Jitka Jágrová

* 1939

  • „Tenkrát ve čtvrté třídě nás učil pan učitel Vrba. A pan učitel Vrba, ještě než skončil školní rok, měl velký malér, protože o výročí 5. května nás nechal vypravovat, jaký máme jako děti zážitky. A některé děti třeba říkaly, že jim ukradli hodinky a takový věci. A ty děti to pak doma fakt vypravují, to jsem poznala, když jsem měla besedu. Takže děti to vypravovaly a jedna maminka, nějaká velmi oddaná režimu, měla přítele, nebo s ním žila, který byl na okrese. Říkala mu, jestli je to správně. A oni vám z toho udělali malér, že to ty děti nechal vyprávět. Teď vám ho i soudili a nás děti tam k tomu soudu (měli) jako svědky. A pamatuju si jak dneska, jak mně maminka dělala doma školení, co tam můžu říct a co tam nemůžu říct. Ty děti jsou v tom zmatený, nemají ještě takovou představu a cit, takže jsem z toho byla hrozně vyplašená.“

  • „Bylo pár dnů před koncem války a už se bojovalo o Prahu. Prostě vlasovci už táhli někam na západ. Možná si mysleli, že když pomůžou s osvobozováním Prahy... Prostě do té vesnice se nastěhovali, jako že půjdou bránit Prahu. Tak už to muselo být v době povstání. Na venkově nebyla nouze o jídlo, tak jim lidi podstrojovali. A oni bydleli i u nás, co jsme byli my u toho sedláka. A maminka uměla trochu rusky, protože v obchodní akademii si to dala jako nepovinný předmět. Tak jim trochu tlumočila. A někdo, když mě viděl, říkal: Je, takovou holčičku mám doma a už ji nikdy neuvidím. A ona říkala: Vždyť je konec války, uvidíte. A on: Nene, já jsem důstojník, nás všechny zastřelí, to neprojde.“

  • „Tenkrát házeli dva druhy bomb: tříštivý a zápalný. A ta zápalná bomba, protože jsme bydleli ve třetím patře, nad námi byla už jenom půda, visela v obývacím pokoji, na kterém si moje máma tolik zakládala. Uvízla ve stropě a částečně, ne úplně, se uvolnila. Pamatuju si to jako dneska, lítaly z ní takový jiskřičky, jako prskavky na vánočním stromečku mi to přišlo nějakou dobu. Zničilo to obývací pokoj, myslím, že záclony shořely, ale požár nebyl. Tatínek s domovníkem ji pak nějak vyndali a zneškodnili. Táta byl v práci. Když se vracel, přišel úplně zděšený. Pojišťovnu měli Na Poříčí, tam to bylo ještě normální. Ale říkal, že jak se blížil, viděl, že je to čím dál horší. Čekal, zda najde barák, že vůbec stojí.“

  • Full recordings
  • 1

    Liberec, 15.11.2022

    (audio)
    duration: 02:09:11
    media recorded in project Příběhy regionu - Liberecký kraj
Full recordings are available only for logged users.

Po náletu viděla rozpůlené baráky. Bomba visela ze stropu jak prskavka

Pamětnice se svými rodiči (Marií a Edvardem) v Praze, rok 1943
Pamětnice se svými rodiči (Marií a Edvardem) v Praze, rok 1943
photo: Archiv pamětnice

Jitka Jágrová se narodila 7. listopadu 1939 v Praze jako Sedláčková. Vyrůstala na Vinohradech, kde se v únoru 1945 jako pětiletá holka stala svědkem ničivých spojeneckých náletů na Prahu. Bomby poničily i jejich dům. Na čas se proto s rodiči přestěhovala ke strýci do Berouna, kde na samém konci války zažila další bombardování. Chvilku poté bydleli v Koněprusech u sedláka, u něhož rovněž chvíli přebývali vlasovci. Tatínek pamětnice pracoval v Praze v pojišťovně jako úředník, po sloučení pojišťoven se Sedláčkovi na začátku roku 1949 přestěhovali do Liberce. Rodině poklesla životní úroveň. V Liberci vystudovala gymnázium i vysokou školu. S prvním manželem pracovala krátkou dobu v TOS v Kuřimi, ale s prvním dítětem se vrátili do Liberce. Invazi vojsk Varšavské smlouvy se svým mužem prožila ve Francii. Na liberecké univerzitě pracovala na katedře mechaniky, pevnosti a pružnosti mimo jiné pod profesorem Cyrilem Höschlem. Po sametové revoluci s druhým manželem Jaroslavem Jágrem pomáhala zakládat OF. Na univerzitě působila téměř půlstoletí. V roce 2022 žila v Liberci.