Milena Kalinovská

* 1948

  • „A to byl další důvod, proč jsme s bratrem vlastně nebydleli doma, protože moje maminka potřebovala po nočních službách naprostý klid. Ovšem moje maminka byla taková žena, která se nikdy nevzdala. Byla velice krásná žena a z Kablovky chodila ráno domů namalovaná a dobře oblečená. Takže posudek ve škole na mne byl, že moje maminka je prostitutka a že se po nocích živí prostitucí. Takže nebylo doporučené, abych šla výše do škol, že jsme rodina, která není morálně založená. Naštěstí třídní učitel tento dopis ukázal tatínkovi a před jeho očima ho roztrhal, protože sám byl kdysi uvězněn, takže věděl, že tyto pouliční výbory jsou organizovány lidmi, kteří i dříve kolaborovali s nacisty, takže se jim skutečně nedá věřit. To byl příběh mojí maminky.“

  • „Já si myslím, že to byl pro všechny úplný šok. Pro mne to bylo zcela nepředstavitelné, i když jsem byla z rodiny, která musela procházet různými těžkými okamžiky, tak jsem si nemyslela, že se něco tak zásadního a tak tragického stane. V té době jsem byla právě s Jirkou Studničkou v Rakousku. Vzpomínám si, že bylo ráno, my jsme stopovali, někdo nám zastavil, a když jsme řekli, že jsme z Československa, tak mi říkal, že jsou u nás tanky. Říkala jsem si: ‚Kdo nás to tady nabral? Snad nemluví o druhé světové válce? Proč nás zatěžuje tanky…‘ A on našel českou stanici, a tam jsme poslouchali, jak se Český rozhlas loučí se svým národem, že je možné, že nastane chvíle, kdy k nám promlouvat nebudou moci. To byl totální, totální šok! De facto jsme nevěděli, co se s námi děje. Tato osoba nás vzala s sebou domů. Naštěstí měl malou továrničku a řekl nám, že tam můžeme zůstat jak dlouho chceme a přemítat, co chceme dělat. Neměla jsem žádné spojení se svou rodinou. Vůbec jsem nevěděla, kdo kde je. Jenom jsem věděla, že moji rodiče s bratrem jsou na prázdninách v Bulharsku, a to bylo asi tak všechno.“

  • „Navštěvovala nás ruská komunita, pravděpodobně kvůli dědečkovi, který byl uznáván jako donský ataman, a tam se různě mluvilo mezi různými lidmi, jak utíkali, a já jsem to všechno poslouchala. Takže si pamatuji takové věci, jako že se jelo na vozech, které táhli koně, kolem vybuchovaly mosty, a jak některé rodiny se zachránily a jiné zase ne. Jak se babička se svým budoucím manželem Fjodorem Rjabovem dostali na Krym a jak se z Krymu dostávali do Prahy a jaké měli možnosti. Také o ztrátě pradědečka, který se pravděpodobně během celého toho zmatku dostal někam úplně jinam. Nakonec skončil v Zagrebu, v Dubrovníku, a tam se dostal na takovou významnou školu, kde měl určitou pozici. Zatímco babiččina maminka a její nejmladší bratr zůstali v Rusku, protože rodina byla roztržena… Takže tohle všechno jsem vnímala, bylo mi jasné, že celá rodina neměla žádný respekt pro Stalina a pro nový komunistický režim, a o tom, jaký je režim v Československu babička s dědečkem moc nemluvili. Bylo to vnímáno tak, jak to je, ale moc se to nerozebíralo. Hlavní věc byla, že byl v rodině obrovský respekt pro českou literaturu.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 22.05.2018

    (audio)
    duration: 02:02:09
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
  • 2

    Praha, 14.06.2018

    (audio)
    duration: 01:36:52
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
Full recordings are available only for logged users.

Nežít v rakvi

Milena Kalinovská, Vancouver 1978
Milena Kalinovská, Vancouver 1978
photo: Archiv Mileny Kalinovské

Milena Kalinovská se narodila 24. dubna 1948 v Praze do bilingvní rodiny ruských emigrantů. Po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy emigrovala spolu se snoubencem Jiřím Studničkou do Velké Británie, kde studovala a později vedla galerii Riverside Studios. Stala se přední světovou galeristkou a kurátorkou, působila mimo jiné v Bostonu a v New Yorku a donedávna také v Praze. Jako jediná Češka byla nominována na cenu za umělecký přínos Turner Prize. Tři roky působila v nejužším vedení Národní galerie v Praze.