The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

MgA. Jan Jirásek (* 1955)

• narodil se 9. ledna 1955 v Rychnově nad Kněžnou

• dědeček Břetislav Eichler byl legionářem

• po únorovém puči v roce 1948 přišla rodina o veškerý majetek

• v roce 1970 nastoupil na gymnázium v Rychnově nad Kněžnou

• v roce 1979 absolvoval Pedagogickou fakultu v Hradci Králové

• v roce 1983 nastoupil do Československého rozhlasu

• díky politickému uvolnění absolvoval v roce 1985 brněnskou JAMU

• v roce 1989 byl jedním z mluvčích Československého rozhlasu

• od roku 1989 jsou jeho skladby představovány na mnoha světových pódiích

• stal se držitelem dvou Českých lvů za filmovou hudbu a je autorem oper

• vyučuje kompozici na univerzitách v USA a Evropě

• v roce 2024 žil nedaleko Prahy a hojně pobýval na chalupě v rodném Rychnově nad Kněžnou

V rodině Jana Jiráska se z obou stran potkaly silné a významné osobnosti Rychnovska. Do životů, které předci pamětníka chtěli žít, ale vstupovaly války a politika. I jejich životní dráhy vychýlily zcela jiným směrem. Ve svém vyprávění pamětník věnuje svým předkům náležitý prostor. 

Chvíli to vypadalo, že i Jan Jirásek nastoupí na kariérní cestu, kterou si nezvolil dobrovolně. Politický obrat v roce 1989 mu však uvolnil cestu, na kterou se předem velmi dobře vybavil. A osud dědečka, legionáře, vlastně nakonec rozhodl i o tom, proč se Jan Jirásek rozhodl zůstat v přelomové době roku 1989 v Československu a neemigroval. 

Během transsibiřské anabáze, kdy dědeček pamětníka přezimovával na Bajkale, chodil hrát na violu do nedaleké školy ve vsi. „Místní řídící učitel měl krásnou dceru Naděždu, do které se můj dědeček zamiloval,“ vypráví Jan Jirásek. „Jenomže bolševici vesnici přepadli a všechny povraždili. Když se tam dědeček druhý den vrátil, našel všechny mrtvé. I svou lásku. Ve spáleništi vesnice našel jen violu, která byla jako zázrakem v pořádku. Vzal si ji domů. Když se pak oženil, svou první dceru, moji tetu, pojmenoval Naděžda. Babička to nesla trochu nelibě,“ říká s lehkým úsměvem pamětník. 

Dědeček při útěku ze zajetí ušel 2 000 verst

Hudební skladatel Jan Jirásek se narodil Aleně Jiráskové a Janu Jiráskovi v Rychnově nad Kněžnou 9. ledna 1955. Rodný dům postavili už rodiče maminky a celá široká rodina pocházela z východních Čech. 

Silnou osobností v rodině byl dědeček Břetislav Eichler, narozený v roce 1894. „Osud mého dědečka se v rodině tradoval od mého útlého dětství. Během první světové války, v takzvané České družině – později nazývané československou legií na Rusi – byl v průzkumné jednotce. Jednalo se o průzkum bojem. O detailech nechtěl dědeček nikdy mluvit. Velmi dobře si vzpomínám na prostřelený plášť a čepici, které jsme doma uchovávali jako relikvii.“ 

Dědeček a současně i jeho otec narukovali na frontu. Dědeček na ruskou, pradědeček na italskou. Tam padl Břetislav Eichler do zajetí a ocitl se na dva roky v zajateckém táboře na Urale, kde pracoval jako lesní dělník. Jeho otec na italské frontě padl. Jan Jirásek pokračuje ve vyprávění o dědečkově transsibiřské anabázi: „V roce 1916 se dozvěděl, že existuje takzvaná Česká družina v Kyjevě. Ze zajetí se rozhodl uprchnout. Spoluvězni se na něj složili jídlem, aby cestu přežil. Byl mladý a silný, proto měl šanci. Sílu rozhodně potřeboval, protože na cestě do Kyjeva pěšky ušel dva tisíce verst, tedy lehce přes dva tisíce kilometrů. Občas se tajně svezl na nákladním vlaku.“

Dědeček pamětníka se dostal až do Vladivostoku, odtud se mezi posledními vracel do Československa. Domů se vrátil až v roce 1920. „V okamžiku, kdy vstoupil do rodného domu, jeho matka právě vytírala podlahu. Viděla cizího muže, kterého napomenula, ať jí podlahu nezašlape. Dědeček ji oslovil ‘maminko’ a ona, jakmile ho poznala, omdlela,“ doplňuje rodinnou historii Jan Jirásek. 

