The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anna Judová (* 1941)

• narodila se 27. července 1941 v Argentině a měla šest sourozenců

• rodiče tam přišli i s příbuznými z Volyně

• v Argentině se živili hospodařením

• v roce 1949 se vrátili zpět do Československa

• zpočátku soukromě hospodařili v Damníkově u Lanškrouna, poté vstoupili do JZD

• po gymnáziu pamětnice působila jako vychovatelka

• v roce 1961 se provdala a v Albrechticích u Lanškrouna vychovali s manželem tři děti

• žila zde i v době natáčení (2025)

Rodiče Anny Judové odešli v roce 1925 hledat štěstí do Argentiny. A nebyli jediní, koho to napadlo. Úrodná země otevřela náruč pracovitým, schopným lidem a ti se jí za to odměnili jejím zvelebováním. Počet Čechoslováků, kteří se tam vystěhovali ve dvacátých až třicátých letech 20. století, se odhaduje na 30 000 osob. Češi měli v Argentině dobrou pověst. „Otci vycházeli na úřadech ve všem vstříc. Kdo se tam chtěl usadit, dostal vyměřený kus pralesa, který musel vyklučit, postavit si dům ze dřeva, vykopat studnu a založit si hospodářství,“ popisuje pamětnice. Otec i matka Liškovi měli oba devět sourozenců, takže měli výhodu, že si i vzájemně pomáhali, podporovali se a navštěvovali. 

Žili jsme v pralese

Oba rodiče Anny Judové přišli do Argentiny jako malé děti z Volyně. V roce 1925 se obě početné rodiny přistěhovaly ze svého bydliště v lucké oblasti do Jižní Ameriky. Tatínkovi Jaroslavu Liškovi (1910–1969) bylo čtrnáct let, maminka Anna, rozená Prchlíková (1921–2001), byla tehdy čtyřletá.

Sňatky se tehdy ještě domlouvaly, takže maminka Anna se vdala brzy a záhy měla také děti. Bylo jí sedmnáct let, když její prvorozená Anastázie brzy po porodu zemřela. Pak ale jako stupínky následovali Jaroslav (1939–2015), Anna (1941), František (1942–2015), Josef (1944–2024), Antonín (1946–1976). Po návratu do Československa se Anně Liškové narodil ještě Oldřich (1955) a Vlasta (1964). Pro jejich potomky byl subtropický domov rájem. Nepotřebovali moc oblečení, protože bylo teplo, a měli hojnost kvalitní stravy, protože všechno potřebné si vypěstovali. 

„Narodila jsem se 27. července 1941 v provincii Misiones na severu země, nedaleko vodopádu Iguazu. Žili jsme na samotě, prakticky v pralese. Věděli jsme, že máme sousedy, ale nevídali jsme se. Z jedné strany byl Němec Stein s osmi dětmi, z druhé strany Dampf,“ vypráví pamětnice. Nejbližší městečko bylo Cerro Azul, kam chodily děti do školy. Rodiče představovali pro své děti pevnou autoritu, a dokonce po celý život ještě tatínkovi i mamince vykaly. „Tatínek byl velmi pracovitý. Uměl všechno – okovat koně, opravit postroje, udělat střechu. Liškovi byli všichni šikovní, chytří a pracovití. Zanechali v Argentině hlubokou stopu,“ uvádí Anna Judová.

Měli jsme pomerančový sad

Liškovi se živili zemědělstvím, jiná práce tam nebyla, ale tato jim poskytovala kompletní živobytí. V té době tam neměli elektřinu, a co vypěstovali, to prodali. Chovali krávy na pastvinách nebo prasata, masa měli nadbytek. Anna Judová vzpomíná, že ho maminka s oblibou zapékala do chlebového těsta. Pěstovali vinnou révu, tabák, cukrovou třtinu, buráky, broskve. „Měli jsme pomerančový sad, a když byly pomeranče zralé, sehnal si tatínek dělníky, kteří přijeli, otrhali je a odvezli k prodeji,“ vypráví pamětnice.  „Museli jsme doma také pomáhat, ale když bylo potřeba, sehnal si tatínek na práci lidi – říkali jim ‚Španělé‘. Pracovali, jen dokud potřebovali peníze, takže když jsme chtěli, aby přišli i další den, museli jsme jim schovat nářadí,“ uvádí Anna Judová. 

