The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Jelínek (* 1933)

• narodil se 28. července 1933 v Rosicích u Brna

• otec byl horník a cestoval po Evropě, matka pocházela z Belgie

• roku 1939 utekli z Bratislavy před nenávistí vůči Čechům

• roku 1940 musela nejstarší sestra i otec nastoupit do Německa na nucené práce

• matka s dětmi odešla z obavy před Rudou armádou koncem války do Rakouska

• rodina se po válce usadila v Karlových Varech

• pamětník se vyučil sladovníkem, pracoval v pivovaru

• při pokusu o ilegální útěk do západního Německa ho zadrželi

• díky prezidentské amnestii jej po půl roce propustili

• pracoval v podniku Realistic a v Okresním stavebním podniku, v roce 1979 odešel do invalidního důchodu

• s manželkou vychoval dva syny, Josefa a Petra

• více než 30 let vystupoval s kapelami v Karlových Varech a okolí

• oba synové v letech 1984 a 1985 emigrovali do Austrálie

• události sametové revoluce roku 1989 pamětník prožíval v Austrálii

Josef Jelínek se do svých třinácti let s rodiči často stěhoval a zažíval už jako dítě krušné chvíle. Rodina několikrát přišla o majetek – sbalili si jen to nejnutnější, když museli narychlo odjet v roce 1939 z Bratislavy před nenávistí vůči Čechům. Na konci války maminka s dětmi prchla z Brna do Rakouska ve strachu ze sovětských vojáků a cestou jim někdo ukradl kufr a s ním i všechny fotografie. Po válce se rodina usadila v Karlových Varech, ale polovina jejich obytného domu se zřítila a v sutinách zmizely všechny klukovské poklady Josefa Jelínka. Snad kvůli těmto zážitkům nelpěl na majetku ani na konkrétním místě a pokusil se o ilegální odchod na Západ. 

Řvali, ať táhneme domů

Jiří Jelínek se narodil 28. července 1933 v Rosicích u Brna. Z Brna pocházel jeho tatínek František Josef, maminka Marie Magdalena se narodila v Belgii, její rodné jméno bylo Boque. Jejím prvním manželem byl Němec jménem Eggersdorfer, který zahynul v Německu na šachtě. Josef Jelínek měl ještě čtyři starší sourozence – sestry Anastazii, Magdalenu a Annu a nevlastního bratra Františka Eggersdorfera. Jeho otec, František Josef Jelínek, se oženil s matkou v roce 1932. Oba rodiče uměli několik jazyků, zejména tatínek se domluvil skoro všude. Cestoval totiž jako horník za prací, ale aby se uživil, bral jakoukoliv práci a prošel celou Evropu. Po narození malého Josífka nezůstali v Brně nadlouho, odjeli do Bratislavy-Petržalky, kde bydlela teta a kde otec našel práci v dolech.

Rané dětství pamětník tedy prožíval na Slovensku, ale jejich pobyt skončil nečekaně v roce 1939. Jednoho dne jim okenním sklem prolétl kámen. „To byly doma moje dvě ségry, bráška byl někde venku, a máma a já. Sestře bylo osm, mně šest a Aničce byly čtyři. My jsme řvali pod stolem a padaly tam kameny a kousky cihel. A na nás řvali: ‚Sviniari český, táhněte domů!‘, nadávali. A táta, když přišel potom z práce a viděl, co se tam dělo, to bylo hrozný... Peníze mu dali jeho spolupracovníci, složili se a sehnali vozku. Naložili nábytek, co jsme měli pár kousků, na vůz a kopyta koním obalili hadrama, aby to neklapalo. A ujížděli jsme v noci do Čech,“ popisuje Josef Jelínek dramatické okamžiky. 

Usadili se v Židlochovicích u Brna, tatínek ovšem musel roku 1940 spolu s nejstarší sestrou odejít do Německa na nucené práce. Sestře se narodil syn, o kterého se potom starala maminka doma. Ačkoliv oba občas měli dovolenou, ostatní je během války skoro neviděli a trpěli finanční nouzí. „Všechno bylo na lístky, potraviny, šaty, na všechno byly lístky. My jsme snědli chleba, co jsme měli na lístky, během čtrnácti dnů a čtrnáct dnů jsme neměli co jíst. Tak jsme se museli starat. Máma hodně pletla, a tak začala plést lidem svetry, rukavice, čepice a takový věci. Oni vždycky přinesli nějaký starý svetry nebo klubko a ona z toho pletla a zase jsme měli na živobytí. Protože to bylo špatné s penězi, měli jsme pořád hlad.“ Bratr František Eggersdorfer pracoval v brněnské Zbrojovce a nechal se naverbovat do wehrmachtu. Později svého kroku litoval, ale už nebylo cesty zpět. Podle pamětníkových slov padl snad v Maďarsku nebo na Ukrajině, od roku 1944 byl nezvěstný.

