PhDr. Vladimír Kaiser

* 1954

  • „ – ‚V rámci stranické nomenklatury potřebují uplatnit propuštěného ředitele vodovodů a kanalizací pro neschopnost. Jestli chceš, tak ti ho tam dosadí, a pak budeš pod tím volem trpět.‘ Tak to jsem nechtěl, to jsem nevydržel, protože jsem znal ze svého okolí, co takoví pablbové jsou schopni s archivem napáchat. A tak jsem to teda jaksi podepsal. Kandidátskou lhůtu jsem měl a na konci roku 1988 jsem byl přijat. Byl jsem tam ale jenom krátce. Nevystoupil jsem jako jiní lidi. Už po 17. listopadu 1989 odevzdávali knížky a já jsem říkal, ne. Když jsem byl tak posranej, tak aspoň musím trochu škodit. Takže jsem se stal stoupencem směru Demokratické fórum komunistů. No on je to velký protimluv, ale to právě vymyslel Ransdorf a pár lidí v Praze. A ta větev byla zajímavá, že třeba jako první zde zazněl požadavek na zákaz Lidových milic. To v Občanském fóru ještě nebylo a taky jsem se dostal na osmnáctý sjezd, kde jsem byl jako host vedle Ransdorfa. Ten byl taky jako host za DFKA. Tam jsem zjistil, že to je spolek nepřesvědčitelných. A tak jsem první den, když jsem zažil scénu, kde dnešní děkan Miroslav Ševčík, když se dostal ke slovu, tak tam prohlásil: ‚Soudružky a soudruzi, já myslím, že by bylo zapotřebí dát tady na zvážení, jestli máme dát hlasovat o rozpuštění KSČ, protože když si vezmeme pozitiva a negativa, tak negativa jednoznačně převažují, a tato strana už by dál neměla být.‘ No, teď tam vznikl bordel. Házeli tam po něm nějaký delegáti ze Slovenska boty a zmatek. A teďka do toho Ransdorf: ‚Pojď, jdeme, rozbít jim držku.‘ Já povídám: ‚Mílo seď! Sedni si tady na prdel a pěkně seď, protože seš historik, taky filozof a tady se před tebou dějí dějiny. Takovou šanci máš málokdy.‘ Kdybych ho tenkrát poňouknul, no tak bysme se tam porvali a Ransdorf by byl třeba předseda československé sociální demokracie, ale nestalo se tak. No a já jsem tam už nemohl vydržet, takže jsem sedl na vlak a napsal jsem článek do Průboje a ten se jmenoval nějak ‚Osmnáctý sjezd očima hosta‘. A tam jsem napsal, že strana nechce opustit principy demokratickému centralismu, že je stalinistická a že v tomto se nedá dál pokračovat.“

  • „A pamatuju se i na protisovětskou, protiokupační demonstraci po hokeji 28. března 1969, která byla tady ve Smetanově parku. Tam byla sovětská komandatura, tyto věci jsou známé, byly i publikované. V podstatě došlo k tomu, že sovětskýmajor, který měl strach, protože jsme házeli bláto a kameny na ten dům, že to bylo oplácané jak chaloupka strýčka Toma, tak v obavě o život vytáhl kulomet z okna a střílel nad našima hlavama. Z toho jsem se teda podělal a musel jsem rychle zmizet pryč. Později jsem se dozvěděl, jak to vlastně dopadlo. Lidi šli spontánně, to nebyla připravená akce. Můj strejc Tonda Scholz složil okamžitě píseň: ‚Ty naši hokejisti válí, ať hrajou doma nebo v dáli. Na Rusy jdou od rány, dali jim tři banány. Tu s náma každej radost cítí, když Zinger má puk v síti, to byl prima gól!‘ A takhle jsme šli s československou fanglí na Smetanovo náměstí. Tam parkovala asi dvě nákladní auta a jeden gazík a jedna sajdkára. Byli připravení, že se něco takového stane. A hned u dveří se pohyboval Romák jménem Josef Gulyas, byl to lakýrnický učeň z chemičky. Otevřely se dveře a Rusák ho chytil. Gulyaš byl mrňavý. Zatáhl ho dovnitř a povídá: ‚Řekni těm vašim, ať jdou pryč,. Tady nemají co dělat.‘ A on: ‚Nerozumím, nerozumím, nerozumím.‘ Tak ho vystrčil ven a zase se zavřely dveře. A teďka, jak Rusové jsou nepořádný a nečistotný, tehdy byla obleva a byly zapatlaný schody od bláta, a ten sovětský velitel to chtěl nějak zklidnit, tak si vzal samopal do jedné ruky, flašku vodky do druhé: ‚Tak a budeme pít na vaši sbornuju kamandu!‘ A jak tam bylo bláto, tak uklouzl a nechtěně vystřelil do luftu. Potom se ještě stalo, že Gulyaš s dvěma kamarádama otevřeli ty mašiny, to byly ještě válečné benziňáky, otevřeli nádrž, strčili tam pucvol a v podstatě všecky ty věci zapálili.“

