech tažených koňmi a vybuchujících mostech. O putování na Krym a posléze do Prahy. Část rodiny zůstala odtržená v Rusku a pradědeček přijížděl přes Zagreb a Dubrovník.

Dětem bylo jedno, jestli mluvím česky nebo rusky

Rodiče Míly Kalinovské pobývali za války v Německu v rámci totálního nasazení. Těsně po osvobození se matka na radu dědečka Fjodora Rjabova vydávala za chlapce, aby ji osvoboditelé neznásilnili, a také aby ji neodvlekli jako ruskou emigrantku na Sibiř, tak jako mnoho jiných zde usídlených osob. Fjodor Rjabov dceru prosil, aby se v životě zpátky do Ruska nevracela. Sám přišel o pět bratrů, kteří zde byli popraveni. Další dvě sestry se ze strachu z režimu nikdy nevdaly, Prahu navštívila a s bratrem se shledala z celé rodiny jen jedna z nich.

O režimu v 50. letech v Československu se příliš nemluvilo – jeho dopady na rodinu byly totiž evidentní. Milenina maminka musela pracovat na směny v Kablovce jako dělnice, přestože dříve byla úřednicí v Tesle, odkud ji vyhodili pro ruský původ, přestože vystudovala účetnictví na ekonomické škole. V novém zaměstnání pracovalo mnoho dalších doktorů a inženýrů, zbavených svých pozic, a Milenina matka špatně snášela pachy na pracovišti a často zvracela.

Svůj úděl se však rozhodla nést s grácií, a tak chodívala ráno z noční směny velmi elegantně oděná a nalíčená. Z toho důvodu také jakýsi uliční výbor poslal do školy, kam Míla chodila, udání, že se její matka živí jako prostitutka. Učitelotci dopis ukázal a pak ho před jeho očima roztrhal. Pradědeček nerozuměl tomu, že by pro jeho situaci bylo lepší, aby si změnil občanství, a tak pobíral měsíčně důchod pouhých 90 korun. Babička směla pracovat jako domovnice, takže měli byt bez nájmu, neslo to s sebou však občas povinnost vést rozhovory s tajnou policií, která se dožadovala informací na další partaje v domě. Babička prý vždycky odpovídala: „Ne ne ne, to jsou tak slušní lidi, nic špatného o nich nemůžu říct, i domů chodí brzo,“ a pak běžela za sousedem ho varovat, že se na něj vyptává policie.

V Praze měla Míla spíše kamarády z ruských emigrantských rodin, s kterými chodila na klavír a balet. O prázdninách trávila čas s českými dětmi v Českém ráji v obci Příchvoj u dědečka Františka Bočka hlavně v přírodě běháním po lesích. „Tam bylo dětem jedno, jestli mluvím česky nebo rusky, ale když jsem nastoupila do první třídy, nemluvila jsem česky dost dobře, což ve mně vyvolávalo určitý stud, a tehdy jsem začala žít hlavně v jakýchsi představách a fantazijním světě. Na přání babičky jsem si od dětství vedla deník, myslím že v češtině. Oba jazyky jsem měla tak propojené, že jsem si ani neuvědomovala rozdíl.“

Kafka, Camus, Solženicyn...

Zpočátku tedy nebyl Míly prospěch ve škole nijak valný. Asi v sedmé třídě se však seznámila s kamarádkou Danou Slívovou, která byla jedničkářka, a přistupovala k ní jako k intelektově sobě rovné, což Milenu motivovalo. Stejně k ní přistupovala i babička, která jí vždy důvěřovala a o jMíliných schopnostech nikdy nepochybovala. A tak začala usilovat o to, aby se dostala na střední školu. Podařilo se to až napodruhé s odvoláním, a to školy ve Vršovicích, kam byli převážně přijati studenti, kteří měli nějakým způsobem problematický původ a museli se odvolávat. Jejich třídě se říkalo třída rebelů, jelikož studenti pochopili, že profesory je možné velmi dobře vykolejit nežádoucím druhem literatury, kterou četli. Působila zde učitelka historie, kovaná komunistka, která mladé lidi oslovovala soudruzi a soudružky. Pobouření vyvolala spolužačka, která prohlásila, že četla Zámek Franze Kafky, načež ostatní rázem tvrdili totéž. Tím znepokojili mladí lidé vedení natolik, že ředitelka vedla speciální hodinu, kde vysvětlovala škodlivost vlivu Franze Kafky na společnost. Záliba v četbě znepokojivých a režimu nepohodlných autorů však ve třídě rebelů již zakotvila. „Četli jsme Exil a království od Alberta Camuse, Kunderu, Solženicyna, poslouchali Svobodnou Evropu a mnoho to pro nás znamenalo,“ vzpomíná.

