Mojmír Jauernig

„A já si pro ten rozjezd tenkrát dal dvě reklamy. Kamnáři vůbec nebyli, to řemeslo prostě neexistovalo, ale já jsem to netušil. Dal jsem si reklamu do šumperského Věstníku a do Moravského severu. Byly to papírové noviny. Dal jsem si dvě reklamy po 20 korunách, ani jsem je nějak nezvýrazňoval, protože jsem šetřil. Telefon jsme neměli. Moje žena tenkrát pracovala ve školce, protože už jsme měli dvě děti, takže na dráze pracovat nemohla. Pracovala tedy jako školnice. V té reklamě bylo uvedeno číslo telefonu do školky, ale pouze večer. S ředitelkou jsme se domluvili, že tam večer vždycky zajdu a vyřídím si své hovory. Takže jsem tam přijímal zakázky. Bylo příjemné, že mě telefon zaměstnával jen jednu hodinu denně. Díky těm dvěma reklamám byla práce najednou na dva roky. Z toho jsem až dostal strach. Nakonec jsem na dráze dal výpověď, všichni se mi divili, protože dráha už tenkrát začala propouštět po převratu a situace tam byla napjatá.“

„Také díky tomu, že byla sociální demokratka a celý život pracovala v Moravolenu, musela zde po válce zůstat. Bylo to také proto, že její manžel se z války nevrátil – byl nezvěstný. Přežil celou válku a i její konec. Na závěr války, když bylo [Německo] rozdělené na ruskou a angloamerickou zónu, chtěl přeplavat Labe z ruské zóny do západní a údajně ho v Labi zastřelili Sověti. Takže on sice válku přežil, ale potom měl smůlu – buď se utopil, nebo byl ve vodě zastřelen, údajně.“