The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Jakubíčková (* 1932)

• narodila se 10. září 1932 ve Skřivanech

• rodiče obhospodařovali 50 hektarů půdy

• svědkem poválečného účtování s německým obyvatelstvem

• otec Bořivoj Forbelský prohlášen za kulaka

• měla problémy se studiem kvůli katolickému vyznání

• přesídlila do Kroměříže

• pracovala jako úřednice ve Stavoprojektu

Marie Jakubíčková (roz. Forbelská) se narodila 10. září 1932 ve Skřivanech u Nového Bydžova jako šestá z jedenácti dětí Bořivojovi a Marii Forbelským. Silně katolicky orientovaná rodina žila pokojně až do druhé světové války. „Rodiče dbali na to, ať chodíme poctivě do školy, vzdělání pro ně bylo důležité. O prázdninách jsme zase ve volných chvílích museli pomáhat na poli. Ale měli jsme moc krásné dětství. Všechno se nám zkomplikovalo až později,“ říká pamětnice.

 

Válečné střípky

Když v roce 1939 začala válka, bylo Marii sedm let a chodila do druhé třídy základní školy. Z té doby si pamatuje dvě věci: „Pan ředitel stál na stupínku a seznamoval nás s tím, co to je bomba. A dědeček, když přijeli Němci, stál na zápraží a strašně nadával.“

Události, které s sebou válka přinesla, si Marie Jakubíčková vybavuje jen útržkovitě. Třeba jak u dědečka poslouchali nacisty přísně zakázané rozhlasové vysílání z Londýna, nebo jak její bratr, gymnazista Josef, sledoval postupující frontu a pohyb osvoboditelských armád si pečlivě za pomoci špendlíků zaznamenával do velké nástěnné mapy. V kraji také působila partyzánská odbojová skupina Mája Stará. Není jisté, zda byli Mariini rodiče do této ilegální činnosti zapojeni, ale pamětnice vzpomíná, že jeden z jejích bratranců přinášel otci tajné vzkazy odněkud z hájovny. Dá se tedy předpokládat, že Bořivoj Forbelský se protinacistického odboje účastnil. Přesto mu na samém konci války hrozil lynč.

„Jedna z jeho sester se během války provdala za člověka, který se přihlásil k Němcům. Ona pak nesměla vstoupit k nám domů, dědeček to nedovolil. Směla se vidět jenom se svojí maminkou. Ale jenom přes plot a nesměly spolu mluvit. Před koncem války prosila, abychom schovali nějaké jejich věci. Babička to dovolila a náš čeledín to zazdil. Jenomže po válce nejvíc ti, co se dali k Němcům, byli najednou partyzáni. Ti u nás po válce ty Němce hrozně trápili. Jednou zastavil u našich vrat průvod těchto lidí. Ozývaly se výkřiky, že jdou rabovat po Němcích. Chtěli sebrat tatínka kvůli těm zazděným věcem. Naši čeledíni si nachystali klacky, že půjdou tatínka bránit, a tehdy jsem poprvé viděla maminku modlit se růženec,“ vzpomíná Marie Jakubíčková na dramatické události konce války. Incident nakonec dopadl dobře. Mariina maminka rozhodla, že věci její švagrové se musí odvézt z domu. „Tím nakonec tatínka zachránila, ale jeho jméno už bylo pošpiněné,“ dodává pamětnice.

