The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.
If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)
Odpůrcem totality se stal v pěti letech
narozen 3. října 1947 v Teplicích
otec, důstojník ČSLA Václav Hůrka, byl členem protifašistického odboje
komunistické represe na otce i rodinu dopadly v roce 1952
dva roky nato Václava Hůrku vyhodili z armády
v roce 1961 se rodina přestěhovala do Kadaně
v roce 1968 pamětník protestoval proti invazi vojsk Varšavské smlouvy
v roce 1969 ho přijali na FAMU, obor fotografie
od roku 1976 pamětníka sledovala StB, nechtěli ho zaměstnat
v Kadani se vytvořilo silné kulturní společenství
v roce 1981 se Vratislav Hůrka podílel na legendární výstavě v Plasích
v roce 1994 se stal kameramanem České televize, natáčel válečné konflikty
v roce 2024 žil v Turnově
zemřel 12. prosince 2024
Charismatický fotograf světového formátu a válečný kameraman Vratislav Hůrka se narodil dva roky po válce v Teplicích. Talent, píli a vášeň pro fotografii zdědil po otci, důstojníku československé armády a členu protinacistického odboje Václavu Hůrkovi. Otce jako vojáka často překládali. Začátkem 50. let sloužil v Třešti, kde komunistické represe dolehly na celou rodinu. Otce po nocích vyslýchali. Jako pětiletý kluk zažil Vratislav Hůrka domovní prohlídky.
„Když šel táta do lesa na houby, bral si mě s sebou z důvodu bezpečnosti. Protože najednou z houští vystoupili vojenští kontrarozvědčíci a tátu si vzali k sobě. Mě tam hlídal jeden z těch vojenských ‚gestapáků‘. Pamatuji si, že jsem ho kopal do holeně, byl jsem už vycvičený,“ vybavuje si pamětník. Nakonec otce zavřeli na psychiatrii, vyhodili ho z armády a přidělili mu ponižující práci. Lidé se jim začali vyhýbat. Už tehdy si Vratislav Hůrka vytvořil odmítavý postoj k totalitním režimům. Přesto dosáhl v komunistickém Československu na poli fotografie nejvyšších met.
V roce 1949 byly Vratislavu Hůrkovi dva roky, v té době bydlel s rodiči Jiřinou a Václavem Hůrkovými a s babičkou Annou Beranovou v Tachově. Do paměti se mu tehdy vryly události spojené s dozvuky války. Otec, náčelník vojenské správy, se svou posádkou bojoval s vérvolfy, německými záškodníky, kteří v té době ještě operovali v pohraničí.
„Každý večer, když jel táta do boje se svou jednotkou – měli malého poníka, táhnul kanón –, nahoru po schodech do vily, kde jsme bydleli, vyběhl četař. Dal mi čokoládu, zasalutoval a jeli,“ vzpomíná. Fascinovalo ho, když později uviděl úplně stejnou scénu ve filmu režiséra Jiřího Svobody Zánik samoty Berhof, jejíž obyvatele drží jako rukojmí právě vérvolfové.
Otec Václav Hůrka pocházel z Chlustiny u Žebráku. Za války se stal členem protinacistického odboje. Rozkazy si vyzvedávali v mrtvých schránkách okolo Žebráku. Tento systém zaručoval, že nikdo nemohl nikoho prozradit. Krom toho bývalý důstojník zachránil desítky životů díky spolupráci s berounským velitelem wehrmachtu. Ten mu předával seznam sedláků, u kterých se připravovaly přepadové kontroly. Václav Hůrka je varoval, aby si včas ukryli tajné zásoby potravin.
Na začátku 50. let zavála vojenská služba rodinu do Třeště. Otec ve volném čase fotil všechny kulturní a společenské události, založil a vedl fotografický kroužek. Pro armádu se už ale stal jako absolvent elitní Vojenské akademie v Hranicích a člen protinacistického odboje napojeného na londýnskou exilovou vládu nepohodlným.
„Brněnská kontrarozvědka po něm chtěla, aby své kamarády sledoval a udával, například majora Ostrého. Táta to odmítl, trvalo to strašně dlouho, vyslýchali ho po nocích,“ vypráví pamětník o událostech v roce 1952. Příteli, majoru Ostrému, Václav Hůrka svůj úkol svěřil, a ten ho obratem udal.
Součástí nátlaku na rodinu se staly i domovní prohlídky. „Pamatuji si, jak k nám vtrhli do bytu estébáci v kožených kabátech. Babička, která byla statečná žena, jednoho chytila pod krkem a řekla: ‚Ty parchante, ty bys mohl být mým synem!‘ a dala mu facku,“ popisuje s pohnutím pamětník. Nakonec v roce 1954 zavřeli Václava Hůrku na několik měsíců na psychiatrii. Pod takovým tlakem Václav Hůrka spolupráci s tajnou policií podepsal (Státní bezpečnost ho vedla jako tajného spolupracovníka pod krycím jménem Vratislav Horyna, svazek arch. č. 6832 MV byl zničen).