V legionářské uniformě se postavil wehrmachtu do cesty

Následky válečné zkušenosti se projevily v dědečkově drsné povaze. Po válce nějaký čas působil v Topoľčiankách v osobní ochrance prezidenta Masaryka. Jako velký masarykovec podporoval i prezidenta Beneše. Později, mezi válkami, působil jako četník na tehdy maďarském území a na Slovensku. S nástupem fašismu se celá rodina vrátila do Rychnova nad Kněžnou, kde si děda s babičkou postavili domek. 

„Když začala druhá válka, chtěl jít děda do zahraniční armády. Traduje se, že si před něj babička klekla a prosila ho, aby to nedělal. Také dcery, tedy i moje maminka, naléhaly. Nakonec neodešel. V Rychnově měl pověst skutečně čestného muže. Lidé si sami odhlasovali, že klíče od kolowratského zámku, kde byl shromážděný neevidovaný židovský majetek, bude mít právě děda. Moje maminka, coby malá holka, tehdy velmi toužila po hodinkách, ale u dědečka nebyla šance,“ vysvětluje pamětník. 

Na samém konci války si Břetislav Eichler oblékl svou legionářskou uniformu, vzal pistoli, kterou navzdory nebezpečí uchovával celou válku, a postavil se wehrmachtu do cesty. „Sám by proti nim neměl šanci. Ale díky vlastní válečné zkušenosti měl skvělý odhad. Oni se ochotně vzdali, protože už nechtěli bojovat. Ve většině to byli velmi mladí, nebo naopak velmi staří vojáci,“ uzavírá vzpomínky na dědečka Jan Jirásek. 

Druhorozená dcera Břetislava Eichlera Alena, maminka pamětníka, vystudovala zdravotnickou školu a pracovala v nemocnici v Praze v Krči. Časem se přesunula zpět do rodného kraje a působila jako dětská sestra v jeslích v Rychnově nad Kněžnou, ve Vamberku a v Solnici.

Rodinná továrna přestála válku. Komunisty už ne

Otec pamětníka, Jan Jirásek st., byl inženýrem ekonomie. Jeho komplikovanou povahu předurčilo složité dětství bez otce. „Můj druhý děda rodinu opustil, když byly mému tatínkovi tři roky a jeho sestře Jiřině rok. O rok později se můj tatínek rozhodl se svým otcem setkat. Ve čtyřech letech jel do Kostelce nad Orlicí sám vlakem a šel na rodinný pohřeb, kde věděl, že svého otce potká. Oslovil ho, ale on svého syna odehnal. Tatínek z toho měl celoživotní trauma. Nikdy o tom už nemluvil, ale zároveň to nezpracoval.“ Narušená rodinná vazba se projevila i v další generaci, a tak měl sám pamětník v pozdějších letech bližší vztah ke svému strýci, významnému embryologovi prof. MUDr. Janu Jiráskovi.

Další výraznou osobností a hlavou rodiny Jiráskových byla sestra babičky, Marie Kronowetterová, jíž se říkalo tetinka. Ta vybudovala ve 30. letech v Rychnově továrnu na kožedělné výrobky. Byla extrémně podnikavá. Zaměstnávala ševce z širokého okolí a aby odolala Baťově konkurenci, zaměřila se na zboží na míru. Dařilo se jí skvěle, expandovala do zahraničí, ale sama děti neměla. Dědicem jejího podniku se tedy měl stát otec pamětníka, Jan Jirásek. Z rodiny byl nejchytřejší, výborný šachista, přesto se musel nejprve vyučit, aby chod továrny poznal zdola. Později vystudoval ekonomii, nikoli lesnictví, jak si sám přál, aby mohl továrny vést. Bratr tetinky vlastnil druhou rodinnou továrnu, konzervárnu Delekta. 

