The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. Vladimír Kaiser (* 1954)

Za vstup do KSČ jsem si uložil pokání, pouť do Santiaga de Compostela

  • narozen 10. června 1954 ve Střekově, místní části Ústí nad Labem

  • pocházel z rodiny havíře

  • v šestnácti se rozešel s Českobratrskou církví evangelickou

  • v roce 1969 se v Ústí nad Labem zúčastnil protisovětské demonstrace po výhře československých hokejistů nad Sověty na Mistrovství světa ve Švédsku

  • sbíral šelakové gramodesky, kvůli kontaktům v zahraničí ho několikrát navštívila StB

  • vystudoval obor archivnictví a dějepis na FF UK

  • v roce 1979 nastoupil do Okresního archivu, poději Archivu města Ústí nad Labem

  • roku 1984 se stal ředitelem ústeckého Okresního archivu

  • jako host se zúčastnil mimořádného sjezdu KSČ v prosinci 1989

  • roku 2003 podnikl pouť do Santiaga de Compostela

  • stal se autorem několik knih, zejména s historickou tématikou

  • v době natáčení byl v důchodu a pracoval na zkrácený úvazek v Muzeu města Ústí nad Labem

  • roku 2023 žil v Ústí nad Labem

Divoký a nespoutaný ohnivě zrzavý kluk už na gymnáziu poznal, jak se režim umí vypořádat s nepřáteli. „V patnácti letech mě potkaly plané neštovice, a tak jsem nemohl jít k talentovým zkouškám na mou vysněnou keramickou školu,“ začíná Vladimír Kaiser  s vyprávěním. Tatínek mu doporučil, aby v Ústí nad Labem zkusil gymnázium.

„Na gympl jsem chodil na Skřivánek, začínala normalizace a byla tam dost divná atmosféra. Ředitel školy Zdeněk Somolík byl synem evangelického faráře a navrch nebyl v partaji. Neudělal ale nikde žádný průšvih, nic na něj nemohli najít. Zlikvidovali ho jednoduše, sloučili dvě gymnázia dohromady,“ vysvětluje pamětník, který se narodil v roce 1954. Na sloučené gymnázium sice chodil jediný rok, nemá na něj ale vůbec dobré vzpomínky. „Tamní ředitel byl psychicky nemocný člověk a mstil se studentům.“

Pamětníkovi rodiče sice nebyli v komunistické straně, pocházel ale z dělnické rodiny, a tak měl všechny předpoklady pro to, aby mohl studovat dál. „Přihlásil jsem se na archivnictví na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Při přijímacím rozhovoru jsem měl předložit seznam literatury. Známý mi poradil, abych vzal knihu Oldřicha Králíka Filiace vojtěšských legend,“ vzpomíná.
Vladimír Kaiser tedy na pohovoru o knize dlouze diskutoval, netušil ale, že jeho zkoušející, profesor Zdeněk Fiala, literárního historika Králíka nesnáší. „Údajně po sobě tito dva učení pánové někde na ulici plivali. Přijímačky tak nedopadly dobře,“ dodává.

Nezbylo nic jiného než si najít práci. „Studium jsem nechtěl vzdát, chtěl jsem se pokusit o přijetí znovu za rok. Dočasně jsem nastoupil do firmy Metaz v Trmicích jako soustružník a obráběl písty do tankových motorů. Výdělek byl takový, že jsem si z něj našetřil na vysokoškolská studia, na která jsem se napodruhé dostal.“

V roce 1988 vstoupil do KSČ, aby si udržel funkci ředitele ústeckého okresního archivu. Po sametové revoluci, když se na konci roku 1989 zhroutil komunistický režim, mu v hospodě občas někdo předhazoval, že si zadal s komunisty. „Nejsem na to pyšný,“ konstatuje pamětník. „V roce 2003 jsem si uložil pokání za svou komunistickou minulost a vydal se na pouť do Santiaga de Campostela.“

Absolvovat celou více než tři tisíce kilometrů dlouhou trasu se Vladimíru Kaiserovi podařilo po šesti letech. „Šel jsem ji na etapy vždycky o dovolených. Bylo to neuvěřitelné, potkal jsem na cestách obrovské množství poutníků, nocoval na farách, v noclehárnách nebo jen tak pod hvězdami. Je to hluboce duchovní zážitek,“ vyznává se pamětník.

