Jiřina Hurtová

* 1944

  • „Když v tom šedesátém devátém, už jak začaly být ty demonstrace, vzpomínka na toho Palacha a jak už je začali všechny honit a zavírat a okolo toho pohřbu Palacha, prostě to už jsem [...] Prostě to Rusko, tak jak jsem to jako děcko vnímala, že nás osvobodili, že bychom jim měli být vděční, tak v tom šedesátém osmém roce se to všechno zlomilo a začala jsem, prostě nějaká ne nenávist, ale prostě jsem si říkala: 'Dožiju já se někdy toho, že ti Rusové odejdou z té naší republiky?' Už jsem to brala, jako že nám tady začali poroučet, nebo i třeba dcera potom prodávala v obchodním domě a vykládala, jak ty ruské manželky těch ruských vojáků byly drzé na ty prodavačky v tom obchodě. Jak si vymýšlely, prostě jako kdyby byly něco a skákejte okolo nás a vyžadovaly si hroznou pozornost a tak nějak povýšeně se chovaly tam i k těm prodavačkám. Tak to už jsem potom vnímala, říkala jsem si, jestli se já dožiju toho, že někdy odejdou z té naší republiky a nebudeme už v takové porobě. Prostě tam se to změnilo úplně.“

  • „Byl rok 1968, nic v obchodech nebylo, už když jsem byla těhotná, tak jsem měla po Ivance pár plenek ostatých a kabátky nějaké a tak. A v té době žádné ultrazvuky neexistovaly, takže jsem šla do porodnice a narodil se mi Ládík první. A naráz sestřička přišla ke mně, že nebude nijak ošetřovat, chytla se mě a křičí: 'Pane doktore, vraťte se, tam je ještě jedno!' Takže pan doktor přišel, narodil se druhý syn a já jsem jenom pořád říkala: 'Panebože, co já budu dělat? Co já budu dělat?' Protože jsme se vzali s manželem, přivdala jsem se do staré chalupy, 60 roků měla, ale nic na ní nebylo opravené. Nebylo tam ústřední topení, nebyl tam záchod, nebyla tam voda, byla jenom v prádelně na takovou kývačku a my jsme chtěli spravovat chalupu a potřebovali jsme peníze. A naráz pro dvě děcka kupte si, to máte všechno dvojmo! Naráz byly takové výdaje. Já jsem měla šok tři dny v té porodnici, že jsem jen říkala: 'Co budu dělat, co budu dělat?' Nakonec jsem dostala potvrzení z porodnice, že mám dvojčata a s tím potvrzením jsem jela do obchodního domu, aby mi prodali plenky navíc, protože příděl na děcko bylo, já nevím, 20 plenek, tak jsem potřebovala víc plenek. Tak na to potvrzení i kabátky a všecko, protože opravdu nic nebylo.“

  • „On [tatínek] byl opravdu velice hodný, vzdělaný na tu dobu. Vím, že odebíral třeba časopis Náš chov a tam se dočetl všechno, co bylo potřeba s tím dobytkem, a zavedl si – to se jmenovalo plemenná zvířata, prostě zapsané ty krávy byly v nějaké plemenné knize a on choval, potom odchovával mladé býky a prodával je na aukcích ve Veselí nad Moravou. Tam jezdil vlastně s těmi, někdy i jalůvka třeba, když bylo víc jalůvek, tak i jalůvky, ale většinou ty býky. A to za to v tu dobu bylo třeba pět tisíc nebo čtyři tisíce sedm set, a to byly hrozné peníze v té době. Takže tím, že on byl takový hospodář, co se týkalo ovoce, co se týkalo dobytka a pole a byl považovaný za velice dobrého hospodáře, ne považovaný, ale byl jím. A myslím si, že požíval v dědině takovou vážnost a úctu, kterou si zasloužil.“

  • Full recordings
  • 1

    Vizovice, 29.08.2022

    (audio)
    duration: 01:38:42
    media recorded in project Příběhy regionu - Střední Morava
Full recordings are available only for logged users.

Nevěřila jsem, že se dožiju toho, že Rusové z Československa odejdou

Jiřina Hurtová v roce 2022
Jiřina Hurtová v roce 2022
photo: Post Bellum

Jiřina Hurtová se narodila 19. března 1944 v Zádveřicích jako Karolová, měla šest sester. Rodiče hospodařili na pěti hektarech půdy a vzpomínali na konec války, když jim Němci ostřelovali dům. V 50. letech komunisté odsoudili na základě udání manžela otcovy sestřenice Jiřího Baluska ke čtyřem letům na Jáchymovsko. Jiřina absolvovala obecnou školu v Zádveřicích a měšťanku ve Vizovicích, končila v roce 1958. Ve stejném roce donutili komunisté jejího otce Františka Karola vstoupit s hospodářstvím do jednotného zemědělského družstva (JZD). Z vesnice odolával jako poslední. Kvůli původu nesměla jít studovat, nakonec jí povolili přihlásit se na nově zřizovanou dvouletou zemědělskou školu do Vizovic. Pracovat začala v zádveřickém JZD v účtárně, kde na různých pozicích vydržela až do odchodu do důchodu v roce 1997. V roce 1966 se vdala za Ladislava Hurtu a narodila se jim nejprve dcera a v létě 1968 synové – dvojčata. Srpen 1968 vnímala jen okrajově, ale vzpomíná na hukot letadel, která přilétala v noci do republiky. Po činu Jana Palacha definitivně zanevřela na tehdejší režim. V listopadu 1989 se s manželem účastnila demonstrací ve Zlíně, na které přijel i Tomáš Baťa. Byla šťastná, že totalita končí. Nevěřila, že se dožije odchodu Sovětů z Československa. V době natáčení v roce 2022 žila v Zádveřicích.