The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Vlastimil Jansa (* 1942)

• narozen 27. listopadu 1942 v Nové Dubči u Prahy

• šachům se věnoval již od svých sedmi let

• odmaturoval v roce 1960 na Střední průmyslové škole jaderné techniky v Praze

• ve studiu pokračoval na FTVS UK, promoval v roce 1966

• zúčastnil se asi 20 šachových olympiád

• od roku 1967 působil jako šachový trenér v Dukle Praha

• od roku 1970 pracoval na pozici ústředního metodika a trenéra šachu v ČSLA

• v letech 1972–1989 ho VKR vedla nejprve jako důvěrníka, později v kategorii agent

• v roce 1974 získal titul šachového velmistra na mezinárodním turnaji v Amsterdamu

• v letech 1994–2013 vykonával funkci státního trenéra lucemburského šachového týmu

• napsal několik knih věnujících se šachové tematice

• v roce 2018 se stal seniorským mistrem světa

• v březnu roku 2025 byl uveden do trenérské Síně slávy ČOV

• v roce 2025 žil v Praze

Vlastimil Jansa strávil za šachovnicí více než 70 let. Díky své celoživotní píli se může chlubit tituly šachového velmistra či mistra světa družstev i seniorů. Největší sportovní úspěchy zažil v turbulentních 60. a 70. letech minulého století, tedy v době pražského jara, invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa, ale i v časech tvrdé normalizace.

Zvládal jsem se učit, trénovat a po večerech hrát šachy 

Vlastimil Jansa se narodil 27. listopadu 1942 v Nové Dubči u Prahy. Vyrůstal v Ďáblicích u Prahy. Tatínek Josef Jansa (narozen 1911) byl dlouholetým kuchařem v Dukle Praha. Maminka Anna Jansová (narozena 1912), za svobodna Joklová, se starala o domácnost a o syny Vlastimila a Zdeňka (*1941). Své nejstarší vzpomínky z válečného období si pamětník spojuje s bombardováním: „Pamatuji si nejvíc to, že Ďáblice byly kousek od Čachovic, ve kterých byly objekty zajímavé z pohledu vojenství. A ty byly několikrát bombardovány. Vybavuji si zvuk sirény a jámu na zahradě, která nám sloužila jako bunkr,“ popisuje jeden ze svých prvních dětských zážitků Vlastimil Jansa.

Dle svých slov hrával jako každý kluk v té době fotbal: „Vyrůstal jsem na Strahově na hlavním stadionu. Bavilo mě to a měli jsme úspěšný manšaft, dokonce jsme vyhráli dorostenecký přebor. Nejvíce jsem se sblížil s Františkem Jílkem,“ přibližuje. 

Ke své další a – jak se nakonec ukázalo – největší životní vášni se připletl ve svých sedmi letech úplnou náhodou: „Byl jsem na Bulovce se žloutenkou. A se mnou v ní ležel ještě o rok mladší kluk, který mě naučil první tahy. Bylo to zvláštní – okamžitě mě to okouzlilo,“ vzpomíná na své první šachové partie. Když se pak pamětníkova maminka pro něj snažila sehnat šachovnici a knihy, nečekaně tím svému synovi zajistila i šachového trenéra: „Maminka šla tehdy do šachové prodejny na Václavském náměstí. V ní seděl nějaký pán, který se jí začal vyptávat, kolik mi je let, a skončilo to tím, že maminku i mě pozval do šachového klubu Pozista Praha. Tento pán, jak se později ukázalo, byl můj dlouholetý trenér Emil Richter,“ vypráví Vlastimil Jansa. 

Přátelství s Lubomírem Kaválkem, rovněž šachovým velmistrem, které započalo hraním prvních šachových partií, vydrželo až do dospělosti, a to i přesto, že chvilku po vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa Lubomír Kaválek emigroval: „Bohužel zemi opustil v osmašedesátém roce. Jeho otec byl šéf kulturního vysílání v Rádiu Svobodná Evropa, tak to víte, měl to těžké. V osmašedesátém roce prostě neváhal a odjel,“ vzpomíná na svého přítele. Později, když Lubomír Kaválek již reprezentoval Spojené státy americké, spolu udržovali telefonický kontakt a vídali se na šachových utkáních.

Přihlášku na filologii mi zamítli 

Vlastimil Jansa ve své první životní etapě stál před zásadní otázkou – zda se na vrcholové úrovni věnovat fotbalu, nebo šachu. Dlouhá léta nedokázal jeden ze sportů upřednostnit, ba naopak v nich spatřoval určitou symbiózu. „Strategie fotbalové hry má něco společného i s figurkami na šachovnici,“ tvrdí. Nakonec upřednostnil šachy: „Uvědomoval jsem si, že šachy mám strašně rád a že nejde míchat sporty na vrcholové úrovni,“ vysvětluje své rozhodnutí.

