The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Jan Janda (* 1948)

• narozen 4. listopadu 1948 v Říčanech

• kvůli víře měl problémy s přijetím na střední školu

• během invaze 21. srpna 1968 protestoval v ulicích

• po sametové revoluci byl místostarostou Teplic

• v roce 2025 žil v Teplicích

Napsali mi krásné doporučení

Jan Janda se narodil 4. listopadu 1948 v Říčanech u Prahy. Měl o osm let starší sestru a o deset let staršího bratra, takže se v dětství obklopoval hlavně kamarády: „Spíš jsme dětství jako kluci prožívali běháním po lesích.“ Na základní školu nastoupil v Říčanech a pak chtěl jít studovat průmyslovku v Dušní ulici v Praze.

Jandovi byli věřící, malý Jan chodil do kostela ministrovat, což se projevilo i v jeho kádrovém posudku na střední školu. „K mému nástupu na střední školu se vyjadřovala nejen škola, ale i uliční výbor, a výsledek byl ten, že mi napsali takové krásné doporučení, v uvozovkách. Stálo tam: ,Žák je mimořádně nadaný a výsledek je, že rozmisťovací komise doporučuje, aby se žák na školu nedostal a hlásil se pouze na učební obor.’“ Jan Janda dostal doporučení nastoupit na cestářskou školu.

Jeho otec byl právník, který přišel o svou práci po roce 1948, a nehodlal se s tímto doporučením smířit. „Můj otec furt psal prezidentu republiky Novotnému tenkrát. Už se pomalu ten režim uvolňoval, tak mi nakonec poslední den v srpnu bylo prezidentskou kanceláří sděleno, že se můžu účastnit přijímacího pohovoru na průmyslovou školu v Dušní.“ Na svou vysněnou školu se tak díky otci nakonec dostal.

Na střední školu dojížděl Jan Janda z Říčan, takže vzpomíná, že si neužil tolik studentského života jako ostatní spolužáci. Po maturitě nastoupil na vysokou školu. Tam studoval v 60. letech, a tedy i v období tzv. pražského jara. Vzpomíná, že na univerzitě začali přednášet zajímaví lidé, navštívil třeba přednášku předsedy vlády Josefa Smrkovského, který prosazoval rozvolnění režimu. „Byla tady taková naděje, že se něco zlomí. To heslo ‚komunismus s lidskou tváří‘ byla úplná novinka a my jako mladí jsme tomu fandili. Ta doba byla velice turbulentní, živá a my jsme ji jako studenti do mrtě prožívali.“

Vypálil mi salvu těsně nad hlavou

O prázdninách 1968 měl Jan Janda brigádu na Středisku rozvoje silnic a dálnic. Tam pracoval u prvního počítače a vyplňoval děrné štítky. „Tehdy byl jediný počítač v téhle zemi na Vysoké škole ekonomické a ten počítač zabíral celé patro.“

Dne 21. srpna jel ráno z Říčan do práce. „Už v tom vlaku jsem viděl, jak nalétávají letadla na Ruzyň.“ Když dojel do Prahy, tak už věděl, co se děje, a s kamarádem vyrazili do ulic. „Já jsem s kamarádem šel lézt na ty tanky na Václaváku. Zažili jsme i ten požár Hajnovky na Vinohradské třídě, kde jsme převraceli tramvaj.“

V té době chodil Jan Janda s dívkou, která byla na dovolené v Německu a zrovna 21. srpna měla přijet vlakem na Smíchovské nádraží. „Chtěl jsem jí jít naproti, ale všechny mosty byly obšancované vojáky. Zkoušel jsem se tam nakonec dostat přes železniční most a tam jsem narazil na vojáčka, který mi vypálil salvu těsně nad hlavou a já rychle pelášil pryč.“

Po invazi v srpnu 1968 skončily všechny naděje z pražského jara, že by se režim mohl demokratizovat, a naopak nastala takzvaná normalizace. Ve všech podnicích a školách probíhaly prověrky a lidé nesouhlasící s režimem museli pryč. Prověrky probíhaly i na vysoké škole, kde Jan Janda studoval. „Já jsem měl těžké problémy, abych se tam vůbec udržel. To pro člověka, co nejel s tím režimem, nebylo nic jednoduchého.“

Vysokou školu nakonec přece jen absolvoval a dostal umístěnku jako projektant ve stavebním podniku na Kubánském náměstí. Tam se také seznámil se svou budoucí ženou. Vzali se, ale neměli tehdy šanci sehnat v Praze byt, a tak se rozhodli přestěhovat do Teplic, kde dostal Jan Janda nabídku práce včetně bytu. „Každý, kdo se tam chtěl nastěhovat, byl vítán, ale pak se odtamtud dostat bylo strašně obtížné. To jsme si říkali, že Teplice jsou lázně, tak to bude prima...“

Bylo tam nedýchatelno

Na severu Čech se za normalizace potýkali se závažnými problémy s životním prostředím. „Když přišel podzim, tak tam bylo nedýchatelno, protože tam byly otevřené lomy a elektrárna, která byla v hrozném stavu.“ Jan Janda vidí, že se to dnes o hodně zlepšilo a z oblasti se stává i díky zatopení některých lomů zajímavá rekreační zóna.

Po sametové revoluci si založil firmu. Vedl projektovou a geodetickou kancelář. Dnes už firmu zredukoval jen na dva lidi a věnují se přípravě velkých staveb, v současnosti (2025) třeba rekonstruují zámek Jirny. V 90. letech také působil jako místostarosta Teplic. Za svůj úspěch považuje třeba uzavření spolupráce s Lyonem ve Francii. „Děti z teplického gymnázia mohly každé prázdniny odjet do Lyonu na měsíc zdarma.“

Jan Janda se do Francie několikrát pracovně podíval a seznámil se tam se spoustou lidí. Jedním z nich byl i majitel restaurace, který chtěl dovážet čerstvé ryby do České republiky. Jan Janda mu musel tehdy na ministerstvu zemědělství vyjednat, aby to šlo a aby se dovoz nezdržoval zdlouhavými kontrolami, během kterých se ryby zkazily. „On to otevřel v Teplicích, ale lidi tu moc ryby nejedli, jen se nám tam chodily školky koukat na ty chobotnice a tak.“ Rybárna se pak raději přesunula do Prahy. 

S manželkou má dva syny a dnes (2025) k tomu ještě dvě vnučky. V době natáčení v roce 2025 žil v Teplicích.