Na konci války kolovaly zvěsti o násilném chování sovětských vojáků. A protože se Rudá armáda blížila k Brnu, maminka s dětmi vyrazila na cestu do Rakouska a nakonec se všichni zastavili až v německém Pasově. Cestou jim někdo ukradl kufr, ve kterém byly všechny rodinné fotografie. Po strastiplném putování se rodina vrátila do Brna, kde se setkala s otcem, ale stěhování stále nebyl konec. Přes Prahu a Cheb nakonec společně dorazili do Karlových Varů. Po válce v pohraničí řádily Rudé gardy, docházelo k násilnostem a rabování. „To byly ošklivý časy,“ říká Josef Jelínek. 

Pokoj zmizel v sutinách 

V Karlových Varech získali byt ve volném činžáku, který museli po odsunu opustit němečtí obyvatelé. Dlouho si však hezkého bytu neužívali. Jednoho dne začala praskat okna a padat tašky a celá jedna polovina domu se sesunula k zemi. Jelínkovi měli velké štěstí, že se jim nic nestalo, jen pokoj malého Josefa zmizel v sutinách i s klukovskými poklady, které našel v opuštěných domech a zahradách. Poté nějakou dobu žili i v Abertamech, Josef Jelínek vzpomíná na kruté zimy, kdy jezdil do Perninku do školy na lyžích. 

Během pobytu v Chebu tatínek pašoval do Německa sacharin a kamínky do zapalovače, po stěhování do Karlových Varů byl zaměstnaný v jáchymovských dolech, kde už si koncem čtyřicátých let odpykávali trest zejména političtí vězni. „Otec říkal, že v jáchymovských dolech lidi chcípají. On se na to nemohl koukat. Před těma bachařema museli vězni smekat, a když třeba vyjeli ze šachty, tak ještě museli hodinu dvě stát venku zpocení a hladoví,“ popisuje Josef Jelínek kruté zacházení v lágru. Podobně jako mnoho jiných horníků, i otec se rád napil, byl to ale podle pamětníkových slov velký dříč. 

Josef Jelínek se věnoval sportům – boxu, jezdil na kole, lyžoval. Když roku 1948 vyšel školu, rozhodoval se, co dál. Lákal ho obor jemná mechanika, ale volné bylo jen jedno místo. Nabízeli mu hornické učiliště, on se však s kamarádem rozhodl pro obor sladovník. Praxe probíhala v karlovarském pivovaru a školu měli v Plzni. V pivovaru pracoval až do roku 1952, tehdy se ještě vozil v zimě led ze zamrzlé řeky. Když se rozhodl odejít do Prahy, kde byla volná místa v branickém a smíchovském pivovaru, zjistil, že musí mít propustku z kraje. Podmínkou pro její získání byla roční praxe v těžkém průmyslu, přihlásil se tedy také do jáchymovských dolů. Rok pomáhal v Horním Slavkově, ale fárat pod zem nemohl kvůli šerosleposti. 

Chtěli vědět, kde jsou ti ostatní

V té době začal s kamarády Lubomírem Kottem a Jiřím Roženským uvažovat o odchodu z republiky, měli namířeno do Francie. „Vymyšleno jsme neměli nic, byli jsme pitomci,“ říká Josef Jelínek na otázku, jaký měli plán. V březnu 1953 ve třech překročili hranice za Kraslicemi a mířili na Plauen, ležící v tehdejší Německé demokratické republice (NDR), přes kterou chtěli dojít do západního Německa. Cestou je však vcelku snadno zachytili východoněmečtí policisté. „Pořád chtěli vědět, kde máme ty další dva, kde jsou schovaný. Později jsem zjistil, že tehdy uteklo pět kluků, kteří se prostříleli na Západ,“ říká pamětník a dodává, že nemohlo jít o cestu bratří Mašínů, jejichž útěk se odehrál až na podzim téhož roku. Protože uměl dobře německy, policisté s nimi vcelku slušně zacházeli. Josefa Jelínka předali českým orgánům 25. června 1953, byl rovnou vzat do vazby. Po nepříjemných výsleších na Pankráci a pobytu v celách Státní bezpečnosti (StB) v Karlových Varech se v září 1953 konal proces u tamního soudu. Mezitím však nový prezident Antonín Zápotocký vyhlásil amnestii, a tak je propustili. V Archivu bezpečnostních složek ČR se k osobě Josefa Jelínka i jeho kamarádů dochoval svazek V 951 KV. Obsahuje informace o jejich nelegálním přechodu hranice a zadržení  v NDR, odkud byli předání do Československa. Spisy neobsahují žádné informace o soudním řízení.[1] Rehabilitace se pamětník dočkal až v roce 1990.

