Růžena Jírová

* 1933

  • „... Takže se ten výslech chýlil ke konci. Ten jeden estébák, čert desáté kategorie, mi řekl: ‚Mladá paní, dáte si se mnou ještě kafíčko?‘ A já jsem mu říkala, že už jsem měla tři. On že se nemusím bát, že není otrávené. Řekla jsem mu, že vím, že oni mají jiné způsoby než dávat lidem otrávené kafe. Ke konci výslechu ten mladý chlapec řekl, že si myslí, že kdyby mě žádal o spolupráci, že by to nemělo význam. Já jsem mu řekla, že je opravdu inteligentní a že mu děkuji. Oni totiž každému řekli o spolupráci. Takže tohle pro mě bylo vyznamenání.“

  • „Když byl zavřený, už to bylo dobré. Ale než ho zavřeli, bála jsem se o něj. V Rusku zrovna ukazovali, jak zatýkali lidi, kteří vyšli na Rudé náměstí na protest proti vjezdu jejich vojsk k nám. Byl tam kluk s brýlemi, jako měl náš Ivan, a rozmlátili mu je. Měla jsem hrůzu, že Ivanovi rozbijí brýle. A pak mi přišlo oznámení, že je zavřený, a já jsem si oddechla, protože jsem věděla, že žije. To je takové to z Bible: ‚Sytý pohrdá medem, hladovému každá hořkost sladká.‘“

  • „Oni mě neupozorňovali dopředu. Přijeli ke mně domů a vytáhli mě. Bylo to v době, kdy byl Ivan zavřený. Odmítala jsem s nimi kamkoli jít. Měla jsem od známých poučení, jak se mám chovat při výslechu, to chartisté dělali. Řekla jsem jim tedy, že s nimi nikam nepůjdu, protože mám zavřeného syna a nebudu o něm nic říkat. Oni že prý o to vůbec nejde. Dělali, jako že nevědí, že je můj syn zavřený. Ten výslech byl opravdu o něčem úplně jiném...“

  • Full recordings
  • 1

    Cheb, 20.09.2022

    (audio)
    duration: 02:07:36
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Byla jsem na tom lépe než estébáci, kterých se všichni báli

Pamětnice ve svých 40 letech
Pamětnice ve svých 40 letech
photo: pamětnice

Růžena Jírová, rozená Kubašková, se narodila 6. září 1933 v Kralupech nad Vltavou. Její otec František Kubaška byl písmomalíř a provozoval obchod, maminka Růžena byla absolventkou obchodní školy a pracovala jako účetní. Růžena měla o rok mladšího bratra Františka. Prožila válku v Kralupech nad Vltavou, v roce 1945 zde přežila ve sklepě jeden z největších náletů v Čechách. Po komunistickém puči v roce 1948 sebrali komunisté otci živnost, znárodnili jeho obchod a rodině sebrali dvoupatrový dům. Od té doby Kubaškovi čelili neúnosné bytové nouzi. Po absolvování měšťanské školy v roce 1948 se Růžena hlásila na střední grafickou školu do Prahy, ale nebyla přijata. Navštěvovala kurzy pro pracující na střední uměleckoprůmyslové škole a v roce 1951 se dostala na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou k prof. J. Novákovi. Kvůli těhotenství však musela školu po třech letech ukončit. V roce 1954 se jí narodil syn Ivan. Manželství s výtvarníkem Luďkem Maňáskem nebylo šťastné a po třech letech skončilo rozvodem. V roce 1963 se Růžena s devítiletým synem odstěhovala do Chebu, kde byla větší šance získat důstojnější bydlení. Pracovala v chebském kulturním středisku jako výtvarnice. Protože byla hluboce věřící, navázala zde přátelství s lidmi z církevních kruhů. V roce 1977 její syn Ivan Maňásek podepsal Chartu 77 a nadále spolupracoval disentem, za což byl odsouzen k odnětí svobody. Růženu se pokoušela získat ke spolupráci StB, což se jí nepodařilo. Pamětnice nepodepsala ani tzv. antichartu, za což jí byly strhávány z platu prémie. Za nejkrásnější roky života považuje desetiletou zkušenost, kdy již v penzijním věku pracovala jako dobrovolnice v léčebně dlouhodobě nemocných. Působila zde jako duchovní podpora pro umírající. Růžena Jírová byla vdaná dvakrát, podruhé za producenta a zakladatele filmových klubů Jana Jíru.