Politika 50. let minulého století se na pamětníkově rodině příliš nepodepsala. Vybavuje si však tatínkovo rozhořčení z měnové reformy z roku 1953: „Tatínek se rozhodl těsně před měnovou reformou prodat chatu. Najednou měl spoustu peněz, takže si pamatuju, že jsme lítali na kolotoči za 50 korun, což byla tenkrát velká spousta peněz. Potom nevěděl, co s tím, tak si koupil i motorku a tři nebo čtyři veliké kožené kabáty pro celou rodinu,“ vypráví. Zúčastnil se tehdy úplně první celostátní spartakiády, uskutečněné v roce 1955. „Řekl bych, že tenkrát to spoustu lidí bavilo nacvičovat,“ říká Vlastimil Jansa.

Studium mu nečinilo žádné potíže, a tak se rozhodl pro Střední průmyslovou školu jaderné fyziky v Praze, kterou úspěšně ukončil v roce 1960. Po maturitě rok pracoval ve Výzkumném ústavu polovodičů ČKD Praha. S odstupem času svou volbu střední školy přirovnává ke vstupu do špatné řeky, neboť vřelý vztah si k jaderné fyzice nevybudoval a mnohem více inklinoval ke studiu cizích jazyků. Proto se rozhodl zkusit své štěstí a přihlásil se na filologii. Studium netechnického zaměření mu však nebylo dopřáno. „Tenkrát mi Ing. Zajíc, předseda stranické organizace [ve Výzkumném ústavu polovodičů] žádost na vysokou školu nepovolil. Zachránil mě František Pithart, který mě podporoval, abych šel na Institut tělesné výchovy,“ upřesňuje okolnosti volby svého vysokoškolského studia. Na Fakultu tělovýchovy a sportu Univerzity Karlovy (FTVS UK) pamětník skutečně nastoupil a odpromoval na ní v roce 1966 v jednooborovém studijním programu trenérství s ojedinělou specializací: šachy a kopaná, na což Vlastimil Jansa reaguje se smíchem a s dovětkem: „To se asi nikomu nepovedlo.“ 

Tenkrát se chtěl Fidel Castro ukázat

Vlastimil Jansa se své první šachové olympiády zúčastnil v roce 1964 v Tel Avivu. „Mám na ni pěkné vzpomínky, protože jsem se na ní seznámil s Borisem Spasským,“ vzpomíná. Spojovala je láska nejen k šachům, ale i ke sportu. Další šachová olympiáda se konala v roce 1966 v Havaně: „Myslím si, že to byla jedna z nejlepších šachových olympiád. Fidel Castro uspořádal grandiózní, velikánskou olympiádu, na kterou všichni vzpomínali. To byl jeho cíl – ukázat světu možnosti, které na Kubě jsou,“ říká. 

Své mnohačetné sportovní úspěchy rovněž spojuje s tzv. kouzelnými čtyřkami: „U mě sehrály velkou roli kouzelné čtyřky. Protože v roce 1964 jsem vyhrál poprvé přebor republiky v dospělých. V roce 1974 to bylo podruhé, v osmdesátém čtvrtém roce potřetí, v roce 1994 ještě počtvrté, a když už mi bylo v roce 2004 šedesát dva, skončil jsem alespoň třetí,“ říká. Vlastimil Jansa byl součástí tzv. válečné generace (šachisté narození v období druhé světové války), která vybojovala mnohá vítězství. Její součástí byl například i Vlastimil Hort, Jan Smejkal, Lubomír Kaválek, Michal Janata či Jindra Trapl. Jako nejúspěšnější hodnotí Vlastimil Jansa olympiádu ve švýcarském Lucernu v roce 1982, na které společně s Vlastimilem Hortem, Janem Smejkalem, Ľubomírem Ftáčnikem, Jánem Plachetkou a Janem Ambrožem získali pro Československo stříbrnou medaili. 

Jako absolvent vysoké školy nastoupil Vlastimil Jansa na jednoroční vojenskou základní službu. Následujícího roku 1967 získal novou práci jako šachový trenér Dukly Praha. Současně nadále reprezentoval Československo v šachu. 

