RNDr. Rudolf Jiříček

* 1934  

  • „Další potom byl 21. listopad 1944. Tehdy letěly americké svazy letadel na Brno. Bohužel pár vojáků z vojenského vlaku do nich začalo střílet. Američané se vrátili a shodili na Hodonín 451 bomb. Zemřelo asi 179 lidí, 900 bylo bez přístřeší, zraněných. Byla to strašná věc. Za války zničili další kus Hodonína. My s kamarádem jsme se u řeky Kyjovky dívali na to, jak Hodonín duní, jak z něj stoupá dým. Němci tam vozili vězně z Uherského Hradiště, aby zneškodňovali časované bomby – kdo ji zneškodnil, ten byl propuštěn. Byly to kruté události. Můj otec odtamtud utíkal se svým kamarádem z Mikulčic, ten ho předběhl, za rohem vybuchla bomba a kamarádovi uletěla hlava. Také si pamatuji, že za náletů jsme se v Mikulčicích chodívali schovávat k sousedům do sklepa, ovšem pod stodolu plnou slámy, to bylo dost nebezpečné. Jednou projížděl Moravou cisternový vlak a mezi Mikulčicemi a Novou Vsí ho napadla letadla, dvojtrupáci, a rozstřílela ho. Nafta stékala dolů po svahu a lidé si ji nabírali do kbelíků a nosili si ji domů. Potom to ztvrdlo a na polích zůstal asfalt. Když šla fronta, schovávali jsme se již v jiném sklepě; bylo mi tehdy jedenáct a vozíval jsem v kočárku holčičku, dceru majitelů mlýna. Na tento mlýn shodila letadla zápalné bomby v domnění, že se jedná o nějaké nacistické sídlo.“

  • „Dělali výslechy a jeden byl komický. Přišel za mnou pan František Veselý z Prušánek, člen StB. Vážil 140 kg. Přišel do laboratoře. Seděl jsem právě u mikroskopu a on se mě ptal, kdo jsem. Vzal mi klíče od skříňky a prohledával mi věci. Našel tam knížečku, ve které byl článek od Einsteina. Stálo tam: ‚Lidé, kteří si libují ve vyrovnaných řadách a ve vyřízeném krku, nepotřebují mozek, vystačili by pouze s míchou. Einstein na pruská vojska!‘ Pro něj ruská a pruská bylo totéž, tak mě sebral a snad týden mě týral při výslechu. Nakonec za ním přišel nadřízený a říkal: ‚Franto, to asi nebude on...‘ A on oponoval: ‚Necháme ho zavřít, to je určitě on, ten Einstein, který nechal vyhodit vrtní věž v Týncu!‘ Já říkám, že zemřel v roce 1958. A on na to: ‚Nebo jeho rodina!‘ Jejich vědomosti byly úžasné. Tenkrát mě škrtil zejména Kordula z Ratíškovic a Veselý. Vozili mě v autě, v hillmanovi, zastavili tady v Hodoníně u podniku, já tam musel vlézt a oni mě vezli do lesíka mezi Lužicemi a Josefovem, tam jsem dostal pár facek. Chtěli po mně vědět hlavně, s kým jsem ve spojení ze zahraničí.“

  • „Straníci, KSČ na fakultě v Brně, první, co udělali, bylo, že přejmenovali Masarykovu univerzitu na Purkyňovu. Říkalo se tomu potom spíše brněnská univerzita. Všichni komouši, hlavně ti mladí, vyházeli staré profesory, kteří byli známí po celé Evropě. Také můj profesor, který byl děkanem celé fakulty, profesor Karel Zapletal, vynikající geolog, byl zbaven funkce děkana, a dokonce ho vyhodili z katedry. Prorektora Krejčího také zbavili funkce, dostali se všude. Dělali to lidé jako Kokeš Štelcl, Vojtek, Laštůvka... Udělali z univerzity sovětský gulag a zcela zničili životy bývalých zaměstnanců. V průběhu těchto akcí zemřela profesorka Folkmannová a také, ve svých třiačtyřiceti letech, před zraky studentů, docent Jedlička, můj přítel. Jen proto, že původně ho rodiče dali na bohoslovectví a on z toho zběhl. Mě potom obvinili, že jsem údajně vedl protistátní hnutí s cizinci, jelikož jsem učil lidi z Arábie, Řeky, Jugoslávce. Sebrali mě, dovedli na rektorát, kde mi profesor Trávníček s komunistickým konsiliem řekli, že mě za trest doporučí do uranových dolů. Já odpověděl, že to bude již podruhé, kdy on potrestá naši rodinu. Ptal se, jak to? Můj prastrýc se jmenoval profesor Vymazal, z Brna, znal třicet jazyků. Profesor Trávníček, popisovaný Haškem jako poručík Dub, ten, který vedl naše vojáky do předních linií, velice horoval za Rakousko-Uhersko, potom za Německo, ten udal mého prastrýce, že nevstal při rakouské hymně, a on se za to dostal do Špilberku. ‚Hledala vás policie, nenašla vás a pak byl Reich, vy jste horoval pro Reich a pak jste se dal do komunistické strany.‘ Oni mě přitom vyhodili a musel jsem odejít z fakulty, ale jemu to nezapomněli a zakrátko zemřel.“

