Barbara Hana Irovič

* 1948  

  • „Veselky když byly, to bylo v sobotu u nevěsty, to se jako loučila od holek, a potom se v neděli šlo do obce, kde se uzavíral sňatek, pak do kostela na oddávku, uprostřed kostela stála cela veselka, mládež, ty starší si sedli do lavic, a mládež i nevěsta i ženích, všichni stáli uprostřed kostela. Potom se šlo na oběd k nevěstě a poté se šlo fotit do Belé Crkve, aby měli fotky z veselky, pak se příjelo domu, tancovalo se na dvoře u nevěsty, jestli bylo teplo, zaleží, kerej čas byla veselka, jestli to bylo v zimě, tak vevnitř v sednici, rozdělily by se stoly, aby se mohlo tancovat. K večeru se šlo k ženichovi, pak se vratili k nevěstě znova na kafe a pak se všichni sbírali u ženícha na večeři, tam se potom sedělo do kolika hodin. Po půlnoci se nevěstě sundaval věnec, a dával se jí šátek, už není holka, už je vdaná, tak šátek, dřív starší, žadná nechodila holohlavá, to jak se vdala, hned šátek na hlavu a víc ho nesundávala.“

  • „Ráno se muselo jít do kostela, potom byl oběd, po obědě bylo znovu modlení, po modlení se šlo na muziku, muzika byla do večera, do 18,19 hodin, zaleželo na tom, jestli to byla zimní nebo letní doba, pak se šlo na večeři a přišlo se znova, a jeden tam zůstal a hlídal místa, aby si měly kam sednout ty babičky, až přijdou, to nešla žádná holka sama, jako co teď chodí samy, mama, babička, někdo šel s tou holkou nebo s klukem, tak se chodilo, chodili koukat i seděli tam, mládež tancovala, pak se chytili do kola (tanec) a zpívali, aby si muzikanti odpočinuli. O masopustu byla dopoledne muzika, tak se šlo domu na oběd, odpoledne zase, pak se šlo na večeři a večer zase do třech, čtyř hodin ráno i ráno znova zase. V neděli děti tancovaly odpoledne a večír dospělí, holky, chlapci i starší tancovali.“

  • „Do školy jsem chodila jenom osm let. Potom mě mama dala, to nebylo, kam jsem já chtěla jít do školy, nebo co jsem já měla ráda, k sousedce, sousedka šila, tak mě dala učit šít, abych se učila šít pro sebe, a teď nemám čas přišít si jeden knoflík. Podsazení se mi utrhlo na sukni, už tří dni chodím tak, jen mi zaleze koleno do toho, snad vydrží ještě dneska a zejtra, musím to udělat. Šila jsem celé noci, práce bylo a teď je to všechno u Čiňanů, to se rozleze, ta látka je slabá, teď víc zašívám, nežli šiju. Teď jsem se nazašívala, odkdy ty Čiňané prodávají tady, já jsem se nazašívala věcí. Kolikrát říkám, máte ty věci všelijaky v obchodech použité, celý, abyste to nezašívali, je to přece lepší, tamto zašitý, já to zašíju, za nějakej čas ono to praskne zase, je to škoda prý nosit celý do práce. Já povídám, já vám to nedělám zadarmo, a za 100 dinarů máte koupit kalhoty, a jestli je větší díra nebo víc dír, já jim vezmu i víc než 100 dinarů, to je jejich vůle, je to pravda, ale lepší, aby šli celý, nežli roztrhaný, to je zas roztrhaný, je to zašitý, ale zase roztrhaný, tak to jde, každej se vladne, jak říkala moje tchyně, jak ho rozum učí.“

  • Full recordings
  • 4

    Kruščica, 21.04.2017

    (audio)
    duration: 38:44
Full recordings are available only for logged users.

Máma mě dala učit na krejčovou, nemohla jsem si vybírat

Hana Irovič Barbara
Hana Irovič Barbara
photo: Archiv - Pamět národa

Barbara Hana Irovič se narodila 18. května 1948 otci Matejovi a matce Anně Irovičovým. Celý život žije v Kruščici v Srbsku, obci ležící poblíž hranice s Rumunskem. Pochází z tamní české komunity. Chodila do české základní školy v Kruščici, poté se vyučila krejčovou a této profesi se věnuje dodnes, zároveň působí jako kostelnice. Zážitky z období druhé světové války, tedy před narozením pamětnice, se v rodině nikdy nevyprávěly. Barbara Irovič hovoří česky a Českou republiku často navštěvuje.