Marie Jakubíčková

* 1932

  • „Ale moje kamarádky už si předtím říkaly, u které švadleny si šijí šaty k maturitě, to byl tenkrát obřad. Dneska si to koupí tady v sekáči. A to chci říct. Šaty. Jejda, já přišla domů a říkám: ,Ale já nemám šaty k maturitě!' Tak tatínek napsal mojí starší sestře, která byla vdaná, jestli náhodou ještě nemá maturitní šaty. Maturovala čtyři roky přede mnou. ,Obratem pošli.' Přišly šaty a ty šaty byly krásné, protože byly šité v módním salonu. Protože ta moje sestra vyrostla jako schovanka u tetinky v Kroměříži. A tetinka byla bohatá, měla velkoobchod, velkopekařství, takže to bylo všechno nóbl. A šaty přišly, šla jsem k maturitě, stojím před dveřmi maturitní místnosti a podivím se, co se tam děje. Chlapec držel takhle přes ruku kopec modrých košil a děvče skládané sukně: ,Tady se zastavíš a půjdeš se převléknout.' A já už plná takové selské hrdosti nebo co se to ve mně vzalo, jsem jenom řekla: ,A to jsme si nedomluvili.' A vzala jsem za kliku a šla jsem klidně maturovat. Co se dělo v těch profesorkách a profesorech, nevím, když jsem byla jediná z celé třídy v šatech, a jakým divem jsem odmaturovala s vyznamenáním. Vyšla jsem ze třídy a vyběhla za mnou profesorka češtiny, začala mě líbat a objímat."

  • „On dostal příkaz od toho, já nevím, jestli se to už jmenovalo národní výbor nebo revoluční výbor, prostě příkaz, že musí přijet do školy na dvůr s žebřiňákem. Přijel, a oni ty obyvatele školy, ty Němce, to ani nebyli Sudeťáci, ti už byli zpoza hranic, Deutschland, tak oni je nahnali na ten žebřiňák a tomu Kožurikovi řekli, že je musí zavézt k lesu. A to byla jistá smrt, protože tam těch Němců postříleli dost. A on ten Josef Kožurik najednou začal zvracet, on to nemohl přenést. Tak ta jedna slečna chytla opratě a: ,Jedem!' Práskla do koní a jeli. A co se stalo. Jeli s nimi ti vrahové a za vodou, jak se už vyjíždí ze Skřivan na ty cidlinské mosty, tak najednou se od lesa blížila kolona vojska s bílou vlajkou. Že kapitulují. A byli to Němci a milí ti vrahové se rozprchli a oni ty lidi zachránili."

  • „Tak jsem byla při tom, když přišla ta doba, kdy brali rolníkům mlátičky a stroje a tatínek měl i samovaz, ale u nás to nebrali. U nás přišli a byli to, já tomu říkám Werkschutz, ale to už nebyli Werkschutz, milice to byly. A byly to i ženy s revolvery, to vím. A my jsme jako děti se u toho postavili, ještě nás bylo doma šest. A oni nebrali ty stroje, oni brali ty motory. Takže znemožňovali. A maminka u toho byla a říkala, protože my jsme tam stáli jako řada: ,Není vám hanba? Není vám líto těch dětí?' A oni říkali: ,Není!'"

  • Full recordings
  • 1

    Zlín, 17.04.2021

    (audio)
    duration: 02:36:18
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Celý život jsme šli vlastní cestou

Marie Jakubíčková, 1952
Marie Jakubíčková, 1952
photo: Archiv pamětnice

Marie Jakubíčková se narodila 10. září 1932 ve Skřivanech u Nového Bydžova jako šestá z jedenácti dětí Bořivojovi a Marii Forbelským. Její rodiče byli rolníci, kteří obhospodařovali padesát hektarů půdy. Marie vyrůstala v harmonickém prostředí plném lásky a víry v Boha. Poklidný běh života narušila rodině druhá světová válka. Jedna z otcových sester se provdala za muže, který se národnostně přihlásil k Německu, a kvůli tomu Mariin otec málem padl za oběť poválečnému lynči, kterých se v kraji odehrálo nespočet. Marie v roce 1947 nastoupila na gymnázium v Novém Bydžově. O rok později byl její otec komunistickým režimem prohlášen za kulaka. Marie sama měla na gymnáziu problémy kvůli své víře. Hrozilo jí, že neodmaturuje. V roce 1951 musela rodina odevzdat statek do jednotného zemědělského družstva. Ještě předtím jim však komunisté za asistence ozbrojených Lidových milic sebrali motory ze všech mechanizačních prostředků. Marie přes nepřízeň režimu úspěšně odmaturovala a odešla ze Skřivan do Kroměříže. Nastoupila jako kancelářská síla do Stavoprojektu, kde setrvala až do důchodu. S manželem Josefem vychovali čtyři děti Josefa, Tomáše, Kateřinu a Ondřeje.