The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ludmila Jahodová (* 1949)

• narodila se 13. října 1949 v Hranicích na Moravě do učitelské rodiny

• vyrůstala v Javorníku ve skromných poměrech

• maturovala v roce 1968 na zdravotní škole

• v létě 1968 nastoupila jako zdravotní sestra do psychiatrické léčebny v Bílé Vodě

• 21. srpna 1969 přišla do práce v černém na protest proti okupaci, což poškodilo její kádrový profil

• v roce 1970 se provdala za Vlastimila Jahodu a založila rodinu

• po roce 1990 absolvovala psychoterapeutický výcvik a založila terapeutickou komunitu Fénix v Bílé Vodě

• dlouhodobě se věnovala ochotnickému divadlu a vedení pěveckého sboru

Do nejsevernější obce Slezska odešla v létě 1968, původně jen na rok, aby si vydělala. Bílá Voda se však stala jejím osudem. Ze zdravotní sestry na psychiatrii se vypracovala v klíčovou terapeutku zdejších komunit Fides a Fénix pro závislé.

Maminka byla v mládí řeholnice

Ludmila Jahodová, rozená Perničková, přišla na svět 13. října 1949 v Hranicích na Moravě do učitelské rodiny. Otec Josef pocházel z Olomouce, učil na hudební škole, matka Růžena byla učitelkou matematiky a fyziky. Oba nikdy nevstoupili do KSČ, což za totality rodinu na malém městě automaticky stavělo mimo hlavní proud. Krátce po svatbě se rodiče přestěhovali z Hranic do Jeseníku. Otec měl slíbený byt, ale po příjezdu je ubytovali v jedné učebně školy. Zůstali tam nakonec celý rok, než se mohli nastěhovat do bytu na tehdejší Stalinově (dnešní Lipovské) ulici. Ludmila vyrůstala ve skromných poměrech.

Matka Růžena měla za sebou komplikovanou životní dráhu. Původně byla řeholnicí. Pocházela z Opatovic u Hranic na Moravě, z chudé rodiny, a právě vstup do řádu jí umožnil studovat učitelský ústav. Když měla složit trvalé řeholní sliby, rozhodla se klášter opustit a věnovat se učitelství. O této minulosti později dlouho mlčela; jednak protože v padesátých letech byla řeholní minulost vysoce riziková, jednak proto, že ani ona, ani manžel nebyli v KSČ, a nechtěla děti vystavovat dalšímu ohrožení. Ludmila se o jejím řeholním období dozvěděla až jako dospělá, při prohlížení starých fotografií, kde matku poznala v řeholním oděvu.

Víra v rodině byla přítomná spíše tiše. Matka byla věřící, ale do kostela chodili jen při návštěvách prarodičů v Olomouci a v Opatovicích. V Jeseníku se do kostela nechodilo, protože tam to bylo moc „vidět“ a pro učitelskou rodinu bez stranické legitimace by to byla zbytečná další nálepka. Ludmila sama měla silnou touhu chodit na náboženství, ale nebylo jí to dovoleno. O víře se doma moc nemluvilo, stejně jako o politice; rodiče se k režimu vyjadřovali zdrženlivě a spíš se snažili rodinu držet stranou.

Táta mě viděl na konzervatoři, já chtěla na zdrávku

Ludmila byla nejstarší ze tří sourozenců. Mladší sestra Helena se vydala vlastní cestou, prostřední bratr Josef se stal tragickou postavou rodiny: byl patologický hráč, rozpadlo se mu manželství, jeho život se postupně zacyklil v závislostech a nakonec se oběsil. Jeho syn skončil ve Španělsku a podle všeho podlehl drogám. Shodou okolností strávila Ludmila Jahodová později polovinu svého profesního života právě v terapeutické komunitě pro závislé.

Dětství v Jeseníku měla přísně strukturované. Od první třídy chodila do hudební školy, kde se učila hrát na klavír a zároveň navštěvovala dramatický kroužek manželů Káňových. Paní Káňová měla zákaz učit kvůli svému postoji k režimu, což dítěti tehdy nedocházelo, ale zpětně to bylo příznačné. Zatímco ostatní děti běhaly venku, Ludmila měla každý den nějakou aktivitu. Z hudby a divadla se staly její celoživotní koníčky; dodnes vede pěvecký sbor, hraje na varhany v kostele a věnuje se ochotnickému divadlu.

