The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Jeřábek (* 1935)

• narodil se 22. května 1935

• pamatuje jenišovickou hraběnku Františku von Groote

• má vzpomínky i na říšského správce Ericha Felzmanna, který Jenišovice spravoval za protektorátu

• po ukončení měšťanské školy vystudoval Technické poštovní učiliště v Brně

• celý život pracoval v Mezinárodní telefonní a telegrafní ústředně v Praze, v pozdějším Telekomu

• zažil přímou konfrontaci s vojskem Varšavské smlouvy během okupace v roce 1968

• v 80. letech byl předsedou Národního výboru v Býkvi

• po sametové revoluci se stal v Býkvi starostou

Jaroslav Jeřábek se narodil na konci května roku 1935. První vzpomínky, které pamětník z dětství má, jsou ty na mobilizaci Československa týden před podepsáním mnichovské dohody. Jeho otec, Jaroslav Jeřábek starší, byl sice povoláním tesař, v době vojny ale sloužil u ženistů. A stejně jako tisíce jiných mužů dostal během mobilizace povolávací rozkaz. “Dodnes ho vidím v uniformě četaře, když odcházel. Pak se zas vrátil zpátky. Pamatuji si, že tehdy bylo podle jeho názoru nesmysl bránit se. Říkal, že Němci mají letectvo, a my neměli nic,” vybavuje si Jaroslav Jeřábek jednu z prvních dětských vzpomínek. S rodiči a mladší sestrou Jiřinou vyrůstal v Jenišovicích nedaleko Mělníka. Vesnička je dnes součástí obce Býkev. Dětství v 30. a 40. letech bylo skromné. “Žilo se velice střízlivě. Venkov patřil do kategorie takzvaných samozásobitelů. To znamená, že lidé si museli vypěstovat, co potřebovali, a navíc z toho museli něco odvádět. Pamatuju si, že jako kluk jsem razítkoval vajíčka,” vypráví pamětník, jakým systémem se část vyprodukovaných potravin posílala dál. A když si chtěla rodina za války něco pořídit, bylo to na přídělové lístky. 

Hraběnku měli lidé rádi

Matka byla v té době v domácnosti, občas jen vypomáhala na zámku v Jenišovicích, kde žila hraběnka Františka von Groote. Ta byla poslední hraběnkou tohoto panství, zámek Jenišovice zdědila po svém strýci Ferdinandu Filipu Františku Kustošovi ze Zubřího a Lipky. Obyvatelé Jenišovic ji měli moc rádi. “Když se dozvěděla, že někde marodí nějaké dítě, tak tam chodila radit, co mu mají dávat. Lidé jí říkali ‘milostslečno’,” vybavuje si Jaroslav Jeřábek po letech. Hraběnka byla navíc věřící, takže ráda finančně podporovala jeptišky, které obývaly část zámku. Ze svých peněz také vybudovala mateřskou školku, kam mohli vesničané dávat své děti. Podle pamětníka mělo místo původně plnit funkci sirotčince, to se ale nakonec nestalo. I tak hraběnka ráda podporovala znevýhodněné děti, Jaroslav Jeřábek si pamatuje na dva bratry, kteří díky Františce von Groote vystudovali vysokou školu. Štěstí na obyvatele zámku měli Jenišovičtí i během války. I když byla hraběnka nacisty vystěhována do nedalekého Cítova a na její místo nastoupil říšský správce Erich Felzmann, nacistický teror je nečekal. 

Nový správce si lidi získal svým férovým přístupem a spravedlností: “Díky Felzmannovi byly Jenišovice uchráněny od všech hospodářských kontrol, poněvadž se třeba objevil autobus plný vojáků a než se rozeběhli po vsi, tak velitel musel jít nejprve za Felzmannem se mu ohlásit. Pak se oficír vrátil zpátky a jeli dál,” popisuje jednu ze situací, kterou jenišovští obyvatelé za války prožili. Muži z Jenišova díky správci ani nemuseli do totálního nasazení. “Platilo, že kdo pracoval v zemědělství, tak se ho totální nasazení netýkalo, poněvadž pracoval pro výživu národa. On v tom měl nějaké slovo a v Jenišovicích tak pro výživu národa pracovali všichni. Do totálního nasazení nešla ani noha.” Brzy se tak rozkřiklo, že správce obec chrání a místní ho měli rádi. Pamětník se dokonce přátelil s jedním z jeho synů. Malý Klaus byl ve stejném věku jako Jaroslav. “Přijali jsme ho do party. On nás učil německy a my jeho česky. Na konci války už kupodivu docela šveholil česky,” vybavuje si. 

Felzmann se k nacistické ideologii během války nijak nehlásil, nechodil po obci se znaky hákového kříže a Jenišovští v něm viděli autoritu bez vyvolávání strachu a represí. Když válka skončila, neměl proto důvod z Československa narychlo utíkat jako někteří Němci. Naopak na zámku počkal, dokud si Jenišovští nedovezou hraběnku zpátky a předal jí zámek zpět. “Když přišli Rusové, tak ho chtěli sebrat, ale on měl od Jenišovských dobrozdání, lidé se za něj postavili. Mohl normálně v klidu odejít,” vysvětluje neobvyklý osud říšského správce. Dostal dokonce glejt od národního výboru, kde ho označili za poctivého Němce. Díky tomu se dostal bez problémů zpět do Bavorska. 