Ještě před začátkem druhé světové války tetinka založila za pomoci zaměstnance Karla Valenty pobočku továrny v Chicagu. Karel Valenta zůstal v Americe přes celou válku, a když se vrátil, seznámil se se sestrou babičky z matčiny strany, Marií Švástovou, která ve velmi mladém věku ovdověla. Přál si, aby s ním Marie odjela do Ameriky, ta se však rozhodla zůstat. Marie Kronowetterová po únorovém puči v roce 1948 poslala Karlu Valentovi smlouvu, v níž mu celou americkou pobočku darovala. Do Rychnova od té doby chodily objemné balíky z Ameriky. Rodině, která přišla o veškerý majetek, tím Karel Valenta materiálně pomáhal. Marie Kronowetterová ale musela čelit častým výslechům na Státní bezpečnosti (StB). 

Tetinka chránila zaměstnance před nuceným pracovním nasazením 

Než se Jan Jirásek dostane k dalšímu vyprávění o znárodnění továren, vzpomíná na válečné období: „Během druhé světové války tetinka i její bratr zaměstnávali ve svých továrnách lidi, které vůbec nepotřebovali, aby je ochránili před totálním nasazením. Šéf gestapa z Hradce Králové jezdil jednou za měsíc na kontrolu. Vždy musel dostat obálku s penězi, dostal konzervy, a stejně tak řidič, ale menší,“ směje se Jan Jirásek. Rodina tak předcházela kontrolám, které by odhalily nadbytečné zaměstnance. 

Jeden z takto zachráněných se stal po únoru 1948 vysokým stranickým funkcionářem a nezapomněl, kdo ho za války chránil. Díky tomu se příbuzní Jana Jiráska nedostali před soud. Coby živnostníkům jim hrozil cejch třídního nepřítele i vězení. V domě č.p. 6, kde měla tetinka Marie a její manžel Antonín luxusní byt, mohli obývat pouze jednu místnost. „Když v 70. letech dům zbourali, byla to pro mě rána do srdce. Chodíval jsem tam skoro každý den,“ vzpomíná Jan Jirásek. „Na místě pak komunisté vybudovali okresní výbor. Paradoxně tam dnes stojí základní umělecká škola, kam vodím svého vnoučka. Takže se vlastně vracím tak trochu domů.“ 

Pro otce Jana Jiráska znamenalo vyvlastnění rodinných fabrik náhlou změnu životní trajektorie. Jeho dosavadní studia a příprava na rozvoj továren přišly vniveč. Celá 50. léta pracoval na přepážce v bance. Díky politickému uvolnění v 60. letech se stal ekonomickým náměstkem Jednoty. Zde konečně znovu uplatnil svůj potenciál. V dané době byl vlivný vizionář a dostal nabídku stát se ekonomickým náměstkem ministra zemědělství. „Pamatuju si, že místopředseda vlády jezdil k nám domů,“ doplňuje pamětník. 

Otec nemohl uplatnit svůj intelekt, ambice ani vize

„Ale přišel rok 1968. To byl pro mého otce úplný konec. On, člověk tolik ambiciózní, sám podal výpověď. Věděl, že by jinak šel k lopatě. Jen díky kamarádovi se i přes svůj špatný kádrový profil dostal zpět na přepážku do banky. To ale byla práce hodně pod jeho kvalifikaci a intelekt. Dobu normalizace tak nějak přežil. Viděl jsem, že je zatrpklý a trápí se. Svoje podnikatelské vize už neuplatnil. Když přišel rok 1989, byl hrozně hrdý, ale věděl, že pro něj už je pozdě. Zemřel po pěti infarktech v 84 letech,“ uzavírá vzpomínky na tatínka pamětník. 

Příjezd vojsk Varšavské smlouvy zastihl Jana Jiráska o prázdninách mezi osmou a devátou třídou. „Otec mě ještě v noci vzbudil, že nás okupují Rusové. Nevěděl jsem přesně, co se děje, ale bylo jasné, že otec chce narukovat. Důstojníci v kasárnách v Rychnově chtěli republiku bránit. Záhy nato je komunisté později degradovali,“ líčí.

„Když jsme se v září vrátili do lavic, byly rozdíly v tom, jak se k invazi učitelé stavěli. Jedni ji vzali jako cestu ke kariéře, ale třeba našeho učitele matematiky to zdrtilo a nebál se promluvit,“ vzpomíná. Otevřeně se o politice mluvilo i doma. Rodiče Jana Jiráska dbali na to, aby jeho historické vzdělání nebylo poznamenané dobovou propagandou. Doma běžel každý den zahraniční rozhlas. 

