„Všechno to začalo v Temešváru. Místní mi rychle dali vědět a řekli mi: Mireyo, v Bukurešti jsou lidé v ulicích. A když jsem vyšla z hotelu, kde jsem byla, viděla jsem projíždět tanky, viděla jsem lidi utíkat po ulicích. Co jsem udělala? Nasadila jsem si kabátek, oblékla se, upravila se a vyšla do ulic. A šla jsem k domům těch rodin, které už vycházely ven se svými transparenty, s nápisy pryč s Ceaușeskem. Bylo mi devětadvacet let. Musela jsem si ten okamžik prožít. Proto říkám, že nevím, protože mě to strašně zasáhlo. Nejdřív jsem plakala, plakala, plakala, plakala, plakala, když jsem viděla ten radostný lid, když jsem viděla, jak se ti lidé pozvedli, jako by se objevili z ničeho, vycházeli jako mravenci z mraveniště a všichni se spojovali, hlava na hlavě.“
„Zakazovali nám stýkat se s kubánskými exulanty. To bylo pravidlo. I obyčejný pozdrav kubánskému exulantovi kdekoliv znamenal, že tě rovnou poslali do Villa Marista, což bylo vězení, a vyhodili tě z práce. Tkali kolem nás strach a teror. Chtěli ho tkát těmi nejhoršími způsoby: nesmíš se stýkat s tím a tím, protože je z CIA. Například i místním lidem v těch zemích říkali, že jsou z CIA, a kdokoliv byl přistižen, že se s nimi stýká, skončil po návratu na Kubě ve vězení. Viděla jsem, jak takhle odváželi z mého podniku nevím kolik obchodních námořníků. Viděla jsem to na vlastní oči. Proč? Protože tě někdo pozval, stejně jako teď já zvu vás na kávu nebo na jídlo, nebo že se připraví večeře. A možná tě při tom fotil, aniž bys o tom věděl. A ty, který nic nedlužíš a ničeho se nebojíš, máš své názory, ale nejsi terorista, nejsi zapletený do ničeho zločinného, nechceš ubližovat kubánskému lidu, už jsi byl nahlášen s fotografiemi, a když jsi dorazil do Havany, víš, co se stalo: vyjely hlídkové čluny, aby tě sebraly, rovnou do vězení. Takový byl náš život.“
„Moje matka měla z prvního manželství dvě děti starší než já. Nejstarší dcera mé matky měla, když jsem se narodila, sedmnáct let. Vdala se za skvělého muže, kéž mu Bůh vždy žehná, za skvělého muže, rolníka z Escambraye. Co se stalo? Když začali vytvářet to, co všichni ti lidé v Escambrayi vytvořili, všechny je odvlekli jako vězně, z Trinidadu do Pinar del Río. Moje dvě nejstarší neteře se narodily v zajetí. Moje matka musela jezdit z Trinidadu do Havany, aby mohla vidět svou nejstarší dceru, a to ji zničilo. Zničilo ji to fyzicky: tlak, srdce, nervy, úplně všechno. Dcera ve vězení je dcera ve vězení, a tím spíš, když se ničeho nedopustila. Já jsem si to tehdy neuvědomovala. Byla jsem malé dítě, sotva rok stará. Jediné, co vím, je to, co mi vyprávěli: když moje máma odcházela, byl křik obrovský. Proč? Protože jsem jí prostě chyběla, jako každému dítěti. Ale jak jsem rostla, začala jsem všechno chápat, všechno. Začala jsem chápat svého otce, začala jsem chápat všechny věci a už si přesně nepamatuji, kolik mi bylo let, když je odvezli z Pinar del Río. Tedy mého švagra, celou rodinu, švagra a samozřejmě mou sestru s jejich dvěma malými dcerami do Camagüey, jako by to byla zvířata, a odvezli je do vesnice v Camagüey, která se jmenuje Imías, na severním pobřeží, v obci Sola. A jsou tam ještě dvě další obce v Camagüey, Miraflores a Manantoago. Všechny tyto obce byly určeny pro politické vězně z Escambraye. Tak jsem s tím vším vyrůstala a to byly moje první knihy. To bylo to první, co jsem se v životě naučila. A protože se nemohlo mluvit, protože se vlastně nic nesmělo říkat, můj otec říkal potichu – a dnes jsem to řekla v přímém přenosu na jeho počest – ať žije Republikánská strana, ať žije Liberální strana, protože můj otec byl zastáncem pluralitního systému a to je to, co chceme, pluralismus.“
Mireya Jiménez Calzadas se narodila 1. května 1960 v Trinidadu, v provincii Sancti Spíritus na Kubě, do skromné a pracovité rodiny, která má v trinitarském regionu hluboké kořeny po celé generace. Její otec, Sixto Celestino Jiménez Benítez, narozený v roce 1917, byl námořníkem obchodního loďstva a prožil všechny kubánské vlády 20. století; v roce 1960, po znárodnění soukromých podniků, musel převézt do Spojených států loď, na které pracoval, a dostal nabídku zůstat tam se svou rodinou. Jeho manželka, která byla v té době těhotná s Mireyou, tuto nabídku odmítla, což vedlo k jeho návratu na Kubu v dubnu téhož roku. Mireya vyrůstala v Trinidadu se svým o tři roky mladším bratrem a se staršími sourozenci z prvního manželství své matky v prostředí poznamenaném politickou represí, která zasáhla její rodinu, zejména uvězněním a deportací příbuzných spojených s oblastí Escambray, včetně švagrů a neteří narozených v zajetí, a také nuceným přesídlováním rodinných příslušníků do různých částí země. Absolvovala školní docházku do dvanáctého ročníku a přestože se ji matka snažila nasměrovat ke studiu ekonomie, ve vysokoškolském studiu nepokračovala; v roce 1981 vstoupila do kubánského obchodního loďstva, kde pracovala třicet let, plavila se po Karibiku, Jižní Americe a Evropě a navštívila země jako Curaçao, Brazílii, Venezuelu, Kolumbii, Itálii, Španělsko, Turecko a Rumunsko. V roce 1989 se nacházela v rumunské Brăile, kde byla přímým svědkem pádu režimu Nicolae Ceaușesca, což zásadně ovlivnilo její politické vnímání; na Kubu se vrátila 1. května 1990 přes přístav Santiago de Cuba. Během let tzv. zvláštního období pokračovala v práci na tankerech zajišťujících přepravu pohonných hmot kolem ostrova. Z námořní služby odešla v roce 2010, aniž by jí byl přiznán důchod. Od té doby se začala otevřeně a veřejně vymezovat proti kubánskému režimu, což vedlo k výslechům, sledování, domácímu zadržování, obtěžování její rodiny a omezení jejího pohybu. V osobní rovině trpí dědičnou srdeční nedostatečností diagnostikovanou před více než patnácti lety a byla léčena s rakovinou; po chirurgickém zákroku v roce 2023 se považuje za vyléčenou, přičemž léčbou procházela v podmínkách sledování a politické represe.
