Pavel Husák

„Jak už mi bylo těch sedmnáct, tak jsem se potkal s Mirkem, a pak trochu později, tak třeba zase, včera jsme se trochu s manželkou o tom bavili, protože k nim přijel na Štěpánov prve kamion literatury, a to bylo trochu později tedy už, a oni to vyskládali všechno na půdu a pak se to distribuovalo po republice, což bylo strašně zajímavý, že se zatáhlo a byla úplná tma, jako kdyby bouřka, a kamion odjel a nikdo nic nezpozoroval. Protože Davídek, biskup Davídek působil na Štěpánově v určitém období. A to tam zanechalo taky stopu.“

„Došlo k tomu, že jsme jeli do Kostelce – zabili Přemysla Coufala, ale ti rodiče měli – oni ho v Bratislavě ubili v tom bytě, ale on, že vycestovával ven, do zahraničí, tak se připravovalo – podle Mirka jsme se potřebovali dostat k těm rodičům, protože tam měli dokumenty o – prve se připravovalo svatořečení Zdislavy. A ty dokumenty – protože to bylo velice obtížné, ta komunikace, tak on se dostal nějak ven, protože on byl fyzik nebo něco, a jeli jsme tam a ještě v tu noc jsme sedli, probudili jsme se – on byl tedy, to bylo někdy hodně drsný. My jsme u otce Olejníka mu zabouchali na dveře, protože on potřeboval zase ještě něco vyřešit, Mirek, jako vynikající hudebník, skladatel, ordinária dělal, a on nám pomáhal dělat v Olomouci některé věci, třeba jsme zpívali s ním. Takže u něho jsme se zastavili, a vím, že on se nějak zezadu k těm rodičům dostal. Nevím, jak to bylo dlouho po tom jeho zavraždění, ale nějak ty dokumenty se podařilo... Pak vím, že jsme ještě tu noc pak jeli ještě na Moravec za jedním knězem.“ – „Co jste s těmi dokumenty pak dělali?“ – „On prostě ty kontakty měl, že ty dokumenty bylo potřeba dát dohromady, zachránit je, protože tam byla příprava na to svatořečení Zdislavy, a na tom pracovali lidi. A teď se to začalo samozřejmě, ti estébáci to začali sbírat, dělali prohlídky u těch rodičů, protože oni se ho potřebovali nějak zbavit. Protože on jak se dostával do zahraničí, tak měl kontakty ven a prostě – všechny ty detaily úplně nevím.“ – „Takže jste ty dokumenty vzali a …“ – „Ty dokumenty vím, že se mu podařilo některé mít u sebe, pak se to dalo nějak dohromady a pak už na tom pracoval zase někdo další.“

„Já jsem tu pubertu ideálně nezvládal. Já jsem hodně byl mezi vrstevníky tady na jihu, ať už to byly hody, nebo všechny ty zábavy a podobně. A při jedné oslavě mi připadalo – já jsem tu oslavu úplně nezvládl s tím, že jsem tam byl mimo partu a trochu pro smích, trochu víc jsem tam vypil, což jsem neměl, a vrátil jsem se domů a můj tatínek to absolutně nesnášel. On to prostě nebyl schopen vstřebat. A s tím kostelem, v těch patnácti, jak jsem vyšel školu, tak mi naši dali volnost. Já jsem chodil na zábavy a tak. Šel jsem hned, jak jsem vyšel školu, v září na Jiljího jsou v Moutnicích hody, tam jsem se potkal poprvé s Mirkem Richterem a Bohumilem Poláčkem, knězem. To bylo v roce pětasedmdesát. A oni na zábavu, ještě v té době kluci, a Poláček potom už se připojil do semináře, a s Mirkem jsme jen tak prohodili pár slov, když jsme se potkali, když jsme šli pěšky přes Nesvačilku do Moutnic. A teď se vrátím k tomu mému problému: Já jsem se ráno probudil a pro mě to asi byla záležitost jako nějaký blesk z nebe. Já jsem se oblékl a šel jsem do Moutnic do kostela a teď jsem byl sotva rád, že jsem to tam nějak zvládl, že jsem se z toho dostal vůbec do rána. Ale stala se mi taková věc, že jsem si tam sedl, aniž bych vůbec si stoupl nebo klekl, tak jsem tam seděl a teď jsem zjistil, že absolutně všechno ke mně přichází vyčištěný, vyfiltrovaný, tak jak to potřebuju slyšet. A teď jsem pochopil, že se něco děje. Možná by někdo řekl, že si to domýšlím. Prostě se něco děje. Ale co teď? Co můžu udělat s tím, že jsem ztratil důvěru rodičů? To bylo pro mě tak těžký, jsem nevěděl vůbec, jak s tím naložit. Protože u mýho tatínka nebylo jednoduchý to vyargumentovat. On byl šéf toho JZD, on byl agronom, ale to neexistovalo, že by se vrátil domů a řekl: ‚Já jsem komunista.‘ To by ho babička nepustila do baráku. Tak to nějak bylo, že mě bude čekat delší dobu, než ty rodiče přesvědčím, že je to jinak.“