Věděl, že se chce vyjadřovat hudbou. Vysněná vysoká škola mu byla zapovězena

Po základní škole nastoupil Jan Jirásek na gymnázium v Rychnově nad Kněžnou. Měl štěstí na pedagogy i klima školy. „Víte, já a pár mých kamarádů jsme měli opravdu bouřlivou pubertu, ale vzpomínky našeho profesora Karla Hasoně měly i na nás puberťáky až mrazivý účinek. Pan profesor byl jedním ze studentů, kteří šli v roce 1939 podpořit prezidenta Beneše na Hrad a byl u smrti Jana Opletala. Za války šel za trest do koncentračního tábora Sachsenhausen. Několikrát se stalo, že se při vzpomínkách v hodině rozplakal, bylo to neobyčejně silné.“

Už kolem devátého roku života Jan Jirásek zjistil, že se chce věnovat hudbě. Protože byl ale hodně neposedné a energické dítě, byly pro něj klidné hodiny hudby v Lidové škole umění utrpením. Nakonec nastoupil na soukromé hodiny klavíru k vážené rychnovské osobnosti, paní profesorce Věře Jelínkové. „Chodil jsem k ní vždy až navečer, jako poslední žák, a kromě hraní jsme si dlouze povídali. Její strýc byl kněz Josef Štemberka, který se nechal gestapem zastřelit spolu s ostatními muži z Lidic. Když jsem se jí později svěřil, že bych se chtěl naučit komponovat hudbu, sebekriticky přiznala, že s tím už mi nemůže pomoct.“

Na konci gymnázia bylo ale Janu Jiráskovi jasné, že s přijetím na vysokou školu budou potíže. Aby se mohl věnovat naplno hudbě, bylo nutné dostat se na Akademii múzických umění. Vzhledem ke kádrovému profilu neměl na přijetí nejmenší šanci. Už tehdy začal poprvé uvažovat o emigraci. V téže době dostával otec pamětníka několikátou nabídku na vstup do komunistické strany. Takový krok by byl pro syna při příjímacím řízení na vysokou školu jasnou výhodou. „Pro otce to bylo zcela definitivní. Nikdy by do strany nevstoupil, ani ho to nenapadlo a já bych to po něm v životě nechtěl, přestože by to usnadnilo přijetí na školu. Protikomunistické podhoubí u nás bylo příliš silné.“

Doma nebylo žádné politické téma tabu. „Samozřejmě jsem si v době kolem Charty 77 dával pozor už i mezi kamarády a spolužáky. Víte, naše generace se naučila žít dvojkolejně. To, že žijeme ve lži, pro nás bylo úplně normální,“ říká. Sen o studiu na akademii musel Jan Jirásek odložit. Ačkoli se pečlivě soukromě připravoval u skladatele Miroslava Raichla, na akademii nebyl dle očekávání přijat. Z protekce se dostal na Pedagogickou fakultu v Hradci Králové, kterou absolvoval v roce 1979, a následovala povinná vojenská služba. 

Na vojně byl mezi narkomany a vrahy. Tajně nahlédl do trezoru

Po šesti týdnech na přijímači v Liberci byl přiřazen k vojenskému útvaru v Janovicích nad Úhlavou. Vojenská služba se zde sloužila za trest. Jan Jirásek se ocitl mezi kriminálníky, narkomany a alkoholiky. Vedle těchto skupin sem byly přiřazovány osoby nábožensky založené a politicky nespolehlivé. 

„Byl jsem s nimi v denním kontaktu. Ti lidé měli často třeba jen pět tříd. Jako poddůstojník jsem se jim snažil spíše pomáhat, abych s nimi vyšel. Psal jsem jim třeba dopisy. Šikana tam probíhala na denním pořádku. Sám jsem nebyl předmětem šikany, ale mockrát jsem musel zasahovat do rvaček, měl jsem vyražený zub. Několikrát se tam střílelo,“ vzpomíná Jan Jirásek na drsné prostředí a přidává konkrétní historku:

„Jeden narkoman vzal strážnému pistoli a v budově vystřelil po jiném klukovi. Jak byl ‚zčuchaný‘, netrefil se. Kulka se odrazila od betonové podlahy a zaryla se do trámu nad dveřmi, kde jsem seděl. Všichni jsme se strašně lekli. Kupodivu jsem zůstal klidný, vstal jsem a pistoli mu vzal. Dal mi ji, protože byl také vyděšený. Vyndal jsem zásobník, udělal výstřel jistoty. Pamatuji si, že se mi začalo chvět lýtko a nemohl jsem to zastavit. Přiběhl velitel a začalo se řešit, co s tím. Za normálních okolností by to byl pokus o vraždu, ale tady neudělal nikdo nic a záměrně se to ututlalo. Jinak by to byla mimořádná událost a na velitele by padlo obvinění, že špatně plní politicko-výchovnou činnost. Takové věci se tam staly několikrát,“ vzpomíná. 