 

Náš čeledín měl vézt Němce na popravu

Konec války přinesl mnoho krvavých událostí. Samozvaní partyzáni se tvrdě mstili na německém obyvatelstvu. U nedalekého lesa probíhaly popravy. „Postavili je k vykopané jámě a zezadu je stříleli. Tatínkovi to tajně pošeptal soused, co měl za ženu Sudeťačku a který tam ty hroby musel kopat,“ říká Marie Jakubíčková. Ve skřivanské škole byli zase na konci války ubytovaní němečtí uprchlíci od Náchoda. Většinou šlo o mladé ženy, stařeny a starce. „Ta mladá děvčata byla tak šikovná. Ještě na májových slavnostech s námi krásně v kostele zpívaly a hrály na varhany, ale potom přišel rozkaz, náš čeledín Josef Kožurik musel vzít žebřiňák a přijet s ním do školy, kde ti Němci bydleli. A že je má odvézt k lesu. K lesu! Vždyť to byla pro ně jistá smrt. Ten Josef to věděl a začal hrůzou zvracet. A jedna z těch mladých německých dívek se na to nemohla dívat, vzala do ruky opratě: ,A jedem!‘ A jeli. A byli s nimi na voze i ti vrahové, co je měli u lesa odpravit. Ale co se nestalo. Cestou potkali vojsko s bílou vlajkou, jako že se vzdávají. Němečtí vojáci. A představte si, ti lidi na voze tak byli nakonec zachráněni,“ vypravuje pamětnice.

Mnoho dalších Němců však takové štěstí nemělo. V nedalekém Novém Bydžově je prý Češi popravovali rýčem a mrtvá těla házeli do předem připravených jam. „To jsem slyšela vypravovat, ale u nás ve Skřivanech šel po ulici i s manželkou a dětmi a lidé hned křičeli: ,Esman, Esman!‘ Tak ho tam postavili ke zdi a před očima jeho rodiny jej zastřelili. Ale oni ho blbě zastřelili! Naložili ho na vozík a on pořád křičel: ,Ich bin kein Esman, ich bin kein Esman.‘ Utekla jsem domů, abych se na to nemusela dívat,“ říká Marie Jakubíčková.

 

Není vám líto těch dětí? Není!

Dva roky po válce nastoupila Marie na novobydžovské gymnázium. Psal se rok 1947 a do komunistického puče zbývalo půl roku. Na tehdejší události Marie vzpomíná takto: „Ten den byl velký mráz. Všechny nás vyhnali před školu, že je hodinová generální stávka. Šla jsem do kláštera za sestřičkami, kam jsem normálně chodívala hrát na klavír, a sestřičky seděly u rádia a hlasem plným obav říkaly: ,Přicházejí zlé časy.‘“

Pro mladou dívku ze zemědělské a navíc silně věřící rodiny se toho po únoru 1948 změnilo mnoho. V celé zemi naplno probíhala kolektivizace. Státní moc nutila zemědělce ke vstupu do jednotných zemědělských družstev, často pod těžkým nátlakem. Mnoho lidí bylo označeno za kulaky a uvězněno. „U nás to probíhalo tak, že nám brali ze všech strojů, co tatínek měl, motory. Aby znemožnili další práci. Dodnes si to pamatuju. Milice nám to braly. A byly mezi nimi i ženy s revolvery. V tu dobu nás bylo doma ještě šest dětí. Stáli jsme tam nastoupení v řadě a koukali. A maminka se k nim obrátila a povídá: ,Není vám hanba? Není vám alespoň líto těch dětí?‘ A oni odpovídali: ,Není!‘“ Krátce poté, v roce 1951, musela rodina odevzdat statek do jednotného zemědělského družstva.

 

Tohle jsme si nedomluvili

V maturitním ročníku přišlo do školy nařízení, že se studenti musí povinně zúčastnit výuky marxisticko-leninské filozofie. Protože však chyběly potřebné učebnice, rozhodla se Mariina třídní učitelka, že bude své studenty vzdělávat v odpoledních hodinách. Marie patřila k nejlepším studentům a novou látku rozhodně nepodceňovala. „Někdo tam ani nechodil. Já jsem si ale všechno poctivě zapisovala. Úderem šesté večerní jsem se zvedla a šla do kostela na Májovou. Takhle jsem to udělala několikrát po sobě a ona se to nějak dozvěděla. Měla strašný hysterický záchvat, co si jako myslím, když jsme jako rodina v takovém postavení, otec je kulak a já si ještě k tomu dovoluji tohle. A že mne nenechá odmaturovat,“ vypravuje pamětnice.

