Ігор Калинець Ihor Kalynets

* 1939

  • "Skončil jsem… Na severním Uralu. Na Uralu politické tábory teprve začínaly. Nové. Kdysi jsme to tam [Ukrajinští političtí vězni] přizpůsobovali ve starých, ale nevíme, co tam bylo v před tím. Ale nebylo to takříkajíc pokračováním Mordvinska. Oni [Sovětská moc] pak začali… Vzhledem k tomu, že v Mordvinsku v těch táborech nebyla taková disciplína, aby bylo možné utnout všechno politické psaní, které se v táborech dělo, nebo balíčky předávané ven. Oni se rozhodli tyto tábory zpřísnit – aby v nich byli všichni vyděšení. Bylo tedy několik táborů přesunuto z Mordvinska na Ural. Ti lidé, kteří tam sloužili v těch táborech, byli zastrašeni, že jim přivezli hrozné hrdlořezy, fašisty – no, aby na nás byli přísní a velmi ostražití. A tak to nějakou dobu bylo. Ale když žijete v koncentráku, dostanete se do té společnosti, kterou znáte (společnost už politických lidí), pak samozřejmě nebudete sedět tiše jako myš, začínají mezi lidmi kontakty, nějaké rozhovory a pak i akce. Začali jsme s tím, že potřebujeme šířit do světa informace o životě v táboře – kroniku táborového života. Pak v táboře začali psát různé dokumenty, výzvy těm lidem, kteří byli na svobodě, společnostem, organizacím jako OSN a tak dále – o tom, co se tam děje. Ale musí to být napsáno a vyneseno. To byl vlastně náš úkol – jak na to. Protože tam, z Mordvinska, přes ty pracovníky mordvinských lágrů předávali snadno – dali se uplatit, aby vzali nějaký dopis a hodili ho nebo něco předali. A tady bylo to nemožné, tady jste si to museli nějak zorganizovat sami. No, zorganizovali jsme takový ilegální dodání materiálů na Západ. Většinou nejdříve do Moskvy, k Sacharovu. A ti už to jako by předávali dál. Měl jsem také napsáno několik publicistických článků, ale pouze jeden se dostal na svobodu, ostatní ne. Protože, jak se ukázalo, v samotné Moskvě je zastavili. Protože jim [tamějším disidentům] v Moskvě záleželo na lidských právech, ale tady šlo o práva národa, takové nacionalistické opusy. A oni to nepouštěli dál".

  • “Byla to složitá situace – velmi nejisté období v životě Ukrajinců, zejména na západní Ukrajině. Otcův bratr byl odveden do Rudé armády v roce [19]43… nebo 44... a zahynul. Otec byl opatrný, aby ho nenásledoval do armády, a schovával se. Ale schovávat se znamenalo být… no, ne přímo nelegální, ale být s někým spojen, protože se sám neschováš. Byl spojen s našimi partyzány”. – “S UPA a OUN, že?” – “Ano. S banderovci. Když vypukla válka, oni [rodiče Ihora Kalynce] se přestěhovali z Chodorivu do Horodyšče. Otec si myslel, že v Horodyšči nejpravděpodobněji ztratí [sovětské tajné služby"] jeho stopu. A byl spojen s chlapci [ukrajinským nacionalistickým odbojem]. Dokonce si pamatuji, když mi bylo několik let, jak večer, když už nebyly razie… přijdou k babičce ti chlapi z lesa… No, dávali jim [klukům „z lesa“] jíst, a oni si se mnou, malým, hráli. Posadili mě na koně… Nevím, kde se vzal ten kůň, protože je moc těžké se schovat sám, a pak s koňmi… no, ale bylo to tak… Seděl jsem na koni, držel jsem v rukou nějakou zbraň. Zkrátka bylo to tak”.

  • “Bydlel jsem nejen u školy, ale i blízko kostela. Pomáhal jsem v kostele několik let – dokonce i v osmé třídě. Náš kněz – tehdejší – velmi dodržoval tato stará církevní pravidla. Tedy, jako by přijal pravoslaví [po lvovském pseudokoncilu v roce 1946, na kterém byla Ukrajinská řeckokatolická církev násilně připojena k Ruské pravoslavné církvi] a zároveň dělal vše, sloužil a při církví takříkajíc vychovával lidi – a nás, děti – v původním duchu, v duchu řeckokatolickém… Takže jsem byl pořád tak rozdělený, když jsem vyrůstal. Dvojaký, ale věděl jsem, co je správné a co má být jen maska pro ochranu”.

  • Full recordings
  • 1

    Lviv, 20.04.2022

    (audio)
    duration: 02:29:21
    media recorded in project Hlasy z Ukrajiny
Full recordings are available only for logged users.

Vyrůstal jsem rozdělený, ale věděl jsem, co je správné

Igor Kalynec v mládí
Igor Kalynec v mládí
photo: родинний архів

Ihor Kalynec se narodil 9. července 1939 ve městě Chodoriv ve Lvovské oblasti. Vysokoškolské vzdělání získal na filologické fakultě Lvovské národní univerzity Ivana Franka v letech 1956-1961. V letech 1961-1972 pracoval jako archivář a později jako vědecký pracovník ve Lvovském oblastním státním archivu. Od roku 1965 vycházejí poetická díla Ihora Kalynce. Oženil se s básnířkou a filoložkou Irynou Stasiv. V roce 1972 byli nejprve Iryna a brzy Ihor Kalynec odsouzeni k 6 letům vězení v nápravně pracovních koloniích s přísným režimem a třem letům vyhnanství. Po návratu do Lvova v roce 1981 přestal psát poezii. Od roku 1987 byl spolutvůrcem samizdatového časopisu Jevšan-Zillja a později se stal jeho redaktorem. Byl aktivním účastníkem akcí za obnovení nezávislosti Ukrajiny a obrodu Ukrajinské řeckokatolické církve. V roce 1991 v zahraničí vyšly dva kompletní díly poezie Ihora Kalynce – Probuzená múza (Probudžena muza) a Otrocká múza (Nevoľnyča muza). Na Ukrajině byla oficiálně vydána sbírka básní Ihora Kalynce Třináct alogií (Trynadcjať alohij). V roce 1992 byla Ihorovi Kalynci udělena Ševčenkova cena. Od roku 1993 působí Ihor Kalynec v Mezinárodním institutu pro vzdělávání, kulturu a vztahy s diasporou. V roce 2015 byl Ihor Kalinec nominován na Nobelovu cenu za literaturu. Ihorovi Kalynci byla udělena řada ocenění. Zejména Mezinárodní literární cena Ivana Franka a Mezinárodní literární cena Hryhorije Skovorody. I. Kalynec je také rytířem Řádu svobody a Řádu knížete Jaroslava Moudrého V stupně. Nyní žije a pracuje ve Lvově.