MUDr. Helena Judlová

* 1954

  • „Děda o všechno přišel. Sice měl jakési tendence jakoby i po tom roce 1948 se vrátit k podnikání, což samozřejmě nebylo možné a myslím, že se velice brzo dostal do hledáčku komunistů a především StB. Údajně svého času napsal jakýsi kritický dopis zakládajícímu děkanovi fakulty v Hradci profesoru Smetánkovi, který snad už v té době byl v emigraci, kde děda kritizoval poměry a současnou situaci. Situace vyvrcholila tak, že nám začali dělat domovní prohlídky. Přišli třeba ve dvě ve tři hodiny ráno. Oklepávali zdi a hledali úkryt na schovaný majetek, ukryté zlato, prostě dědečka začali nevybíravým způsobem pronásledovat a vyslýchat, až to vyvrcholilo, dá se říct dneska, politickým procesem s mým dědečkem, kde ho obvinili z údajného nedovoleného podnikání, a dokonce můj dědeček byl zavřený ve vězení. Já vím, že se vrátil jako člověk zlomený, už nevěřící téměř ničemu. Přesto ale pokračoval. Dále byl totiž památkovým kurátorem nejenom v Hradci Králové, ale i v Rychnově nad Kněžnou a byl to třeba on, který nakonec zachránil ty úžasné Škodovy hlavy na Grand hotelu v Hradci Králové.“

  • „Ona ta sbírka tím, jak rodina finančně strádala, tak jsme neměli jinou možnost, a museli jsme bohužel čas od času obrazy prodat. Takže když třeba zemřela moje teta Magda, dcera dědečka Václava Rejchla, tak prostě dědeček byl tak plný žalu a tak všichni bez prostředků, protože režim jim dal jen nějakých 100–200 korun důchodu, tak se rozhodl, že prodá obraz od Bohumila Kubišty ‚Kuřák‘, který je tak úžasný. Doteď se svíravým pocitem v srdci na něj hledím. Udělala se za to třeba hrobka na hřbitově. My jsme potom s maminkou, když jsme zůstaly s tou babičkou samy, tak nás vystěhovali z bytu. Tak máma byla v tak špatné finanční situaci, že jsme v tu dobu zase prodaly portrét mého dědečka od Bohumila Kubišty. Snad jako satisfakce je ta, že visí v galerii Hradci Králové. Tak když se mi zasteskne, tak se na dědu můžu přijít podívat.“

  • „Nevím, co byla úplně pravá příčina toho, ale moji rodiče, nebo respektive můj tatínek, měli své přátele své bývalé spolužáky ještě z reálky a občas se ty rodiny navštěvovaly – a tak jak to bývá, tak zavedla se řeč: „A co myslíte, kdy to praskne?“ A vždycky si výborně popovídali. Myslím, že se spolu i cítili dobře. Já už pamatuju to, že jednoho dne u nás zazvonil zvonek do bytu, přišli pánové v montérkách s tím, že se zjistilo na telekomunikacích, že máme velmi starý telefonní přístroj, takže přijdou udělat obměnu, takže telefonní přístroj se vyměnil. Celkem nic se dost dlouho nedělo, až najednou jak otce, tak moji matku opět začali povolávat na výslech na Státní bezpečnost, a to takovým stylem, že třeba už na ně čekali před prací maminky. Maminku tam odvezli bez jídla a bez pití a třeba do deseti hodin do večera. Když ona řekla ‚dobrý den‘, tak jí dotyčný sdělil: ‚Kdyby to bylo za jiného režimu, tak jste dostala do huby, soudružko, tak si tady sedněte.‘ No a neustále se teda vyptávali na jejich mínění, na současný režim, na styky. Nevím na co dále. Dokonce to došlo až tak daleko, že si na výslech povolali i moji třídní učitelku, která to velice samozřejmě nelibě nesla. Tak se jí vyptávali, jak já se ve škole projevuji, jestli nejsem nějaký hybatel protisocialistických sil ve čtvrté nebo páté třídě.“

  • Full recordings
  • 1

    Pardubice, 28.05.2021

    (audio)
    duration: 01:51:07
    media recorded in project Příběhy regionu - Královehradecký kraj
Full recordings are available only for logged users.

Dědečka architekta věznili komunisté v budově, kterou sám navrhl

Helena Judlová, 1959
Helena Judlová, 1959
photo: Archiv pamětnice

Helena Judlová se narodila 21. března 1954. Jejím dědečkem byl Václav Rejchl, slavný architekt a stavitel. Babička pocházela z významné židovské rodiny Rienerů. Velká část její rodiny zahynula v koncentračních táborech. Její tatínek, jako dítě ze smíšeného manželství, musel do pracovního tábora, kde přežil konec války. Nová komunistická moc po roce 1948 velmi poznamenala další život celé široké rodiny, která přišla o veškerý majetek. Dědečka začali komunisté pronásledovat, vyslýchat a vyvrcholilo to politickým procesem, kde ho obvinili z údajného nedovoleného podnikání a zavřeli do vězení. Historickým paradoxem bylo, že dědeček byl vězněn v budově soudu, kterou před lety sám navrhl. Rodiče se velmi snažili, aby jejich dcera měla hezké dětství i přes nepříznivou dobu. Tatínek Heleny Judlové vystudoval stavební fakultu a věnoval se projekci inženýrských staveb. Z kádrových důvodů nikdy neměl šanci dosáhnout žádného vedoucího postavení, ačkoliv byl výborným odborníkem ve svém oboru. Helena Judlová však už ve svém mládí poznala perzekuci StB. Maminka byla často vyslýchána, rodina byla odposlouchávána. I přes problémy dané jejím původem se dostala na gymnázium. V roce 1972 jí umřel otec. Rodinu přestěhovali z domu, který postavil její dědeček, do panelákového bytu v Labské kotlině II. Po maturitě podala přihlášku na stomatologii na Univerzitu Karlovu do Hradce Králové, kde nakonec byla po velkých peripetiích přijata. Ve třetím ročníku studia se seznámila se starším spolužákem Vítem Říhou, za kterého se pak provdala. Ve čtvrtém ročníku studia se jí narodil syn Jan. Fakultu dokončila a nakonec promovala s červeným diplomem. Dlouho nemohla získat práci, navíc i ji pravidelně začala vyslýchat StB. Nakonec přece jen získala práci ve stomatologické ambulanci polikliniky na Slezském předměstí v Hradci Králové. V této době se také rozvedla s Vítem Říhou. Přestěhovala se do Ústí nad Labem s nadějí, že konečně skončí výslechy na StB. Bohužel výslechů StB nezůstala ušetřena ani na novém pracovišti. Po roce 1989 se Helena Judlová znovu vrátila do Hradce Králové. V roce 1990 se podruhé provdala za Jiřího Judla a v roce 1991 se jí narodila holčička. V restituci se rodině podařilo získat nějaký původní majetek. Helena Judlová ve svých 60 letech začala podnikat jako soukromá privátní lékařka a pracovala i v době pořízení rozhovoru v roce 2021.