Věra Jenčková

* 1940

  • „My jsme ani nemohli nikam jít. Když jsme šli s Pavlíkem do kina, tak oni řekli: ‚Co ten tady dělá.‘ Prostě celá ta společnost na to nebyla připravená. První, co bylo, když se Pavlík narodil, tak si manžela na porodnici zavolala doktorka a říká, že by bylo lepší, abychom se ho hned zřekli a dali ho pryč, protože to nebude k žití. A manžel řekl: ‚Ne, kdybych ho měl nosit až do své smrti, tak ho budu nosit, ale nepůjde od nás.‘ My jsme říkali, že budem dělat všechno proto, abychom s ním mohli dobře žít.“

  • „Tam jsme přijeli k celnici, kde nás odbavili. Trvalo to hrozně dlouho, protože nám udělali kompletní prohlídku auta. My jsme měli tenkrát tisícovku embéčko a rezerva tam byla schovaná pod kufrem a u té rezervy jsme měli boty a všechno. Měli jsme to zabalené v novinách a mě vůbec nenapadlo, že se nesmí přenášet žádné tiskoviny. Všechno nám vybalili, ale sahali do kapes. Oni tam předtím jedli a v kapse měli máslo a on tam do toho sáhl a vytáhl ruku celou od másla. Máslo jsme pak vyhodili. Když jsem potom šla na celnici pro papír, tak mi dali mapu, kde byla jedna červená čára. Nebyla tam žádná obec, jen Lvov a Rovno, ale nic jiného. On mi akorát řekl: ‚Zdes vaša doroga.‘ [Tady je vaše silnice]. To bylo jediný. Tak my jsme jeli jen po té červené čáře. Všechny mosty se tam hlídaly po jedné i po druhé straně. V horku, v těch kopřivových kabátech až po kotníky, s flintou přes rameno. Nebyl to pěkný pohled.“

  • „Dalo se poznat, že se něco chystá?“ – „Ano, dalo se, protože jak on pozval na posezení nějakého náčelníka milice, tak jak přišel, tak nám první dal noviny. Já jsem ukrajinsky neuměla a nevěděla, co tam ta slova znamenají. Tak jsem to dala tetě a ta říkala: ‚Holka, u vás je to hrozné. U vás věšej lidi na lucerny. U vás bude vojna, velká vojna.‘ Tak já jsem se v první řadě rozbrečela, protože tady jsme měli dvě děti. Byli jsme tam celkem jedenáct dní a měli jsme to na třicet.“

  • Full recordings
  • 1

    Šumperk, 11.03.2023

    (audio)
    duration: 01:38:49
    media recorded in project Příběhy regionu - Střední Morava
Full recordings are available only for logged users.

Společnost na to nebyla připravena

Věra Jenčková v roce 2023
Věra Jenčková v roce 2023
photo: Post Bellum

Věra Jenčková se narodila 16. listopadu 1940 v Kvasilově na Volyni (dnešní území Ukrajiny) jako mladší ze dvou dětí rodičům Vladimírovi a Olze Vlachovým. Otec bojoval v řadách 1. československého sboru. Utrpěl těžké zranění a po několika měsících léčby zemřel v roce 1946 v nemocnici v Šumperku. V roce 1947 rodina reemigrovala do Československa a usadila se v Šumperku. Věra Jenčková tam po základní škole vystudovala dvouletou ekonomickou školu. V šestnácti letech se ale stala sirotkem. V roce 1956 jí na selhání srdce zemřela maminka. Někdy v té době Věra nastoupila do zaměstnání v kanceláři telekomunikací v Šumperku. Právě v práci se seznámila s Miroslavem Jenčkem, jehož si v roce 1958, několik měsíců před dovršením plnoletosti, vzala za muže. Tentýž rok se jim narodila dcera Věra. Manžel pocházel z rodiny soukromých hospodářů z Rapotína, kteří se během kolektivizace museli vzdát svých polností a vstoupit do jednotného zemědělského družstva (JZD). V roce 1965 se Věře a Miroslavu Jenčkovým narodil syn Pavel, jemuž byl diagnostikován Downův syndrom. Díky jejich nezlomné vůli se syn naučil číst a psát a neskončil jako mnohé jiné děti v ústavu, ale v milující péči rodičů. Věra Jenčková většinu svého času věnovala synovi, a tak v letech 1971 až 1988 pracovala z domu, šila pracovní rukavice. V době natáčení v roce 2023 žila Věra Jenčková stále v Šumperku a s velkým přispěním dcery Věry a její rodiny se stále starala o svého syna Pavla.