The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jindřich Joch (* 1940)

• narozen 5. července 1940 v Rapšachu

• od pěti let žil v Boru u Suchdola nad Lužnicí

• rodiče vlastnili hospodářství (12 ha)

• rodina čelila perzekuci spojené s kolektivizací zemědělství

• v 50. letech jeho rodiče pod nátlakem vstoupili do JZD

• potýkal se s problémy kvůli svému tzv. kulackému původu

• celý život pracoval jako dělník u lesů

• popisuje život v hraničním pásmu

• zemřel v říjnu 2025

Do počátku 50. let žila rodina Jindřicha Jocha v Boru u Suchdola nad Lužnicí poměrně spokojeně. Hospodařili na dvanáctihektarovém statku, který je uživil. Když se v obci začalo se zakládáním jednotného zemědělského družstva (JZD), všechno se změnilo. Sedlákům, kteří odmítali odevzdat svá hospodářství, začali komunističtí náboráři vyhrožovat, odváželi je na výslechy a ukládali jim likvidační dodávky. „Neměli jsme skoro co jíst. Všechno šlo pryč. My jsme všechno měli, ale oni nám nic nenechali,“ vzpomíná Jindřich Joch i po letech se zřetelnou tíhou v hlase. Represe spojené s kolektivizací postupně dolehla na všechny. Kdo nešel s komunisty, šel proti nim a nemohl nic, ani pracovat jako pomocný dělník na pile. 

Jako malý jsem se jmenoval Macho, dnes jsem Joch

Prvních pár let života vyrůstal Jindřich Joch jen s matkou v malé obci Rapšach v jižních Čechách. „Máma mě měla za svobodna,“ vysvětluje a pokračuje: „Když mi bylo asi pět let, provdala se do Suchdola.“ Marie Machová si tam našla sedláka Rudolfa Jocha, který malého Jindřicha po svatbě přijal za vlastního. „Jako malý jsem se jmenoval Macho, dnes jsem Joch,“ dodává s úsměvem. Rodiče spolu žili spokojeně a rodina se postupně rozrostla o dalších pět dětí.

Jochovi na rozdíl od mnoha jiných v okolí nepatřili mezi ty, kteří po válce přišli do pohraničí hledat nové příležitosti nebo osidlovat opuštěné usedlosti po odsunutém německém obyvatelstvu. Rodina otčíma obhospodařovala statek v Boru u Suchdola nad Lužnicí po desetiletí. „Oni měli 12 hektarů, oni měli hodně. Měli pár koní. Všechno dělali ručně,“ vypráví Jindřich Joch. Ačkoliv jejich statek nepatřil v obci k největším, bez potíží uživil i jejich početnou rodinu.

Do JZD nechtěl skoro nikdo

Až do závěru 40. let, kdy se v Československu začínalo s kolektivizací, plynul čas na statku Jochových poměrně spokojeně. Po únoru 1948 začali komunisté s vyvlastňováním soukromé zemědělské výroby, kterou spojovali do stranou ovládaných družstev. Ze soukromých zemědělců se stali kulaci a vesničtí boháči, se kterými se bylo třeba v rámci třídního boje tvrdě vypořádat. 

Podle dostupných archivních materiálů komunisté v Suchdole nad Lužnicí usilovali o založení JZD od podzimu roku 1949. Místní kronika uvádí: „V obyvatelstvu hlavně mezi zemědělci nenalezla tato myšlenka dostatečného pochopení. Místní agronom oznamuje, že má zatím jen 10 přihlášek. Vyzval pak na schůzi MNV, aby se přičinil o hojnou propagaci JZD mezi zemědělci.“[1] Podobných zápisů je v kronice v průběhu let 1949 až 1951 několik. Jindřich Joch vypráví, že do obce začali chodit náboráři vybavení rudou knížkou a přesvědčovali sedláky o výhodách kolektivního zemědělství. Několik malozemědělců vstoupilo do JZD hned, ale většina statkářů, mezi nimiž byl i otčím Jindřicha Jocha, odmítala odevzdat svůj tvrdě vydřený majetek do rukou všech. „Nechtělo se jim, bylo to jejich, nechtěli se toho zbavit. Nechtěl se toho zbavit žádný,“ vypráví pamětník. 