Chtěli mě poslat na horníka

Hraběnka si ale nově nabyté panství a polnosti dlouho neužila. Po volební výhře Komunistické strany Československa (KSČ) v roce 1946 brzy došlo k rozhodnutí, že její pozemky budou rozparcelovány a rozdány lidem. Ve statku, který patřil k zámečku, po roce 1947 začaly bydlet rodiny volyňských Čechů, kteří do Jenišovic přišli. Zámek připadl obci, která z něj udělala kulturní prostor. “Dojíždělo tam pojízdné kino, byla tam knihovna, konaly se tam schůze. Jeden čas tam dokonce výjezdově ordinoval i doktor. Měl tam svoji místnost. Prostě to sloužilo obci,” shrnuje pamětník. Františka von Groote zemřela v roce 1952. V Jenišovicích místo družstva vznikl státní statek, na kterém pracovala spousta místních, mezi nimi i Jaroslav Jeřábek starší. Vyučený tesař se podílel na různých opravách a zlepšovácích. 

V té době už byl pamětník na studiích v Brně. Tam se dostal navzdory snaze některých komunistických úředníků, kteří by žáky nejraději viděli v dolech. “Do měšťanky dojížděl pán z pracovního úřadu a ten nás přesvědčoval, že národní hospodářství potřebuje hlavně doly, doly, doly.” Dospívající Jaroslav Jeřábek byl kvůli tomu se svými spolužáky dokonce na exkurzi v Mostě se, aby viděli, jak žijí horničtí učňové. Jemu se ale do učení na horníka nechtělo. Měšťanku dokončil jen s jednou dvojkou a viděl se v jiné profesi. Naštěstí v té době v Brně vzniklo nové Technické poštovní učiliště. “Na tehdejší dobu bylo bezkonkurenční. Délka studia byla dost nezvyklá, byly to tři roky. A výhoda byla, že máma s tátou nic neplatili,” vzpomíná na svá středoškolská léta. Na škole ho čekala řada odborných předmětů, jazyky nebo klasickou matematiku se učil sotva půl roku. “Hlavní předměty byly radiotechnika, elektrotechnika, telefonie, dálnopisy. Prostě veškeré komunikační zařízení,” vyjmenovává. 

Školu zakončil praktickou a písemnou zkouškou, která trvala osm hodin. Po vyučení dostal umístěnku do Prahy na Mezinárodní telefonní a telegrafní ústřednu, kde byl už dříve jako učeň na měsíční praxi. “A nastalo mi další nové učení, poněvadž to byla mezinárodní ústředna a pracovalo se na linkách do celé Evropy, tak jsem musel do jazykového kurzu. Po večerech jsem chodil na francouzštinu nebo němčinu, to jsem si mohl vybrat. A když jsem měl volno, tak jsem večery trávil na přenosovém sále a soukromě jsem se seznamoval s tím zařízením. Bavilo mě to,” vysvětluje. Brzy ho tak díky jeho píli jmenovali vedoucím přenosového sálu. Na jeho stanici měli na práci zajišťovat telefonní i kabelová spojení. “Chodily nám tam i rozhlasové reportáže, dostávali jsme pokyn propojit do rozhlasu Paříž a tak,” dodává.

Během invaze na mě mířili samopalem

Díky své práci potkal i budoucí manželku. První kontakt s ní měl jako správný spojař po telefonu. “Ona sloužila nejprve na rozhlasové ústředně v Ústí a pak jako mechanička na zesilovacích stanicích v Lovosicích. My jsme lokalizovali poruchy, takže jsem se s ní poznal po telefonu. Slovo dalo slovo, jel jsem se do Lovosic podívat a nakonec z toho bylo manželství,” vysvětluje Jaroslav Jeřábek. Mladým manželům Národní výbor v Jenišovicích krátce po svatbě nabídl, aby bydleli v zámečku, ve kterém dříve bydlela hraběnka. Jeřábkovi si tak kromě práce pro ústřednu přibrali ještě správcovství v obci. “Manželka ovládala výřečnost, takže byla hlasatelkou místního rozhlasu. Tehdy taky ještě nebylo automatické veřejné osvětlení, takže jsem ho večer rozsvěcel a ráno zhasínal,” vybavuje si Jaroslav Jeřábek své povinnosti. 