K maturitě se Marie nakonec dostala. I přesto, že jako ostatní studenti musela projít předmaturitní prověrkou. „Všichni studenti seděli dokola. V čele stůl. Tam byli dva zrádci – zástupci třídy, svazáci a pak dva členové KSČ. Kdo byl zrovna prověřovaný, musel doprostřed na židli a tam se ho ptali. Třeba po mně chtěli vědět, zda si myslím, že je papež neomylný. Řekla jsem jim, že jsem až do oktávy chodila na náboženství, kde nás učili, že papež je ve věcech víry neomylný. Pak pořád dokola opakovali ty samé otázky, a když jsem mlčela, vysmívali se mi. Když tvrdili, že papež nemá kladný vztah k dělnické třídě, řekla jsem: ,To není žádná pravda, protože papež Řehoř napsal encykliku Rerum novarum o dělnické otázce.‘ Já to měla vyčtené z domova,“ usmívá se pamětnice.

Přišla v bílých šatech po sestřenici, jež byly ušity v kroměřížském módním salonu právě pro tuto příležitost. Na chodbě před třídou, v níž se zkouška dospělosti odehrávala, však stáli dva pionýři, chlapec a dívka, s připravenými skládanými sukněmi a modrými košilemi. „Tohle si oblečeš, než půjdeš dovnitř,“ řekli jí. „A tohle jsme si nedomluvili,“ řekla Marie a pevně odhodlaná vstoupila do místnosti, kde na ni už čekala maturitní komise.

 

Domů už jsem se nikdy nevrátila

„Byla jsem jediná, kdo odmaturoval v šatech, a měla jsem vyznamenání. Když jsem vyšla ven, vyběhla za mnou učitelka češtiny a začala mě líbat a objímat,“ říká Marie Jakubíčková. Brzy nato přišel dopis od tetičky z Kroměříže, ve kterém teta žádala rodiče, ať se Marie přijede starat o umírajícího strýce. „A domů už jsem se nikdy nevrátila. Maminka mi říkávala, že mě ve Skřivanech nic dobrého nečeká, že tam je proti nám příliš mnoho zloby.“

V Kroměříži nastoupila Marie do svého prvního zaměstnání jako sekretářka v Okresní národní pojišťovně. Bydlela u tety a starala se o nemocného strýce. „Tetinka byla státem uznaná kapitalistka, měla to ještě horší než my ve Skřivanech. Vlastnila dům, který jí celý znárodnili. A nebyla v něm doma,“ vzpomíná Marie Jakubíčková. V jednom bytě tak bydlela vedle své tety a dalších nájemníků, které jim přidělil stát. Spávala na gauči a musela se umývat v kuchyni, protože koupelna patřila novým nájemníkům.

 

Vždy jsme šli svojí cestou

V roce 1953 se Marie provdala za Josefa Jakubíčka. Prožili spolu život plný víry a vzájemného porozumění. Vychovali dva syny, Jakuba a Josefa. S komunistickým režimem měli problémy celou dobu. Vadilo například to, že Marie chtěla, aby její synové chodili na náboženství. „Sousedi se nás báli pozdravit, vyhýbali se nám. Když jsme se potkali ve sklepě, říkali: ,Mařenko, s takovou ty děti nevychováš.‘“

Ale vychovala. Psal se rok 1989 a v zemi probíhala sametová revoluce. Mladší Jakub se zrovna vrátil z vojny a zapojil se do revolučního dění. „My jsme s manželem chodili také manifestovat na náměstí. Dojetím mi tekly slzy. Všechno jsem to sepsala a nazvala to Zázrak Anežky české,” vzpomíná Marie Jakubíčková a dodává k tomu: „My jsme si vždy šli svojí cestou a nedívali se napravo ani nalevo.“