Rozhlas volal o pomoc

Do pamětníkova dětství zasáhla v roce 1968 srpnová okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy. Vladimír Kaiser na ni má tak trochu hororové vzpomínky – jak by ne, šlo mu málem o život. „Léto jsem trávil v Orlických horách. S partou kluků jsme prolézali pevnost Bouda na Suchém vrchu,“ vzpomíná, jak s kamarády zkoušeli, zda bude mít tranzistorové rádio signál i v tom nejhlubším bunkru. „Pustili jsme přijímač a z něj se ozvalo naléhavé volání: ‚Rozhlas volá o pomoc!‘ Vyběhli jsme ven, dole po silnici z Celného na Studené po silnici jezdila polská armáda s obrněnými vozy,“ dodává pamětník.

Parta kluků přemýšlela, jak co nejvíce okupantům uškodit. „Vzali jsme dřevěné zábrany na sníh, postavili je na silnici, dali jsme na ně seno a zapálili. Pak jsme se schovali do terénní vlny a čekali, co se bude dít,“ vypráví. Tenkrát čtrnáctiletým hochům bylo brzy úzko, rozzlobení vojáci začali všemi směry střílet ze samopalů.  

A nebylo to naposledy, kdy Vladimír Kaiser slyšel salvu ze samopalů proklatě blízko. „Dvacátého osmého března roku 1969 Čechoslováci porazili na mistrovství světa ve Švédsku sovětskou sbornou. V Ústí sídlila sovětská komandatura a lidi spontánně táhli tam. Byla to jedna velká protiokupační demonstrace,“ vysvětluje pamětník, který se k demonstrantům zpočátku přidal. Dodnes si pamatuje posměšný protisovětský text písně, kterou složil na melodii z filmu Klapzubova jedenáctka jeho strýc a všichni ji zpíval při pochodu k objektu komandatury v ústecké Vaníčkově ulici.

Podle historických pramenů spontánně vyrazilo do ulic města kolem dvaceti tisíc Ústečanů. Demonstranti měli československé vlajky a narychlo zhotovené transparenty. Před budovou sovětské komandatury pak skandovali hesla vybízející okupanty k odchodu domů.
„Došlo k tomu, že sovětský velitel chtěl zklidnil situaci, vzal samopal do jedné ruky, flašku vodky do druhé a chtěl pít na naše hokejisty. Venku byla tenkrát obleva a Sověti byli tak trochu prasata, měli schody a vchod do baráku samé bláto. A ten velitel po něm uklouznul a nechtěně vystřelil do vzduchu. Málem jsem si nadělal do kalhot, a tak jsem raději zmizel,“ vzpomíná.

Co se dělo dál, zná pamětník už jen z vyprávění. Na ulici lidé zapálili zaparkovaná sovětská auta. „Akce měla samozřejmě následky. Největší buřiči se dokonce dostali před soud. Sověti ale řekli, že chápou sportovní rozjaření mladých lidí a že nepožadují, aby se to dál rozmazávalo.“

Někteří profesoři na fakultě byli udavači

Studium na vysoké škole šlo Vladimíru Kaiserovi skoro samo. „Měl jsem prospěchové stipendium a fotografickou paměť. Jednou se mi stalo, že jsem složil tři těžké zkoušky za sebou a měl jsem dlouho od školy pokoj. Místo na přednášky jsem často chodil do knihovny Akademie věd na Národní třídě nebo do Uměleckoprůmyslového muzea, kde jsem si prohlížel časopisy o designu.“

Mladý student tak měl spoustu volného času, který věnoval jedné ze svých velkých vášní. „Dal jsem si inzerát do Lidové demokracie, že odkoupím gramofonové desky. Ozvalo se mi tenkrát asi sto padesát lidí, a tak jsem jezdil po všelijakých pražských domácnostech pro desky. Občas vznikaly humorné situace. Třeba jedna bývalá zdravotní sestra mi nabídla, že mi dá jednu desku za korunu, když jí přestěhuji nábytek,“ dodává s úsměvem.

Už na vysoké škole začal Vladimír Kaiser chodit se svou pozdější manželkou Kristinou, se kterou se seznámil na Karlštejně, když tam vystupoval se skupinou historického šermu. Později se často stávalo, že na něj na koleji dlouho čekala, až se vrátí ze svých výprav za deskami. „Párkrát se kvůli tomu se mnou málem rozešla, naštěstí všechno vydržela, “ směje se pamětník.