V padesátých letech pracoval Josef Jelínek nejprve v truhlárně Technických služeb a následně v podniku Realistic, který se zabýval výrobou průmyslových pecí. Josef Jelínek se oženil v roce 1957, narodili se jim synové Josef a Petr. Od roku 1963 byl zaměstnancem Okresního stavebního podniku. Okupaci armádami Varšavské smlouvy v srpnu 1968 prožil v Karlových Varech, jeli tehdy trabantem vyzvednout syna Josefa na tábor a cestou potkávali tanky. Časy krátkého uvolnění skončily, nastoupila normalizace. „Člověk byl pořád jen řízenej a necítil se svobodnej,“ říká Josef Jelínek o této době a vypráví, jak fungovalo, či spíše nefungovalo socialistické hospodářství, zato se rozmáhala protekce, úplatky, šmelina a okrádání zákazníků.

V roce 1979 ho v autě zastavila policejní hlídka, která zjistila, že špatně vidí. Odebrali mu proto řidičský průkaz a lékařka mu pak navrhla, aby si požádal o invalidní důchod. Ten pamětník získal a od té doby byl jeho hlavním výdělkem příjem z hraní s kapelou a příležitostné práce.

Karlovy Vary byly největší směnárna

Josef Jelínek se totiž v padesátých letech naučil hrát na bicí a od roku 1955 až do sametové revoluce v roce 1989 působil jako hudebník v mnoha skupinách. Několikrát s nimi vystupoval i zpěvák Waldemar Matuška. Říká, že „ve Varech hrál úplně všude“, a dlouhé minuty vyjmenovává názvy podniků a sálů ve městě i širokém okolí. Lidé chtěli slyšet západní hudbu, odposlouchával tedy melodie ze zahraničních rádií a pak je hráli na zábavách a různých akcích. Museli vždy projít procesem schvalování seznamu skladeb na tzv. přehrávkách. „Tam jsme to předložili, oni to nakonec schválili, ale říkali nám, že máme hrát víc hudby socialistických států, abychom lidi vychovávali,“ vzpomíná Josef Jelínek. 

V restauracích, kde vystupovali, byl svědkem toho, jak číšníci kšeftovali s cizí měnou a často okrádali zákazníky a cizince, kteří do Karlových Varů přijížděli. Němci z obou oddělených států se tu mohli setkat se svými příbuznými. „Když jsem dělal na parkovišti, tak se tam sjížděli západní Němci s východníma. Tam se sešli třeba dva bratři. Oba dva dělali u soustruhu, jeden v západním Německu a měl 1200 západních marek a ten měl 1200 zase východních marek. Jenže východní marka a západní, to byl rozdíl. Tady bylo hodně rodin, co se takhle scházely. I východní Němci vekslovali, jenže ti chudáci dostali dvě koruny, dvě padesát za jednu marku,“ popisuje pamětník atmosféru v lázeňském městě v sedmdesátých a osmdesátých letech. Marky bylo možné utratit ve speciálních obchodech Tuzex nebo vyměnit za poukázky, bony, kterými se v nich platilo. Tyto ilegální směnné obchody prováděli tzv. veksláci většinou před prodejnami Tuzex, ale „Karlovy Vary byla největší směnárna na světě, neznal jsem číšníka, který neveksloval“, říká Josef Jelínek. 

I když se pokusil ilegálně překročit hranice, prý jej už nikdy StB nekontaktovala. I tak se vědělo, kdo pro ni pracuje, a pamětník v restauracích vídal podezřelé dělníky, kteří poslouchali hospodské řeči. Jeho synové podle něj neměli ve škole kvůli jeho zadržení na hranicích žádné problémy. Syn Josef se stal brusičem, i když původně chtěl být rytcem. 

Obě děti se však rozhodly opustit Československou socialistickou republiku v polovině osmdesátých let. Petr odešel přes Jugoslávii v roce 1984 a Josef Jelínek ml. o rok později stejnou cestou. Sešli se pak po pobytu v uprchlickém táboře v Rakousku v Austrálii, kam za nimi mohli v polovině roku 1989 přijet i rodiče. Bylo vidět, že režim už ztrácí sílu, a všechno vyvrcholilo listopadovými událostmi, které Jelínkovi sledovali z Austrálie. Josef Jelínek by byl rád na australském kontinentu zůstal, ale tamní úřady to nepovolily. Proto se nakonec vrátil jak syn Petr, který si ve vlasti zřídil truhlárnu, tak v roce 1992 i Josef Jelínek mladší. 

V roce 2025 žil Josef Jelínek v domově pro seniory v Karlových Varech-Staré Roli. 

 

[1] Výňatky ze spisu V-951 VK jsou uloženy v Dodatečných materiálech pamětníka