Jiří Jeřábek

„Vzpomínám si, že 5. května nás nějak pustili dřív ze školy a že jsem po té, já nevím, jak se to dneska jmenuje, dneska se to jmenuje ulice 5. května. Byla to taková jako široká ulice, a že jako by bylo cítit něco ve vzduchu. Po ulicích chodily takové ty několikačlenné německé vojenské hlídky a nějak tam jezdili Němci v těch vojenských autech. No, a pamatuju si, že než jsem došel domů, tak… jo, určitě lidi strhávali ty německé nápisy a tak dále. A slyšel jsem najednou z oken, jak rozhlas, ty lidi měli ty okna dokořán, jak rozhlas hlásí, aby lidi přišli na pomoc rozhlasu, že tam Němci vraždí české lidi.“

„Mně se tenkrát nějak podařilo jako desetiletému klukovi se vzdálit rodičům a dostal jsem se jako na tu hlavní ulici, kterou ty Rusové přijížděli. Nepamatuju si, že by tam bylo nějaké tankové vojsko, ale byli hrozně takový zaprášený. No, a lidi je vítali. No, a vítali je a byla to taková zvláštní atmosféra toho osvobození od těch Němců.“