Masakr v Berdyčivu, ‚Volyňském Jeruzalémě‘, mám dodnes před očima
Download image
Ludmila Janků se narodila 29. března 1933 v Olšance v Žytomyrské oblasti na dnešní Ukrajině do rodiny volyňských Čechů. Její otec Josef byl majitelem mlýna a matka Evženie švadlenou. Rodina vlastnila dům v nedalekém Berdyčivu, přezdívaném „volyňský Jeruzalém“, kde se 28. července 1941 stala svědkyní masakru, kdy jednotky SS a wehrmachtu popravily v místním parku na 70 židovských obyvatel. Rodina Čapkových ve své stodole v Olšance týden ukrývala mladou židovskou dívku. Otec Josef čelil perzekuci ze strany sovětských úřadů jako „kulak“, před deportací na Sibiř jej zachránil úplatek. Později byl odveden do války, kde byl těžce postřelen. Život mu zachránila neznámá Ukrajinka, která ho vydávala za svého manžela. Kvůli vážnému zranění plic zůstal doživotním invalidou. Po skončení války využila rodina možnost repatriace do Československa. Cestovali nákladním vagonem a přes sběrný tábor v Plzni se dostali do Mladé Boleslavi. Později se usadili v domku ve Mšeně u Jablonce nad Nisou. Klidné období skončilo v 80. letech, kdy bylo Mšeno srovnáno se zemí kvůli výstavbě panelového sídliště. Ludmila pracovala v rodinné trafice a později v textilce Naveta. V roce 1951 se provdala za Ladislava Janků, se kterým měla tři děti. Touha po vlastním domově je dovedla na Kopaninu, kde svépomocí postavili dům, do kterého se v roce 1980 přestěhovali. Ludmila zde až do svých 75 let pracovala jako kuchařka v místní restauraci. V době rozhovoru v roce 2025 žila stále na Kopanině.