Ani vysokoškolské profesory a studenty nenechával režim na pokoji. „Měli jsme povinný předmět s názvem Politická ekonomie socialismu. Vyučoval ho docent Jaromír Barvík, člen Státní plánovací komise, který nám pravidelně říkal, ať nečteme Rudé právo, že jsou tam samé kecy,“ vzpomíná na profesora, se kterým zažil i jednu zajímavou historku. „K Barvíkovi se dostavil na zkoušku jakýsi konfident, neuspěl ale, a tak mával stranickou knížkou a řval na něj: ‚Já su soudruh, ty jsi soudruh, Barvík, piš!‘ dožadoval se i přes neúspěch zapsání zkoušky do indexu. Svalnatý Barvík ho shodil ze schodů, křičel na něj, že je hajzl a index i stranickou knížku hodil za ním.“

Nejen studenti se podle pamětníka dovolávali různých výhod se stranickou knížkou v ruce. Dávat si pozor bylo potřeba i na některé profesory. „Co si velmi negativně nesu, bylo udavačství profesorů. Byla to i velká jména, práskali na všechny, ale ukrutně. Už tenkrát jsem se přátelil s Miloslavem Ransdorfem, později komunistickým politikem, filozofem a historikem. Přesně věděl, kdo na fakultě práská,“ vysvětluje pamětník. „Nemůžu si na školu stěžovat, ubližováno mi nebylo. Kvůli velké míře udavačství, která se tam pěstovala, ale nikdy nejezdím na školní srazy a nepovažuji filosofickou fakultu za svou alma mater.“

Podle Ransdorfa bylo v partaji plno grázlů a sígrů

Po vysoké škole nastoupil Vladimír Kaiser do Okresního archivu v Ústí nad Labem. Než se v nové práci rozkoukal, už musel narukovat. „V polovině srpna roku 1979 jsem nastoupil do archivu a v září už jsem mašíroval. Sloužil jsem rok v Polné na Šumavě ve vojenském výcvikovém prostoru Boletice. Na vojnu nevzpomínám rád, tři čtvrtiny vojáků byli bývalí trestanci,“ popisuje složení útvaru pamětník. „Byl tam s námi i trojnásobný vrah, který se na vojnu dostal ve svých čtyřiceti letech, protože pořád seděl. Byla to pro mě důležitá škola života, naučil jsem se jednat s různými živly.“

Po vojně se Vladimír Kaiser vrátil do Okresního archivu a po pěti letech stanul v jeho čele. „Jako ředitel organizace jsem začal čelit velkým tlakům na vstup do komunistické strany. Navíc Míla Ransdorf do mě pořád hučel, jak je důležité, aby byli ve straně slušní lidi. V partaji podle něj bylo plno sígrů a grázlů. Pak začalo hrozit, že na moje místo dosadí propuštěného ředitele vodovodů a kanalizací, a to už jsem nevydržel. Podepsal jsem přihlášku a po uplynutí nezbytné kandidátské lhůty mě v roce 1988 přijali.“

Slovenští delegáti házeli na sjezdu botami

Kvůli zájmům o historii záznamu zvuku udržoval Vladimír Kaiser četnou korespondenci se zahraničím. „Jednou mě pozval můj přítel doktor Rainer Lotz, německý ekonom, sběratel starých jazzových desek, strojní inženýr a lektor politologie do Bonnu. Poslal mi pět set marek, netrvalo dlouho, už se šířily zvěsti, že peníze pochází od sudetoněmeckého landsmanšaftu a že jim údajně prodávám informace. Strhla se okolo toho slušná mela, no nakonec jsem výjezdní doložku do západního Německa a zemí Beneluxu dostal,“ vzpomíná Vladimír Kaiser.

Před odjezdem u něj zaklepali příslušníci Státní bezpečnosti. „Ten estébák mi říkal, že by potřeboval pomoc. Že mám zjistit jména na zvoncích v činžáku, ve kterém doktor Lotz bydlí, a že by potřebovali taky adresy všech ambasád. Tak jsem jim po návratu přivezl mapu Bonnu s uvedenými zastupitelskými úřady a se jmény na zvoncích jsem se vymluvil na to, že byla všechna íránská a pro mne nezapamatovatelná,“ vypráví.