Skutečné důvody, proč nemohl na vysněnou vysokou školu, se Jan Jirásek dozvěděl právě při vojenské službě. S kamarádem se tajně vloupali do trezoru, nebezpečí navzdory, aby si mohli přečíst své složky a kádrové posudky. Zde se pamětník dočetl, že má absolutní zákaz studia na všech školách v Praze. Ve složce byly také všechny informace o rodinné historii a továrnách tetinky Marie a jejího bratra Aloise. Že si v kádrovém posudku nese cejch politicky nespolehlivého, mu do očí nikdy nikdo neřekl. 

Když zavolali z rozhlasu, myslel, že omdlí radostí 

Po vojně se tedy Jan Jirásek rozhodl zkusit štěstí znovu a přihlásil se na Janáčkovu akademii múzických umění (JAMU) do Brna. A uspěl. „Jednak to nebylo v Praze, ale současně došlo v 80. letech k dalšímu politickému uvolňování,“ vysvětluje. V téže době psal veškeré své skladby „do šuplíku“. Naděje, že by politicky nespolehlivému mladému skladateli někde zazněla jeho hudba, nebyla žádná. 

Úvahy o emigraci byly nasnadě. Učil v Lidové škole umění v Náchodě, což byla práce hluboko pod jeho kvalifikací, a nebyl profesně šťastný. Ovšem díky kontaktům z Pedagogické fakulty jednou zazvonil telefon. „Zavolal mi z Hradce Králové Radek Navara, otec písničkářky Zuzany Navarové, zda bych nenastoupil na místo hudebního redaktora, režiséra a dramaturga do Československého rozhlasu Hradec Králové. Myslel jsem, že omdlím radostí,“ vzpomíná. 

Přesto, když Jan Jirásek zpětně hodnotí období kolem roku 1983, kdy do rozhlasu nastoupil, vybaví se mu pocit beznaděje: „Neměl jsem sebemenší šanci dostat se například do Svazu skladatelů. V roce 1986 jsem dostal nabídku přejít do Prahy na pozici redaktora pro soudobou vážnou hudbu. Zpočátku jsem byl nadšený, ale pak jsem pochopil, že moje práce nebude snadná. Tím spíš, když nejsem straníkem.“

Někteří skladatelé ho nenáviděli

Jana Jiráska čekala náročná komunikace se žijícími skladateli, kteří se domáhali reprodukce svých skladeb. Čelil výzvě, zda jít s proudem, anebo vybírat do programu skladby dle svého uvážení. „Když hrajete mrtvé skladatele, ti vás obtěžovat nebudou. Ale ti žijící vás budou bombardovat požadavky. Bylo to zostřené tím, když se jednalo o straníky. Neváhali se s tím ohánět. Já ale všem bez výjimky řekl, že u mě bude rozhodovat pouze kvalita. Také mě za to někteří nenáviděli,“ vykresluje atmosféru v rozhlase na konci 80. let. 

Takovým přístupem Jan Jirásek vědomě potlačoval hluboko vrytou autocenzuru. Začal hrát doposud neuváděné, režimu nepohodlné autory jako Marka Kopelenta nebo Jana Klusáka. A k jeho překvapení se nestalo vůbec nic. „Bylo to v době politického uvolnění po nástupu Gorbačova,“ vysvětluje. Přesto se dostal do konfliktu například se skladatelem Arnoštem Košťálem, který se snažil své skladby politicky protlačit do vysílání. 

Když v roce 1988 poslal na soutěž elektronické hudby do Lince svou skladbu Labyrint, dostal pozvání na první zahraniční cestu na Západ. Jan Jirásek ovšem neměl pas – ten mu nakonec „vyběhal“ nadřízený Antonín Horák. V Linci se náhodně seznámil s americkým profesorem psychologie a výtvarného umění z Lehigh University, který mu nabídl možnost práce v Americe. A Jan Jirásek začal plánovat emigraci. „Já, moje žena Dáša, děti Klára a Lukáš jsme se chystali na rok 1990 k definitivnímu odchodu z Československa. Nikdo to nevěděl, kromě mých rodičů,“ vzpomíná.