Kolem patnáctého roku se Míla rozhodla přestěhovat od prarodičů k rodičům. Ne snad, že by si přestali rozumět, ale vedla ji k tomu touha po společenském životě, čemuž více přáli moderněji a liberálněji založení rodiče. Chodila s kamarádkami na čaje, na Suchého a Šlitra, na Šimka s Grossmanem, do kin a na koktejly, pořádala v bytě rodičů večírky, a to s jejich požehnáním. Právě proto, že měla od rodičů už od patnácti plnou svobodu a důvěru, se Míla Kalinovská jako mladá dáma chovala velmi zodpovědně a rozumně.

60. léta nepřinášela jen kulturní rozlet a písně od Beatles, ale také nové poměry a setkání. Tehdy babička sundala portrét Stalina, na který pradědeček pravidelně plival a ona ho pravidelně utírala. Najednou ale hlavně bylo možné hledat v Sovětském svazu své příbuzné, se kterými do té chvíle rodina neměla jediný kontakt. Proto uveřejnili inzerát v oblasti Volgogradu, odkud babička pocházela, a skutečně našla své dva bratry, které směla dokonce navštívit. Následně také mohl jeden z nich přijet do Prahy a jevil obrovský údiv při pohledu na tehdejší Prahu, poněvadž vlivem propagandy byl přesvědčen, že nejkrásnějším a nejmodernějším městem světa je Moskva.

První výstava a film

V útlém věku Míla Kalinovská přičichla k výtvarnému umění a umění jako takovému. S další pro svůj život zásadní kamarádkou, Vlastou Lehárovou, navštěvovala Lidovou školu umění, kde se mimo jiné zabývala řezbážstvím. Navštěvovaly spolu Národní galerii, zamilovala si Mistra Třeboňského oltáře, Tizianovy práce a seznámila se s příběhy van Gogha a Toulouse-Lautreca. „Navrhla jsem svému profesorovi, že uspořádáme v blízkém kině výstavu toho, co jsme vytvořili. Babička byla nadšená. Tehdy se poprvé začalo vážně projevovat, že vizuální umění je můj nejvnitřnější zájem.“

60. léta byla pro Mílu inspirativní také díky angažmá jejího otce v oblasti filmu. Podílel se na natáčení filmů Jiřího Weisse a také raných pracích Miloše Formana, a tak bylo přirozené, že byla Míla v komparzu při natáčení Vlčí jámy a Hoří, má panenko. „Ve dne jsme lyžovaly s kamarádkou a v noci natáčely.“

To, co zde nastalo, byl život v rakvi

Tou dobou se Míla také seznámila se svým budoucím manželem Jiřím Studničkou. Invaze sovětských vojsk je zastihla, právě když spolu byli na prázdninách na výletě v Rakousku. Stopovali na silnici a řidič jim sdělil tak neuvěřitelnou zprávu, že si mysleli, že je blázen – že v Praze jsou tanky. Uvěřili teprve, když na rádiu naladil Československý rozhlas, kde se zrovna hlasatelé omlouvali, že budou muset velmi brzy vysílání ukončit a budovu opustit. „Byl to absolutní šok. Rodiče byli tehdy s bratrem na dovolené v Bulharsku. Nevěděli jsme, co se s našimi rodinami děje. Všechny vozy na hranicích směřovaly pryč. My jediní jsme přešli hranice státu pěšky dovnitř, protože jsme nechtěli opustit naše blízké.“ Před jejich domem stál tank, doma byla jen babička, která zrovna četla dopis od souseda, který týž den spáchal sebevraždu a písemně se omlouval za to, že byl komunista a babičce nikdy nevěřil.

K rozhodnutí opustit Československo bylo pro Milenu nutné ještě projít určitými zkušenostmi. Bylo jí právě 20 let, když uskutečnila záměr jet do Anglie na rok jako au pair. Pracovala jako uklízečka v rodinách, v nemocnici, později v hotelích, seznámila se s několika dívkami, s kterými sdílela byt, získala rozhled a příběh upálení Jana Palacha sledovala právě odsud. Přesto se rozhodla vrátit do Československa. Teprve po návratu jí naplno došlo, že se všechno uzavírá. „Nepřipadala jsem si důležitá. Uvědomovala jsem si, že já k ničemu v této zemi nepřispěji a že to co zde nastalo, je život v rakvi. Že nastoupila absolutní šeď, a uvědomovala jsem si své rozhodnutí žít a klidně kvůli tomu ztratit všechno, než žít v režimu, který lidem vědomě ubližoval.“