Po základní škole Ludmila nastoupila na zdravotní školu v Hranicích, inspirovaná sestřenicí z nedalekého Bělotína, která byla zdravotní sestra na gynekologii. Pamětnice ji v dětství obdivovala. Otec by Ludmilu býval rád viděl na konzervatoři, protože sám byl hudebník. Učil na housle a po večerech hrál na saxofon ve vlastní kapele. Ludmila ale měla jasno: chtěla se stát sestřičkou. Maturitu složila v roce 1968, v době tzv. pražského jara. Původně měla nastoupit do nemocnice v Jeseníku, ale na cestě vlakem z Hranic potkala laboranta Láďu Wiedermanna. Ten jí doporučil psychiatrickou léčebnu v Bílé Vodě, kde si sestry vydělávaly výrazně víc. Tisíc korun měsíčně dostávaly navíc díky příplatku za pohraničí a rizikový provoz. Rodiče tehdy stavěli dům, peníze navíc byly silný argument. Ludmilu Jahodovou do Bílé Vody přijali a rozhodnutí „jít na rok vydělat“ se nakonec protáhlo na celý profesní život.

Na výročí okupace jsme přišly v černém

Do léčebny v Bílé Vodě nastoupila 1. července 1968, krátce před okupací. Vydělávala 1600–1800 korun měsíčně v době, kdy běžná mzda byla kolem 800 korun, a měla vyšší plat než její budoucí manžel Vlastimil, se kterým se seznámila v roce 1969. Okupaci vojsky Varšavské smlouvy 21. srpna 1968 prožila v Bílé Vodě jako silně dramatický okamžik. Kolegyně Aliki Škodová přiběhla se slovy, že „začala válka“. Společně se vydaly k česko-polské hranici, kde viděly polské tanky projíždět po druhé straně. Do Bílé Vody nevjely, ale pocit ohrožení byl velmi silný. Ludmila Jahodová se politicky neangažovala, ale na výročí okupace 21. srpna 1969 se na protest s kolegyní Jiřinou Ďurinovou oblékly do černého.

Tento symbolický čin se objevil v jejím osobním spisu a stal se na desítky let kariérní překážkou. Na vyšší pozici se dostala až po roce 1989, kdy mohla povýšit na staniční sestru a později vedoucí terapeutické komunity. Na vlastní kůži tak zažila, jak „malé politické provinění“ stačilo, aby byl člověk potrestán, pokud nebyl ochotný vyvážit prohřešek vstupem do strany.

Bílá Voda byla anomálií komunistického režimu

V Bílé Vodě tehdy žilo 400–450 řeholnic zhruba dvanácti řádů. Ludmila Jahodová tehdy naplno nechápala, že jsou tam ve vyhnanství, ale vnímala, že šlo o ženy vzdělané, středoškolačky a vysokoškolačky. Sídlily v horní části obce. Každý řád měl vlastní dům, například sousední dům patřil vincentkám, které odešly jako poslední. Každý řád měl určitou oblast, jíž se věnoval. Řádové sestry pracovaly v zemědělství, v lese, staraly se o staré řeholnice, pracovaly v ústřední prádelně a kuchyni. Každé ráno při cestě na autobus míjela proudy řeholnic odcházejících z ranní bohoslužby, oděných v černo-bílých hábitech. Vztahy mezi zdravotníky a řeholnicemi byly velmi dobré, sestry pomáhaly i s hlídáním dětí.

Bílá Voda byla v mnoha ohledech anomálií režimu. „Předseda národního výboru Vladimír Mrázek nebyl komunista, primář psychiatrické léčebny Bohumil Podařil také ne, hlavní sestra rovněž ne. Oficiálně existovala stranická buňka, ale ve skutečnosti měli běžný provoz léčebny v rukou nestraníci. Přestože se říkalo, že řeholnice jsou sledované, komunisté měli v Bílé Vodě překvapivě malý vliv,“ vzpomíná Ludmila Jahodová.

Období normalizace vnímala jako rozčarování. Reformní naděje byly pryč, veřejné protesty utichly a většina lidí včetně ní se stáhla do soukromí, věnovala se práci, rodině, hudbě. Hrála na klávesy a zpívala v kapele Trend z Javorníku (dříve Pavouci, název byl zakázán). Hráli na zábavách různé žánry včetně rocku, dechovky a západní hudby. 

V roce 1970 se vdala za Vlastimila Jahodu. „V době hluboké totality jsme se brali v kostele v Bílé Vodě, v pátek večer. Oddával nás otec Kajetán, který sloužil především pro řeholnice, ale přál si kontakt i s civilními obyvateli. Přál si nás oddat. Můj muž si myslí, že jsme se brali v kostele kvůli otci Kajetánovi, ale já jsem přesvědčená, že otec Kajetán to chtěl naopak udělat pro nás,“ vypráví Ludmila Jahodová.