Každý týden jezdili Liškovi s koněm a bryčkou k některému ze sourozenců rodičů, hlavně tatínkovým, na návštěvu. Kromě strýce Františka, který byl obchodník, měli všichni hospodářství. „Povídalo se, zpívalo, dělali jsme ‚asado‘ – v zemi pečená hovězí žebírka, která se polévala červeným vínem,“ vzpomíná pamětnice. Obvyklým dopravním prostředkem pro každého byl kůň – ženy jen měly zvláštní sedlo s bočním sezením. I Liškovi měli jednoho koně.  Lékař byl daleko, takže byli zvyklí vyléčit si řadu obtíží svépomocí. Dědeček Prchlík byl ve své komunitě uznávaným léčitelem. Také svého otce Anna Judová vídávala, jak v nářečí indiánů Guaraní zaříkává nemoci nebo jak na bolesti zad používá baňkování či přikládá kamínky.  

Vrátili jsme se budovat republiku

Do školy v Argentině pamětnice nastoupila v roce 1947. Všechny děti chodily v uniformách – bílých pláštích, které kluci zapínali vepředu a děvčata vzadu na mašli. Ve španělštině se učila číst a psát, s učiteli si žáci povídali o historii země. Doma mluvili česky. „Jednou týdně se české děti scházely u tatínkova bratra Břetislava, kde se zpívaly české písničky nebo se tancovalo. Učil nás Josef Florian a ten lákal rodiče, abychom se vrátili do Československa budovat republiku,“ popisuje pamětnice. 

A tak se v prvních měsících roku 1949 vydali na třítýdenní plavbu. „Tatínek nechal udělat velké kufry z cedrového dřeva. Maminka s sebou vezla v plechovce pečené vepřové maso zalité sádlem. Nechala nám také našít nějaké oblečení. Pro mě úplně nové šatečky. Museli jsme také podstoupit nezbytná očkování, na která jsme chodili na policejní stanici,“ popisuje Anna Judová přípravy na dalekou cestu. 

Přišli se s nimi rozloučit všichni tatínkovi sourozenci. „Nejdřív jsme pluli po řece Paraná a pouštěli nám písničku ‚Adios Pampa mia‘. V Buenos Aires jsme bydleli u tety Řehákové. Pak jsme se nalodili na loď do Janova. Tam jsem se poprvé setkala s elektřinou. Plavba lodí byla pro mě hrůza, bála jsem se vody. Všichni jsme měli mořskou nemoc,“ vypráví Anna Judová. V Praze-Ďáblicích je umístili v dřevěných sběrných barácích a otec hledal, co budou dělat dál. 

Už v Argentině se maminka obdivuhodně starala o svých pět dětí a zvládala nezbytnou práci doma a v hospodářství. To, co ji ale čekalo v Československu, předčilo všechna očekávání, takže její největší touhou se stalo vrátit se zpátky do Jižní Ameriky. „Maminka byla tady z toho zoufalá. V Argentině jsme měli všechno – měli jsme co jíst, nemuseli jsme topit, nepotřebovali jsme moc oblečení. Tady byla zima, neměli jsme dostatek oblečení, nebylo jídlo,“ uvádí pamětnice. Rodina přebývala u různých známých, než trvaleji zakotvila. Jako symbolickou událost Anna Judová připomíná, že jim u známých někdo ukradl veškeré oblečení včetně jejích nových šatiček. 

Z pozice soběstačných zemědělců spadli na dno

Z úspěšných zemědělců se rázem stali nemajetnými lidmi, kteří neměli kde bydlet ani kde pracovat. Nikdo je tady nevítal. Tlak na návrat Čechů ze světa byl ale v té době velký. „Tehdy se sem vrátil tatínek a jeho dva bratři, dalších šest sourozenců zůstalo v Argentině. Z maminčiných devíti sourozenců sem přijeli všichni kromě dvou bratrů,“ vysvětluje Anna Judová.