  • „Docent Jedlička byl přednášející z katedry botaniky, spolu s ním jsme zakládali nový obor paleontologie. Měl asi třiačtyřicet roků, když ho v rámci čistek v roce 1958 obvinili. Původně ho totiž rodiče dali na teologickou školu, odkud on raději odešel na přírodovědu, kde dosáhl docentury, skutečné docentury. Bohužel ho (komunisté) tak tyranizovali a hrozili mu, že ho zavřou a vyhodí z fakulty. Nakonec dopadl tak: přednášel, v posluchárně plno žáků, vzadu seděl komunistický komitét, který mu řekl, že ho po přednášce budou vyšetřovat – a on se najednou zhroutil a bylo po něm.“

  • Full recordings
  • 1

    Hodonín, 09.07.2011

    (audio)
    duration: 02:29:43
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Kdo způsobil smrt docenta Jedličky?

dobove foto Rudolf Jiřiček.jpg (historic)
RNDr. Rudolf Jiříček

Rudolf Jiříček se narodil 30. ledna 1934 v Jezdovicích. Jeho tatínek byl zaměstnán v Baťových závodech ve Zlíně, bohužel v době hospodářské krize přišel o práci a rodina se přestěhovala do Mikulčic u Hodonína. Strávil tam i konec druhé světové války a zažil bombardování Mikulčic a Hodonína spojeneckými vojsky. Od mládí se zajímal o přírodní vědy, hlavně o archeologii a paleontologii. Během studia na gymnáziu projezdil na kole velkou část České a Slovenské republiky a podařilo se mu nashromáždit bohatou sbírku artefaktů i zkamenělin. Jeho zájem o horniny nakonec zvítězil a pamětník vystudoval geologii na Masarykově univerzitě v Brně. V roce 1957 se začala o fakultu, na které pracoval jako asistent, zajímat Státní bezpečnost. Vyvrcholilo to v roce 1958 náhlou, předčasnou smrtí docenta Jedličky. Rudolf Jiříček se od té doby dostal rovněž do hledáčku StB, protože byl svědkem skonu svého kolegy a veřejně protestoval proti nátlaku, který na něj Státní bezpečnost vyvíjela. Následky na sebe nenechaly dlouho čekat, bylo mu vyhrožováno uranovými doly a musel opustit zaměstnání na fakultě. Před komunistickou represí se na několik let uchýlil do Francie, kde získal na pařížské Sorbonně doktorát. Přemýšlel tehdy o emigraci, ale nakonec se v roce 1970 rozhodl pro návrat do Čech kvůli svým starým rodičům. Poté působil sedm let na Slovensku v podniku Nafta Gbely v mikropaleontologické laboratoři. I tam si ho však StB našla a pravidelně ho vyslýchala; neunikli tomu ani jeho zahraniční spolupracovníci. Neúspěšně se pokoušel předložit svoji kandidátskou práci, Komunistická strana Československa ji nedoporučila k obhajobě, za své politické názory měl rovněž zákaz publikování odborných prací. Po roce 1989 vstoupil do Občanského fóra a v jeho vedení v Hodoníně aktivně působil. V roce 1991 se podílel na soupisu podniků hodonínského okresu pro potřeby vlády. Od devadesátých let se pamětník věnuje ekologické činnosti a vydal knihu Paměti národa z pohledu Masarykova kraje Hodonínska.