Nesměli jsme nic 

Stejně jako všechny soukromé zemědělce, kteří odmítali vstoupit do postupně vznikajících JZD, postihly i Jochovy likvidační dodávky a přísná kontrola veškeré zemědělské produkce. Rodiče se báli a než aby dodávky nesplnili, raději odevzdávali úplně všechno. „My jsme seli obilí a nesměli jsme si semlít. Nesměli jsme nic,“ vzpomíná pamětník. Přestože tvrdě pracovali, neměla rodina v této době skoro co jíst. „My jsme měli, ale oni nám to nenechali,“ zdůrazňuje. Jako soukromí zemědělci neměli nárok ani na potravinové lístky. Jindřich Joch vypráví, že v této době jeho rodina zažívala skutečnou bídu.

Jak rostl odpor statkářů, rostl i nátlak na ně. Počáteční přesvědčování o tom, jak dobře se jim ve společném bude dařit, se postupně proměnilo ve výhrůžky a spolu s tím začaly výslechy. „Oni ho odvezli třeba večer a ráno ho přivezli. Vracel se ztrápený.“ Otčíma takto prý odvezli neznámo kam několikrát. Přesvědčovali ho, tlačili na něj a později mu vyhrožovali i vysídlením z obce. Jindřich Joch vzpomíná, že situace doma se rychle zhoršovala. Po nějaké době už otčím nedokázal čelit neustálým represím a psychickému nátlaku a do JZD vstoupil. Členem JZD se stal někdy v roce 1951, ve stejném roce, kdy bylo oficiálně založeno suchdolské JZD. 

Přijeli, naložili si to a odvezli 

Vznik JZD ale nepřinesl ani zlomek toho, co komunističtí náboráři všem tak horečně slibovali a kvůli čemu tolik místních trpělo. Naopak došlo k naprostému rozvrácení po generace poměrně prosperujícího soukromého zemědělství v příhraničí. „V JZD nebylo nic, tam to nefungovalo, tam nebylo nic,“ říká pamětník. Suchdolské JZD bylo v roce 1961 převedeno pod Státní statky Suchdol nad Lužnicí. „Tam už byly nějaké peníze, tam to bylo lepší,“ dodává.

Po založení suchdolského zemědělského družstva se začalo s budováním nového kravína a dalších objektů potřebných k provozu. „Všechno se stavělo, na nic nebyly peníze. Já dostal dřevo asi čtyři metry. Oni mi ho odvezli a spálili, ale to bylo moje, na to nemuseli sahat. V kravíně potřebovali topit, když tam dělali, tak se potřebovali ohřát,“ vzpomíná rozhořčeně, jak si jezeďáci brali, co potřebovali, od místních. Třináctiletý Jindřich Joch dostal dřevo jako deputát za tvrdou práci v lese. Později mu stejným způsobem odvezli i kámen. „Tam bylo kolik fůr kamene. To šlo všechno na kravín,“ říká a dodává, že ohradit se bál, protože věděl, že by si tím jen přitížil. 

Peníze plavaly po řece

V roce 1953 ukončil Jindřich Joch základní školu v Suchdole nad Lužnicí. Tuto dobu má neodmyslitelně spojenou s měnovou reformou, ke které došlo na přelomu května a června 1953. Ze školy chodili domů a „po řece plavaly staré peníze. Stovky a celé hromady peněz. Vždyť my jsme měnili jedna ku padesáti, což to bylo? Zbylo nám pár šestáků.“ Absurdní obraz výměny peněz spojený se zklamáním lidí, kteří byli až do poslední chvíle ujišťováni, že k měnové reformě nedojde, má dodnes živě před očima.

„Já jsem chtěl jít rovnou pracovat, protože jsem chtěl vydělat nějakou korunu,“ vypráví, jak hned po škole nastoupil jako pomocný dělník na místní pilu. Přestože bylo Jindřichu Jochovi sotva 13 let, tvrdá práce mu nevadila, spíš naopak. Jeho nadšení ale bohužel netrvalo dlouho. Místním komunistům se nelíbilo, že syn kulaka pracuje na pile. „Šel jsem na pilu na odpolední a oni přišli a říkali: ,Musíte jít domů, nemáte práci!´ Víte, že jsem brečel? Šaty jsem neměl, korunu jsem neměl, měl jsem jenom tepláky. Roztrhaný jsem šel domů.“ 

Štěstí ale tehdy stálo na jeho straně. Na městském národním výboru (MNV) se za něj přimluvil místní hajný, který v lese potřeboval každou pomocnou ruku. Jako pomocný dělník v lese kulacký syn už nikomu nepřekážel, a tak ho zaměstnali. Jindřich Joch pracoval v lese s krátkými přestávkami od svých 13 let až do odchodu do důchodu. 