Pořád ale dojížděl do Prahy, kde pracoval jako vedoucí svého úseku v ústředně. Tam ho taky zastihl srpen 1968. Zaměstnanci tušili, že kroky sovětských vojáků budou mezi prvními mířit do rozhlasu a telekomunikačních ústředen. “Čekali jsme a okolo poledne přišlo zabouchání na dveře. Šel jsem otevřít a už jsem měl na prsou samopal. Přišli dva úderníci a nakázali nám sedět a nehýbat se. Drželi nás v šachu,” popisuje první dny srpnové okupace. “Pamatuju si majora, který tam přišel a dohadovali jsme se, kde je pravda. On nám vždy říkal: ‘Tady je pravda!’ A držel v ruce noviny Pravda. A já jsem měl v ruce Právo a říkám: ‘Tady je pravda,’” vypráví. Ostatní vojáci ale takhle přesvědčeni o správnosti invaze nebyli. “Nebyli to Rusové, ale Lotyši. Jeden byl kombajnér, toho sebrali z pole, a druhý byl nějaký mechanizátor. Na nich bylo vidět, že s tím absolutně nesouhlasí,” vybavuje si pamětník. Vojáci z ústředny odešli až po podpisu tzv. Moskevského protokolu 27. srpna 1968.

V práci nás odposlouchávali

Jinak ale na práci v Mezinárodní ústředně, která se později jmenovala Telekom, vzpomíná s láskou. I když brzy po okupaci vše začalo zajíždět do normalizačních kolejí. Ještě předtím ale pamětníka v roce 1969 čekalo překvapení ze západního Německa. Do Jenišovic se přijel podívat Klaus Felzmann, se kterým si pamětník hrával v době druhé světové války. “Bylo to na podzim v neděli. Byl jsem sám doma a najednou někdo zaklepal. Představili se mi tři – jeden byl z Ministerstva zahraničních věcí a dva z německého velvyslanectví, a že doprovázejí pána, který tady strávil dětství.” Pamětník dospělého kamaráda poznal hned. “On mě poznal taky. Ptal se mě na různé lidi, už byli bohužel mrtví. Jeho táta měl prý hospodu v Mnichově,” vzpomíná na to, jak se po více než 20 letech dozvěděl o osudu protektorátního správce Jenišovic. 

70. léta se ale nesla i ve znamení cenzury a odposlechů, což jako pracovník ústředny, která vytvářela spojení napříč Evropou, vnímal víc než mnozí další Čechoslováci. “Věděli jsme, že tam ten odposlech je. A byli jsme opatrní. Mně se třeba stalo, že jsem lokalizoval linku do Berlína a na druhé straně se ozvalo: ‘Ahoj Pražáku, ještě vám z toho bordelu neujel svatý Venca?’ Byla to technička v Západním Berlíně. Co jste na to mohl odpovědět? Nic, poněvadž jsem věděl, že kdybych něco odpověděl, budu zavolaný k odpovědnosti,” vysvětluje. Podle dochovaných archiválií byl Jaroslav Jeřábek evidován jako osoba určená ke styku se státním tajemstvím. Do podobné kategorie ale spadala širší sorta lidí – ať už to byli pracovníci ministerstev nebo jiných důležitých institucí. Neznamená to, že dotyčný spolupracoval se Státní bezpečností (StB). V dokumentech z Archivu bezpečnostních složek ale stojí i to, že StB pamětníka od 70. let vedla jako důvěrníka s krycím jménem Jaroslav. Svazek “Jaroslav” se do dnešní doby nedochoval, kategorie důvěrník ale také nepatřila mezi vědomé spolupráce.[1] Osobní zkušenosti s StB Jaroslav Jeřábek podle svých slov nemá. “Nějaký dozor ze strany Státní bezpečnosti jsem nezažil, přestože jsem si byl vědom, že do určité míry o nás zájem být může. Nezabezpečovali jsme jen civilní linky, ale po těch kabelech šly i linky Varšavské smlouvy,” vysvětluje. Pamětník byl v práci obzvlášť opatrný, nechtěl se do ničeho zaplést. O Václavu Havlovi se dozvěděl náhodou. “Poprvé jsem o něm slyšel, když jsem vystoupil na zastávce Jiřího z Poděbrad. Viděl jsem plakát, který zval na meeting s ním. Měl ho na Škroupově náměstí,” vybavuje si. Na žižkovském Škroupově náměstí se totiž v prosinci 1988 konala první povolená manifestace opozičních seskupení v období normalizace

V té době už byl Jaroslav Jeřábek předsedou Národního výboru v Býkvi. Lidé ho měli rádi a on se snažil svou úlohu vykonávat co nejvíc férově a hlavně neideologicky. “Někteří lidé tady viděli za každým stromem třídního nepřítele. Byla to demagogie.” I když byl svým způsobem součástí systému, pád režimu vítal. A samotného ho překvapilo, když v prvních svobodných volbách po revoluci získal maximální počet hlasů a stal se starostou. V dalším volebním období už nestarostoval, ale pořád s radnicí spolupracoval jako administrativní síla. Do důchodu odešel v roce 1995. Dodnes je ale aktivním důchodcem a oblíbeným obyvatelem Býkve. 

 

[1] Zdroj: Archiv bezpečnostních složek. Dokument dostupný v Dodatečných materiálech.