Ze zdravotní sestry se stala psychoterapeutkou

V 70. a 80. letech Ludmila Jahodová pracovala v léčebně. Svobodnou Evropu ani Hlas Ameriky neposlouchali, v pohraničí chytali jen polské vysílání, československý rozhlas a televize u nich neměly dostatečně silný signál. Samizdat ani například proces s Plastiky, ani Charta 77 k ní nedoléhaly. Věděla, že Charta 77 existuje, ale v Bílé Vodě ji podle ní nikdo nepodepsal. Psychiatrii v době totalitního režimu využívali simulanti, například k získání modré knížky, ale Ludmila Jahodová se s ničím takovým nesetkala. „Pokud se v léčebně někdo schovával s vědomím primáře, běžný personál o tom nevěděl,“ říká.

Profesně se postupně posouvala od běžné práce zdravotní sestry k terapeutické práci. Na oddělení pro alkoholiky, které vedla psycholožka Jana Kusáková podle metody Jaroslava Skály, se v 80. letech začaly zavádět režimové prvky a skupinová terapie. Po doškolovacích kurzech v Brně se Ludmila Jahodová stala staniční sestrou a spolu s kolegyněmi a psycholožkou založila psychoterapeutické oddělení, kde vedly skupinovou terapii pro neurotiky, psychotiky i alkoholiky. Terapeutické skupiny vedla už před rokem 1989, ale sama sebe tehdy ještě nevnímala jako „psychoterapeutku“. Teprve po revoluci absolvovala plnohodnotný pětiletý psychoterapeutický výcvik a další kurzy, včetně muzikoterapie.

Rok 1989 prožívala jako antikomunistka s velkou radostí, ale bez aktivní účasti na demonstracích. Vzpomíná, že v léčebně nevzniklo oficiální Občanské fórum, ale pacienti na jednom z oddělení si založili vlastní OF. Aktivní byli hlavně její přítelkyně Hana Stoupalová a psycholožka Dagmar Svobodová, s nimiž hodně diskutovala a jejichž názory ji formovaly. Sama měla pocit, že její místo je spíš v divadle, zpěvu a terapeutické práci než na politických tribunách.

Po roce 1990 se v Bílé Vodě začaly dít důležité změny v oblasti péče o závislé. Primář a ředitel Petr Jeřábek, sám absolvent psychoterapeutického výcviku, prosadil vznik terapeutické komunity Fides pro drogově závislé, jedné z mála komunit tohoto typu fungujících přímo v rámci státního zdravotnického zařízení. Ludmila Jahodová se stala jednou z klíčových osobností Fidesu, byla tzv. „rodičem“ komunity po boku Petra Jeřábka.

Později, po vlastním onkologickém onemocnění, několikaleté pracovní neschopnosti a invalidním důchodu, ji Petr Jeřábek přesvědčil k návratu do práce v léčebně. Založila druhou komunitu – Fénix, která se zaměřila nejen na drogově závislé, ale i na další typy závislostí, včetně patologického hráčství, které poznala bolestně i ve vlastní rodině. Obě komunity Fides i Fénix sídlí v oddělených budovách mimo hlavní areál léčebny, ale organizačně spadají pod nemocnici – to je v českých poměrech dodnes výjimečné, protože řada komunit podléhá spíše resortu práce a sociálních věcí než zdravotnictví.

Obyčejný život je největším hrdinstvím

Vedle své profese udržovala i své „paralelní“ světy: ochotnický divadelní soubor „Zdechlý pes“ a práci sbormistryně v javornickém pěveckém sboru při místním kostele. Duchovní prostředí, v němž vyrůstala zčásti skrytě díky řeholnické minulosti její matky, se v Bílé Vodě přirozeně spojilo s řeholní komunitou, kostelem i prací s lidmi na okraji společnosti.

Po roce 1989 se Ludmila Jahodová vnímá jako prozápadně orientovaná, kritická k nacionalismu a citlivá k sociálním rozdílům. Vidí korupci a další problémy, ale zároveň oceňuje, že se společnost posunula. Lidé se mají materiálně lépe, hranice jsou otevřené, mladí mohou studovat v zahraničí. Mladým lidem by vzkázala, aby i přes možnosti vzdělání a otevřený svět zůstali skromní, slušní, nekradli, nebrali drogy a vedli obyčejný život. V jejím pojetí, po všech zkušenostech s totalitou, závislostmi, nemocemi i dramaty malého pohraničního městečka, je právě obyčejný, slušný život tím největším hrdinstvím.