Liškovi zůstali nějaký čas u dědečkova bratra Antonína Prchlíka v Damnicích na jižní Moravě, pak se přestěhovali k druhému dědečkovu bratrovi Emanuelovi do  Rudoltic u Lanškrouna. Nakonec sehnali v Damníkově u Lanškrouna statek po Němcích. Jaroslav Liška byl výborný hospodář, a tak chtěl v zemědělství zůstat. „Jenže tatínek neměl peníze, aby dům koupil, takže nikdy nebyl náš. Tatínek byl velmi pracovitý. Vstoupil hned zpočátku do JZD, ale v té době to byla jedna hrůza – všechno se dělalo ručně, žádná mechanizace a minimální odměny. Takže zase z JZD vystoupil,“ vypráví jeho dcera. Tehdy dokonce vedení jednotného zemědělského družstva po otci požadovalo, aby vrátil peníze, které si tam vydělal. Došlo to až k soudu, který však rozhodl, že vydělané peníze vracet nemusí. 

Liškovi hospodařili v druhé polovině padesátých let samostatně. Měli čtrnáct hektarů pole, luk a lesa, pěstovali cukrovou řepu, brambory, obilí. A samozřejmě museli odvádět vysoké dodávky mléka a obilí. „Všichni jsme dřeli – podojit krávy, obstarávat krmení pro drůbež, vařit brambory pro prasata, obilí sekat, seno obracet. Neznali jsme prázdniny ani neděle. Obdivuju maminku, že nás všechny uživila. Tatínek jezdil do mlýna pro mouku výměnou za obilí, maminka pěstovala slepice, krůty, husy. Ale snědli jsme jich málo, většinu prodala, aby byly nějaké peníze. Stalo se také, že několikrát nám vykrmenou drůbež někdo ukradl. Bylo to těžké,“ popisuje pamětnice. V Argentině si jejich práce považovali, v Československu jako by byla bezvýznamná. „My holky z vesnice jsme měly jednu sukni, ta se přes víkend vyprala a v pondělí jsme v ní šly zase do školy. Nic jiného nebylo. Děti, jejichž tatínek pracoval na dráze, se měly lépe,“ vysvětluje Anna Judová tehdejší poměry. 

Nakonec Liškovi tlaku na soukromé zemědělce neodolali a do jednotného zemědělského družstva opět vstoupili. Otec odešel z důvodu nemoci pracovat do Perly v České Třebové. Doma mohli mít jen malý záhumenkový pozemek a krávu. 

Pracovala u dětí ve školce a v družině

Anna Judová chodila do základní školy v Damníkově, a protože ji učení bavilo, nastoupila pak do Lanškrouna na „jedenáctiletku“, pozdější gymnázium. Po maturitě pracovala jako vychovatelka. V roce 1961 se provdala za Václava Judu (narozený 1939) a v letech 1962, 1963 a 1964 se jim narodily děti. V té době si Anna Judová dálkově doplnila vzdělání na pedagogické škole, a když byly nejmladšímu synovi dva roky, maturovala. Doma zůstala s dětmi půl roku, pak šly do jeslí a jejich maminka do práce. Pracovala v družině, učila v mateřské škole nebo vypomáhala v dětských domovech. „V Argentině bylo běžné, že ženy nechodily do práce, kdežto tady ženy pracují až moc,“ popisuje pamětnice. Protože měla příbuzné v zahraničí, musela pravidelně vypisovat jejich evidenci, ale nikdy kvůli tomu neměla žádné problémy. 

Po otcově smrti se matka odhodlala k vytouženému návratu do Argentiny. V roce 1970 se vydala na desetidenní plavbu. Doprovázel ji tehdy šestnáctiletý syn Oldřich a šestiletá dcera Vlasta. Po čtyřech letech se matka s dcerou vrátily do Čech, kdežto syn zůstal. „Oldřich se tam oženil a usadil se v Buenos Aires. Měl tam firmu, která se jmenovala Damníkov, a vyráběl sušáky na prádlo nebo mramorové nábytkové desky. Bratr František se také odstěhoval do Argentiny a pak pokračoval dál, do Austrálie,“ uvádí.   

Anna Judová se do Argentiny už nikdy nevrátila, i když po tom celý život toužila. „Nejdřív byly malé děti, pak nebyly peníze. Ale zdává se mi o ní pořád. Zdá se mi, že se španělsky ptám lidí, kde je strýčkův dům. Ale v tom snu jsem k tomu domu nikdy nedojela…“ Celý život obdivuje rodiče a jejich schopnost postarat se v nelehké době o své děti. „Maminka nebyla šťastná, že jsme sem přišli. Tatínek to bral tak, že se chtěl vrátit, a tak dřel, až se udřel,“ říká pamětnice. A jako vzkaz mladé generaci uvádí, ať si považuje toho, že se má tak dobře, jak se má.