  • „A teďka se začali okolo mě splétat takový divný… tu jsem se dozvěděl ze sekretariátu primátora, že partaj se poptávala, jestli mě mají kým nahradit, že budu odpoledne zatčen a že jsem ty peníze na tu cestu dostal od sudetoněmeckého landsmanšaftu, že mi to platěj a že jim prodávám tajné informace. No tak se mi to potvrdilo asi ze dvou kruhů, že mám být odpoledne zatčen. No tak jsem… měli jsme v archivu kartotéku obyvatel z první republiky a všude jinde to vyhodili, protože to převzalo obranné zpravodajství a hledali tam nějaký válečný zločince, a nám se to dostalo v roce 1970, protože tady byl vrchním estébákem plukovník. Jiří Čmuchař, možná, že ještě je, ale ten vystudoval archivnictví a věděl, že z hlediska demografického to je strašně cenná věc, ale nikdo do toho nesměl chodit a jedině, když si prověřovali nějakou identitu, tak si estébáci normálně vyplnili badatelský list a já jsem jim to našel a dal jsem jim to a oni si to nějak ofotili a zase jsme to… Ale normálně byli evidovaní jako badatelé a měl jsem kontakt na nějakého, myslím, že to byl major Jiří Svoboda, a dodnes si pamatuju na něj číslo: dva, pět, dva, pět, dva. Tak jsem zavolal na tady tu estébáckou linku a řekl: ‚Pane majore, my jsme tam žádný soudruzi, co nebylo, hleďte… oni mě chtěj tady… já tam do toho západního Německa, ať nemusím, mě je to šumafuk, ale já bych nechtěl, aby mě vybrali na pomezí z vlaku a drželi mě v nějaký kleci.‘ – ‚Nebojte se pane Kaiser, nebojte se toho. Zařídím.‘ Za dvacet minut mi volal: ‚Tak klidně jeďte, to byla iniciativa soudružky Kumfové a tady ti blbci si nebudou hrát na nějaké Pinkertony. A teď po mně chtěl: ‚Když už tam teda jedete, tak my bychom si vás rádi prověřili, jestli máte schopnosti nám třeba nějak pomáhat.‘ Tak povídám: ‚Co potřebujete?‘ – ‚No, doktor Lotz bydlí asi v činžovním domě, potřebovali bychom jména jeho spolubydlících rodin, kteří tam mají byty. No a pak bychom potřebovali ambasády a zastupitelské úřady, které jsou v Bonnu.‘ Vyřešil jsem to krásně, když jsem přijel: ‚Tak co?‘ A tak jsem mu říkal: ‚Ty ambasády, já jsem vám na městských informacích vzal jeden Falkův plán Bonnu, tady je máte všecky namalované. A ta jména si jasně nepamatuju. Oni to byli samí lékaři z Íránu. Mají divný jména, to je pro mě nezapamatovatelné.‘ Takže, bylo to tak jako na hraně.“

  • Full recordings
  • 1

    Ústí nad Labem, 03.03.2023

    (audio)
    duration: 02:20:42
    media recorded in project Příběhy regionu - Ústecký kraj
Full recordings are available only for logged users.

Za vstup do KSČ jsem si uložil pokání, pouť do Santiaga de Compostela

Vladimír Kaiser stojící vpravo vítá s kolegou v divadelních kostýmech exkurzi studentů archivnictví v Kadani, 1981
Vladimír Kaiser stojící vpravo vítá s kolegou v divadelních kostýmech exkurzi studentů archivnictví v Kadani, 1981
photo: archiv pamětníka

Archivář, spisovatel a poutník Vladimír Kaiser se narodil 10. června 1954 ve Střekově, místní části Ústí nad Labem, v domě, který postavil jeho dědeček železničář. Poházel z rodiny havíře, který fáral na dole Prokop Holý v Tuchomyšli a dole Jaroslav v Proboštově u Teplic. Už jako gymnazista mohl poprvé za tuhé normalizace na vlastní oči sledovat, jak si režim uměl poradit s protistátními živly. Roku 1969 se zúčastnil protisovětské demonstrace na Lidickém náměstí v Ústí nad Labem po výhře československých hokejistů nad sovětským mužstvem na mistrovství světa ve Švédsku. V šestnácti letech se rozešel s Českobratrskou církví evangelickou, vztah s Bohem pak dál rozvíjel jen v osobní rovině. Vystudoval archivnictví a dějepis na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. V roce 1979 nastoupil do Okresního archivu v Ústí nad Labem a za pět let stanul v jeho čele. Ve vedoucí funkci zesílily tlaky na jeho vstup do komunistické strany, kterým nakonec podlehl. Členem strany se stal v roce 1988. Bezprostředně po sametové revoluci stranickou legitimaci neodevzdal, pod vlivem přítele ze studií Miloslava Ransdorfa se naivně domníval, že je KSČ reformovatelná zevnitř. Jako host se zúčastnil mimořádného sjezdu komunistické strany v prosinci 1989. To, čeho tam byl svědkem, ho znechutilo natolik, že o sjezdu napsal kritický článek do Průboje, krajského deníku KSČ, a ze strany vystoupil. Jako pokání za svou komunistickou minulost se Vladimír Kaiser vydal v roce 2003 na pouť do Santiaga de Compostela. Poutnický život mu učaroval, nachodil dohromady sedm a půl tisíce kilometrů a prochodil čtvery boty. S manželkou, historičkou Kristinou, vychovali syna Vojtěcha. Za svůj život se Vladimír Kaiser stal autorem nebo spoluautorem několika knih. V roce 2023 žil v Ústí nad Labem. Příběh pamětníka jsme mohli zaznamenat díky podpoře z města Ústí nad Labem.