Miloš Janáček

"Na vojenské službě – armáda a policie byla součást moci vládnoucí garnitury čili komunistické strany – a politická ideologie tam byla do lidí enormně vlévaná, vnucovaná. Dostali jste se do prostředí, které bylo součástí mocenského aparátu tehdejší vládnoucí moci, která víceméně byla loutková moc v moci Sovětského svazu. A při tomto mém duševním psychickém postoji, nastavení, jak jsem tady vylíčil, to bylo prostě utrpení. Zhruba v této době, přestože předtím jsem o ničem takovém neuvažoval a jenom jsem se soustředil na studium, které mě opravdu zajímalo, a to mi stačilo a tyto věci jsem bral jako nutné zlo – ty politické, které běží v rádiu, televizi, zprávy, to jsem vůbec neposlouchal, tyto věci. Dalo se žít tak, že člověk se tomu jakoby mohl vyhýbat. To ovšem na vojně nešlo. V tomto prostředí, víceméně, když si to tak zpětně promítám, ve mně jaksi nějak uzrál názor nebo postoj, že v tomto systému žít nechci."

"Nicméně 21. srpna 1968 si přesně pamatuju, většina lidí si ten den přesně pamatuje. To jsem byl tady u babičky a dědy na prázdninách, protože potom, když jsem chodil do školy i studovat, většinou na prázdniny – na podstatnou část prázdnin – a na víkendy jsme sem vždy jezdili. Já jsem byl tady v Libiši daleko raději než v pražském bytě. A to jsme zrovna tady byli se sestrami na prázdninách u dědy a u babičky a to si pamatuju přesně, kde jsem spal, na které posteli, jsme měli v ložnici. A ráno, asi tak v sedm hodin, jednoho dne zvonil zvonek. Babička už byla vzhůru, říká si: 'No takhle ráno... kdo to je? Co zvoní? Kdo k nám jde na návštěvu, kdo to zvoní?' Šla ke dvířkům otevřít a tam byla naše sousedka, paní Sadílková, a říkala: 'Zapněte si rádio, přepadli nás Rusáci.' Takže to byl zlom, který – to se dá těžko popisovat. To se zhroutí veškerá naděje, veškeré, v co člověk doufal a co si myslel, že by eventuálně mohlo nastat."