U kontráše jsem zažil nepříjemné chvíle 

Podle informací obsažených ve svazku s archivním číslem arch. č. A-56730 VKR, jenž je uložen v Archivu bezpečnostních složek ČR, byl Vlastimil Jansa k 1. lednu 1970 aktivován za vojáka z povolání a působil jako ústřední trenér a metodik šachu Československé lidové armády (ČSLA). Ve stejném roce se stal i členem Komunistické strany Československa (KSČ). Ze svazku rovněž vyplývá, že byl od roku 1972 Vojenskou kontrarozvědkou (VKR) evidován jako důvěrník pod registračním číslem 66972 (Archiv bezpečnostních složek, arch. č. A-56730 VKR). Podobně jako Jiří Čtvrtečka pro Paměť národa Vlastimil Jansa uvádí: „Dukla měla svého stálého kontráše, který sledoval, kdo jezdil do zahraničí, a bez jeho schválení nebo návštěvy u něj se to nedalo. Byly to nepříjemné chvíle, které tam člověk zažil,“ uvádí do kontextu svůj kontakt s VKR. 

Jednou z největších překážek pro profesionálního sportovce bylo v tehdejším komunistickém režimu získávání výjezdních doložek: „Před rokem 1989 byl problém s výjezdy do zahraničí, protože když člověk v armádě dostal pozvání na turnaj, tak to byl velký problém – muselo to projít vším možným, aby se člověk dostal na Západ. Tenkrát byl v módě tzv. Pragosport, který umožňoval trvalé výjezdní doložky, ovšem musely se zaplatit. Odešel jsem z armády. A asi od roku 1983 nebo 1984 jsem přešel do Pragosportu, kterému jsem platil každý měsíc za volnost a jednou za rok větší množství peněz. Byla to krvavě zaplacená trvalá výjezdní doložka,“ říká Vlastimil Jansa. 

Pamětník uvádí, že po přechodu do Pragosportu již nebyl v kontaktu s VKR. Ze záznamů dochovaných v ABS ČR však vyplývá, že pamětníkovo jméno je v registračním protokolu od června roku 1984 zapsáno v kategorii agent s registračním číslem 014900. V dříve zmíněném dokumentu se rovněž píše: „Na základě dané situace a vyhodnocení dosavadní spolupráce nebylo nutné sepisovat písemný závazek o spolupráci.“ K dotazu na okolnosti možného vzniku spolupráce s VKR pamětník říká: „Když jsem byl ve styku s kontráši, tak se to automaticky převádělo někam dál. Ovšem od té doby, co jsem v Dukle skončil, jsem s tím neměl žádný problém.“ 

Devatenáct let státním trenérem lucemburského týmu 

Sametovou revoluci a následující již svobodná léta vítal s nadšením. Čtyři roky po pádu komunistického režimu se chopil příležitosti a odpověděl na inzerát v německém šachovém časopise, který informoval, že lucemburská šachová federace shání vhodného státního trenéra. „Tenkrát jsem v Lucembursku byl asi dvakrát nebo třikrát. A moc se mi tam líbilo. Hrál jsem tam několik zápasů a turnaj. Dělalo to na mě dobrý dojem, tak jsem si říkal, že se tam zkusím přihlásit. Moc jsem od toho neočekával, protože jsem si říkal, že o to bude velký zájem,“ vypráví Vlastimil Jansa. I přes silnou konkurenci pamětník v konkurzu uspěl a funkci státního trenéra vykonával dlouhých 19 let. 

Při vyprávění pro Paměť národa zavzpomínal Vlastimil Jansa na trénování svého svěřence Davida Navary, se kterým se seznámil, když mu bylo asi deset let. „Od začátku bylo jasné, že jde o obrovský a nebývalý talent,“ říká. 

Na sklonku šachového života se Vlastimil Jansa zúčastňoval i seniorských šachových soutěží. Dlouho se mu nedařilo zvítězit. Nakonec se však zlaté medaile přeci jen dočkal: „Měl jsem úspěchy, ale pořád ne a ne tu soutěž vyhrát. Až potom přišlo v roce 2018 mistrovství světa na Bledu. Udělal jsem 9,5 bodů z 11 a konečně se mi podařilo vyhrát mistrovství světa seniorů. Stal jsem se v podstatě nejstarším seniorem, který vyhrál seniorské mistrovství světa v 76 letech,“ líčí svůj úspěch s úsměvem. 

I v 82 letech se šachům nadále věnuje: „Cítím sám, že je to už velice těžké, vydržet celou pětihodinovou partii a koncentrovat se na ni,“ přiznává. Pro budoucí generaci vzkazuje: „Je nejdůležitější dělat něco, co má člověk rád a co ho baví,“ uzavírá své vyprávění Vlastimil Jansa.