Měl převézt zakázané LP přes hranice. Celníci vyházeli sedačky z auta

V Linci na konci 80. let se odehrálo i další setkání, tentokrát s emigrantem, písničkářem Bohdanem Mikoláškem. „Spřátelili jsme se a Bohdan mi před odjezdem dal LP desku s nahrávkou, kterou udělal ve Švýcarsku, abych ji převezl do Československa přes hranice. U předání byla řada dalších emigrantů. Když jsem Škodou 120 mířil k hranicím, měl jsem neobyčejně silnou intuici, že tu desku nesmím převézt. Opřel jsem ji u billboardu a pokračoval k přechodu. Naši celníci mi tehdy prohledali zavazadla, z auta vyndali všechny sedačky, zkrátka bylo zřejmé, že hledají něco zcela konkrétního. Jsem si jistý, že je na LP desku někdo upozornil.“ 

V listopadu 1989 plány na emigraci definitivně padly. Během sametové revoluce se Jan Jirásek stal jedním ze tří mluvčích Československého rozhlasu vedle Jana Rosáka a Pavla Linharta. Ve výboru Občanského fóra svolal shromáždění zaměstnanců rozhlasu, kde hlasováním rozhodli o odvolání stávajících ředitelů. „Straničtí kádři odcházeli. Nebylo to ovšem tak, že každý, kdo byl ve straně, musel odejít. Řada straníků nikomu neškodila a my si toho byli vědomi. Ve straně byli z rozumu, ale po revoluci jich většina odešla zkrátka dobrovolně. Někteří by neobstáli profesně, někteří lidsky. Jejich doba skončila. Nové redakce se formovaly z nově příchozích anebo z lidí, kteří byli z rozhlasu odejiti po roce 1968,“ říká.  

Po sametu mohl konečně vytáhnout partitury ze šuplíku

Skladateli Janu Jiráskovi se sametovou revolucí především otevřela cesta ke svobodné tvorbě. Průlomová skladba Katharsis mu hned v roce 1989 pomohla ke spolupráci s Německým rozhlasem. Na bavorském bienále zazněla závěrečná skladba Chléb a hry, v Mnichově Lukášovy pašije a rozšířila se další spolupráce v Americe. Současně se pamětník začal věnovat filmové hudbě. Za hudbu k filmům Nejasná zpráva o konci světa a Kytice získal Českého lva. 

Napsal několik úspěšně uváděných oper. Jeho poslední je opera Komenský z roku 2023. Nedílnou součástí Jiráskovy práce se stalo pedagogické vedení studentů kompozice z celého světa. Mezi nimi byla a je také řada studentů z Ukrajiny. 

„Tím, že studenty osobně znám, jsem mohl spoluprožívat jejich příběhy a bohužel i ztráty jejich blízkých. A také jejich touhy. Všichni ti mladí lidé bez výjimky toužili po vstupu Ukrajiny do rodiny Evropské unie a po přimknutí k západní civilizaci. Kéž by se vymanili z ruských okovů,“ přeje si.

Utvářejme si kriticky vlastní postoje a názory

Co na dnešní politické situaci Jana Jiráska trápí nejvíce, je populismus. „Řada lidí nejsou voliči, ale jen fanoušci politiků. Nerozhodují se s rozmyslem a kriticky, co naše země aktuálně potřebuje. Vybírejme bez emocí a fanouškovství nechme do sportu,“ říká. Nastupující generaci a svým vnukům by vzkázal, aby nepřejímali cizí názory, ale kriticky si utvářeli názory a postoje vlastní.

„Když jsem se rozhodoval o emigraci, měl jsem velké morální dilema. Nakonec jsem se rozhodl zůstat i proto, že jsem bytostně toužil po demokratickém státě a chtěl jsem k tomu alespoň malou měrou pomoci. Považoval jsem to za svou povinnost. Víte, můj děda, legionář Břetislav Eichler, pomáhal budovat Československou republiku. Cítil jsem povinnost na jeho odkaz navázat,“ uzavírá vyprávění Jan Jirásek.