Bezprostředně po sametové revoluci v listopadu 1989 Vladimír Kaiser z komunistické strany nevystoupil. „Naivně jsem si myslel, že by možná šlo pokusit se stranu reformovat, zevnitř a tak jsem ještě měsíc zůstal,“ dodává na vysvětlenou. Pak se ale jako host společně s Miloslavem Ransdorfem dostal na mimořádný sjezd komunistické strany v prosinci 1989, na němž chtěla KSČ  reagovat na rychlý politický vývoj, když fakticky ztratila vedoucí úlohu ve společnosti.

„Tam jsem poznal, že je to beznadějné, že je to spolek nepřesvědčitelných. Hned první den jsem zažil na sjezdu scénu, kdy dnešní děkan Miroslav Ševčík prohlásil, že stojí za zvážení rozpuštění KSČ. Že negativa převyšují pozitiva celé strany. Po jeho řeči vznikl obrovský bordel, nějací delegáti ze Slovenska po něm házeli boty i Míla Ransdorf se chystal prát. Naštěstí jsem ho udržel.“

Hned po sjezdu napsal pamětník kritický článek do Průboje, severočeského deníku KSČ. „Jmenoval se Osmnáctý sjezd očima hosta. Napsal jsem, že strana nechce opustit principy demokratického centralismu a že zůstává stalinistická,“ usmívá se pamětník s tím, že někteří lidé z redakce Průboje mu doporučovali, aby se po vydání článku někam na pár dní uklidil. Třeba do Drážďan. „Já už jsem toho ale měl dost a stranickou legitimaci jsem odevzdal.“

Když opustil KSČ, podílel se na odhalování její temné minulosti. „Publikovali jsme články, které byly pro minulý režim nepohodlné, poukazovali jsme například na naprostou věrolomnost místních funkcionářů z roku 1968, aby o rok později vše odvolali a sypali si popel na hlavu,“ upřesňuje Vladimír Kaiser, který se díky své práci archiváře dostal k velice zajímavým dokumentům.

„Vycházely publikace o zatýkání Židů agenty NKVD, bývalého sovětského lidového komisariátu vnitra, v Ústí nad Labem v roce 1946 za přispění předsedkyně Okresního výboru KSČ Marie Vobecké a také podrobnosti o osvobození města Rudou armádou v roce 1945 nebo o ústeckém masakru sudetských Němců  v témže roce,“ přibližuje.

Putování se mu stalo drogou

V roce 2006 vykonal očistnou pouť do španělského města Santiago de Compostela. Cesty a prostý život na poutích mu učarovaly. „Do Santiaga jsem došel nakonec dvakrát, absolvoval jsem i další svatojakubské poutě po celé Evropě. Co vám budu povídat, dohromady jsem nachodil víc než sedm a půl tisíce kilometrů a prochodil nejméně čtvery boty,“ usmívá se.

Vladimír Kaiser vzpomíná na své cesty po Evropě velice živě a barvitě, pamatuje si z nich sebemenší detail. V jeho vyprávění najde člověk návod na to, co si s sebou na takovou pouť sbalit, jak se chovat na málo zalidněných místech a co dělat, když člověku nesedne společnost ostatních poutníků. „Je to životní styl, člověk může na cestě rozmlouvat s Bohem nebo Pannou Marií, nebo si užívat společnosti těch, které potká. Je to neuvěřitelný mix národností. S jednou výjimkou, Rusy jsem na poutích nikdy nepotkal,“ uzavírá.

Vladimír Kaiser napsal o svých cestách dvě knížky. „Jsem spoluautorem nebo autorem několika knih. Část z nich vyšla v malém manželčině vydavatelství, které vydalo už na pět set knižních titulů, většinou na klíč kolegům z muzeí a archivů,“ vysvětluje.

Ani v penzi nechtěl pamětník zahálet, na částečný úvazek vykonával v Muzeu města Ústí nad Labem, co měl rád a co velmi dobře ovládal: „V muzeu skenuji skleněné desky, staré diapozitivy a negativy, hodně mě to baví. Taková práce je spíše posláním. Stejně jako v archivu, kde jsme například lidem pomáhali najít důkazy o tom, že byli během druhé světové války nasazení na nucené práce. Na základě námi nalezených archiválií mohli požádat o odškodnění.“

„Nikdy nebuď nikomu za nic vděčný,“ je motto, kterým se Vladimír Kaiser celý život řídil. Poutnický život ho pak obohatil o další moudro, se kterým hluboce souzní a rád se jím řídí: „S kloboukem v ruce projdeš celý svět.“ 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Ústecký kraj

  • Witness story in project Příběhy regionu - Ústecký kraj (Daniela Pilařová)