Na vojně sloužil u útvaru ministerstva vnitra

V 19 letech dostal Jindřich Joch povolávací rozkaz a nastoupil na vojnu. Část služby strávil na Šumavě ve Volarech. „A pak jsem šel až na Slovensko, tam mezi Ukrajinou a Ruskem. Měl jsem to všechno kousek, bylo to přímo na hranicích,“ říká a zmíní, že sloužil u útvaru ministerstva vnitra. „Proč mě tam dali, jsem se taky ptal, ale oni mi neodpověděli,“ pokrčí rameny. Tehdy to bylo také poprvé a naposledy, kdy mu nabídli vstup do Komunistické strany Československa (KSČ), který odmítl. „Povídal jsem si: ‘Co mi tam řeknou v té straně? Nic.’ Tak jsem nikam nešel.“ 

Po vojně se vrátil domů k rodičům a rok nato, v roce 1963, se oženil s Marií Kuděrovou ze Suchdola nad Lužnicí. 

Nesměli jsme ze Suchdola do Velenic

Jako zaměstnanec u lesů se Jindřich Joch často dostal na místa, která byla většině československých občanů v době komunistické totality zapovězena, dostal se k bezprostřední blízkosti rakouské hranice, k hranici se svobodným světem. „Vybavili nám takový průkaz, že jsme mohli jít za dráty těžit. Mohl jsem jenom za ty dráty. Nemohl jsem na tu cestu. Ta byla jejich, tam jsem nemohl ani vstoupit. To už říkali: ,Tam nevstoupej, tam nevstoupej. To je rakouské.´“ Sám dodává, že kdyby chtěl, pravděpodobně by se mu podařilo vystihnout okamžik, kdy by mohl do Rakouska přejít. „Ale já si říkal: ‘Co tam budu hledat?’“ Život za hranicemi ho nelákal, chtěl zůstat doma, s rodinou. 

Nutno zmínit, že v prostoru bezprostředně u hranice se Západem platila mnohem přísnější pravidla než ve zbytku Československa. V Suchdole nad Lužnicí působil od roku 1948 až do roku 1991 útvar Pohraniční stráže (PS), který nehlídal jen samotné území státní hranice, ale také rozsáhlý prostor kolem ní. Místní obyvatelé se tak ocitali pod každodenním dohledem bezpečnostních složek. K soužití s příslušníky PS pamětník říká: „Některé ty šarže byly dobré, ale některé ne. Brali to moc poctivě,“ nadechne se a dodá: „Ta doba jim pasovala.“ 

Pohyb osob v hraničním pásmu byl přísně kontrolován a omezován. „My jsme nesměli ze Suchdola sem do Velenic, to se nesmělo. Mohli jsme jet, ale jen na nádraží, tam byli péesáci [příslušníci Pohraniční stráže] a z toho nádraží nás nepustili. Tak my Velenice neznáme. Ani moje žena je neznala. Ta tu ani vůbec nebyla a je to kousek. Já taky ne.“ Nikdy se nedozvěděl, proč s manželkou nedostali propustku do pouhých 15 kilometrů vzdálených Českých Velenic, tehdy součásti přísně střeženého hraničního pásma. Jako tehdy i mnohým dalším ani jim nikdo nevysvětlil, jaké riziko jejich návštěva Českých Velenic představuje pro bezpečnost socialistické republiky. 

K hospodaření se nikdo nevrátil

Po roce 1989 byly v rámci restituce vráceny rodině Jindřicha Jocha všechny pozemky, o které je komunistický stát v 50. letech připravil. Půda, která dříve živila několik generací, ale mezitím zdomácněla v cizích rukou. Po sametové revoluci už neměl nikdo z rodiny zájem ani sílu začínat znovu. Půdu, o niž kdysi pečovali jejich předkové, pronajímali v době natáčení v roce 2025 Jindřich Joch a jeho příbuzní jiným. 

Jindřich Joch zemřel krátce po natáčení, v říjnu 2025.

[1] SOA Třeboň – pobočka Jindřichův Hradec: Pamětní kniha obce Suchdol nad Lužnicí, kniha III (1945–1973). Digitální zobrazení dostupné online: https://digi.ceskearchivy.cz/200366/91/1825/1439/32/0 [cit. 2026-01-10].