Ne aby ses vracela

V srpnu 1970 tedy i s přítelem Jiřím Studničkou požádali o svolení vycestovat na třídenní cestu do Rakouska. Tento zájezd však byl pro přílišný zájem zrušen. Zřejmě bylo jasné, že bude využíván k útěkům za hranice. Brzy na to se objevila příležitost výukového týdne v Anglii, ten však byl pro většinu lidí příliš drahý. Milena věděla, že jí babička ukládá peníze na spořitelní knížku. „Řekla jsem babičce, že se vdávat ani v nejmenším nechci. Že jsem po žádné výbavě nikdy netoužila, že jediné co chci, je žít. Po mnoha rozhovorech mi babička pověděla: ‚Mílo, ty peníze bych ti nedala jen tak na takový výlet, ne aby ses vracela! Užij si ten život!‘“

Spolu s přítelem Jiřím skutečně vycestovali do Londýna, kde navštěvovali jazykový kurz a bydleli každý zvlášť ujiné rodiny. Asi tři dny před ukončením pobytu se Milena svěřila svému učiteli se záměrem nikdy se do vlasti nevracet. Našel jim mezi svými známými rodinu Princových, u kterých mohli bydlet. Během týdnevyhledali imigrantský úřad, kde dostali během patnácti minut povolení zůstat a pracovat v Anglii. Jiří získal doporučení a možnost studovat zdarma na fakultě, Milena našla práci v Literární agentuře Peter Johnson Smith jako překladatelka. Zabydleli se v pokoji ve sdíleném bytě s dalšími mladými lidmi za deset liber týdně a začali poznávat londýnskou kulturu, navštěvovali balet, koncerty a operu. „Nacházela jsem tu svou novou identitu, v čemž mi hodně pomohla zkušenost rozmanité kultury, jakou jsem zažila v dětství ve své rodině.“

Daní za svobodu poté, co byla Milena vypuštěna jako pták z klece, byl velmi mizivý kontakt s rodinou – omezený na mnoho let na několik telefonátů a korespondenci. Její otec, když byl při jedné příležitosti později vyslýchán, o ní a jejích úspěších za hranicemi získal informace teprve od StB, za což vyšetřovatelům s humorem sobě vlastním poděkoval.

Ztráta občanství a tříletý trest v nepřítomnosti

Asi po dvou letech pamětnice pocítila, že její angličtina je na velmi dobré úrovni, a požádala dopisem zastupitele části Londýna, kde žila, o povolení studovat dříve než po třech letech strávených na půdě Velké Británie, a toto povolení získala včetně stipendia. Stala se tedy studentkou na univerzitě v Essexu, kde absolvovala bakalářské studium slovanské a srovnávací literatury. Byla přijata také na Oxford a Cambridge, zde ale stipendium pokrývalo pouze studijní náklady a nikoliv náklady na živobytí, takže vyhledávala pracovní příležitosti, například výzkum historie pronásledování z náboženských důvodů ve východní Evropě. Pracovala také pro Amnesty International a Institut soudobého umění v Londýně, kde spolupracovala na výstavě současného ruského umění. Vzrostl také její zájem o politické dění v Československu, na jehož základě napsala dopis do londýnských Timesů o počtu vězněných osob a pronásledovaní režimem. Tyto aktivity vedly k tomu, že si jí všimly tajné služby a československé soudy ji zbavily občanství a odsoudily ke třem letům vězení. 

V té době narazila na inzerát na magisterské studium v zemích Commonwealthu. Náročným pohovorem prošla úspěšně a mohla studovat s plně hrazeným stipendiem. Zvolila si studium na Univerzitě v Britské Kolumbii a obor srovnávací literatury. Bylo to v roce 1978 a v Kanadě strávila dva roky. Mimo jiné se také vzdělávala na kurzech muzeologie a v muzeu archeologie studovala umění původních obyvatel Kanady.

Nikdy jsem si nepřipadala výjimečná

Po dvou letech se vrátila do Londýna a usilovala o doktorát. Když se seznámila se svým pozdějším manželem doktorem Janem Vaňousem a svůj úmysl dosáhnout co nejvyššího vzdělání mu sdělila, upozornil ji, že by se měla zabývat důsledně tím, co ji nejvíc v životě baví, protože jinak svůj život zahazuje z okna, a tak se díky němu nasměrovala definitivně na vizuální umění. Seznámila se se zakladateli experimentálního divadla a dostala nabídku vést galerii River Side Studio, kterou přijala. V této pozici se stala mimořádně úspěšnou a galerie proslula skvělými výstavami soudobých umělců natolik, že byla Míla Kalinovská nominována na Turnerovu cenu. V River Side Studio působila do roku 1986. Tehdy se rozhodla provdat za Jana Vaňouse a přesídlila do Bostonu. Působila jako kurátorka ve Washingtonu a New Yorku. V roce 1990 na týden navštívila Československo za účelem uspořádání výstavy českého kubismu.

„Nikdy jsem si nepřipadala výjimečná. Jediný, kdo se mě kdy zeptal, jak jsem to jako cizinka měla za hranicemi těžké, byl Václav Havel, jinak to nikoho nezajímalo,“ vyjadřuje Míla Kalinovská obtížnost předat svou zkušenost.