Jan Kalina

„A tam jsem se potkal s kolegou z Českých Budějovic, nějakým Evženem. A on tam taky byl pro tu hořčici, náhodou jsme se potkali, tak jsme pohovořili, protože jsme byli kolegové. A šli jsme po Václaváku, přešli jsme tím podchodem a po Václaváku nahoru jsme šli po pravé straně. A tam, když jsme přišli nad Václavák, on šel na nádraží, že půjde, že jede vlakem, tak jsme se loučili, a pod Muzeem byla taková fontána a tam se to rekonstruovalo, bylo to rozdělaný, a hořel tam oheň. A co jsme se takhle loučili, tak najednou od té fontány se valil oheň dolů. A když ten oheň dojel, tam byla budka toho výhybkáře, tak z tý budky vyběhl ten výhybkář a měl takový kabát a do toho ohně ho hodil a najednou ten oheň pohasl a my jsme viděli, že to není guma, ale že to je člověk. A protože tam ještě nahoře hořel oheň, tak jsme tam šli na tu terasu před Muzeem, tam bylo takový kamenný zábradlí, a tam dohoříval oheň a tam byli asi tři nebo čtyři kluci, tehdá se říkalo ‚máničky‘, takoví byli zarostlí, a ti tam četli nějaké prohlášení, že tam se na protest proti vpádu sovětských vojsk, že se upálil někdo.“

„To jsme chodili ve válce pěšky a tam se chodilo zkratkou přes les. A když tam byla ta německá mládež, ty měli vyučování od rána od osmi do jedenácti nebo do poledne. A my jsme měli od jedné do šesti. A teď nás strašili, abychom nechodili lesem, protože že jsou tam partyzáni, tehdy. A tak jsme si doma nasbírali nebo našli jsme si každý dva křemeny. Ty jsme měli v kapse, a když jsme šli ze školy poslední tři domů, to byla tma, auta žádná nejezdila, tak abysme to psychicky vydrželi, tak jsme škrtali těma křemenama a oni od toho odlítávají jiskry. A takhle nám ta cesta domů ubíhala. To bylo zlý.“