Přesto ho poté, co dostal medaili za obranu vlasti, z armády vyhodili. „Jmenoval se Pávek, z kontrarozvědky,“ vzpomíná pamětník na důstojníka odpovědného za otcovo vyhození z armády. „Tátu dehonestovali. U vrátnice, aby ho všichni viděli, musel hasit vápno. Nesměl si vydělat víc než 800 korun měsíčně, přivydělával si fotografováním,“ ilustruje těžkou dobu Vratislav Hůrka.
Sousedé se Hůrkových začali stranit. Jen hrstka lidí, především učitelé, rodinu podrželi. V nepřátelské atmosféře tak prožili řadu let. Když Vratislav dokončil v roce 1961 základní školu, maminka Jiřina iniciovala stěhování za bratrem do Kadaně.
Otec konečně získal důstojnou práci. “Najednou jsem se ocitl v krajině Krušných hor, Doupovských vrchů, to bylo úplně opojné. Pamatuji si, jak jsem sedl na kolo a jel okolo Ohře. Poprvé u řeky, prostě opojení. Začal jsem fotografovat intenzivněji,“ popisuje první dojmy z nového domova. Za krátkou dobu měl hodně přátel. Všichni se scházeli v kulturním domě – fotografové, šachisté, filatelisté, kinematografický kroužek. Pamětník v Kadani vystudoval gymnázium, tehdy střední všeobecně vzdělávací školu, v roce 1966 maturoval.
Potom pracoval dva roky jako dělník na silnicích Praha a Žatec. Spolupracovníci byli volyňští Češi a sudetští Němci. „Když jsme se šli zašpinění po práci koupat do Ohře, byl to pohled, na který nezapomenu. Byli prostřílení, někteří od Dukly. Těch hlubokých ran na těle… to bylo příšerné. Jeden sudetský Němec byl bez nohy, přišel o ni u Stalingradu. Bojovali za války proti sobě, teď byli obrovští kamarádi, s úžasným smyslem pro humor. Byla to parta, na kterou nezapomenu,“ líčí s obdivem Vratislav Hůrka.
V květnu 1968 jela ruská armáda přes Kadaň na cvičení. Lidé na ni házeli šeříky, vzpomínali na konec války. Václav Hůrka jako zkušený důstojník poznamenal: „Jen se neradujte, oni se vrátí.“
Nad ránem 21. srpna 1968 ruská okupační vojska projížděla Kadaní znovu. Otec koukal z okna a řekl: “Už jsou tady a nemají co žrát.“ Polní kuchyně totiž nekouřily. Vojáci opravdu měli k jídlu jen bonbóny. Pamětník jel do práce, tanky jezdily dva metry od něj. Jakmile měl čas, fotil, v Kadani i v Praze. „Bylo to o život. Často na nás mířili hlavněmi,“ vzpomíná. Kde to šlo, vystavoval svoje fotografie.
Krátce po vstupu vojsk Varšavské smlouvy poslal Vratislav Hůrka dopis na Okresní výbor Komunistické strany Československa, že s okupací nesouhlasí. „Naposledy, dost dlouho po osmašedesátém, jsem ve výloze v Kadani vyvěsil fotky z okupace a pod to jsem napsal verš Jana Skácela: ‚Někdy se přihodí, že lidská duše smrdí jako namoklá psí srst.‘ Hned mi poslali výstrahu,“ uzavírá sérii svých protestů Vratislav Hůrka.
Na vytoužený obor fotografie Filmové akademie múzických umění (FAMU) v Praze se pamětník dostal v roce 1969. Komunistická strana ještě studenty politicky nekádrovala, i když hrozba už visela ve vzduchu.
Vratislav Hůrka si vybavuje rozhovor, který proběhl krátce po přijetí: „Přišel za mnou profesor Šmok a říkal: ‚Hůrka, víš, že to máš nahnuté?! Dej se do SSM [Socialistický svaz mládeže]!‘ – ten tam zrovna založili dva režiséři, Smyczek a Adamec. Řekl jsem: ‚Nikdy!‘ Odpověděl: ‚Tak alespoň drž hubu!‘“
Zpočátku tam učily ještě velké osobnosti – spisovatel Milan Kundera, Ladislav Noel, francouzsko-česká historička umění Anna Fárová, scházeli se s fotografem Josefem Sudkem. Některé pedagogy později z politických důvodů ze školy vyhodili. Po celou dobu studií se ve škole i na koleji mluvilo o všech tématech zcela otevřeně, což bylo v té době unikum. FAMU dokončil v roce 1974 jednou z nejlepších diplomových prací v historii školy o fotografu Jiřím Severovi.
Po vojně neměl Vratislav Hůrka jako nepřítel komunistické strany šanci získat práci ve své profesi, což mu řekli při prvním přijímacím pohovoru v roce 1976. „Tenkrát jsme chodili do hospody všichni dohromady: dělníci, výtvarníci, horníci. Hospody hučely. Stačilo tam zajít, a kamarádi, kolegové pomohli v čemkoli kdykoli,“ popisuje pamětník. Dokonce do hospody Kotva nesměli komunisté. Visela tam pod stropem americká vlajka a vešel-li komunista, hosté zmlkli a skandovali: “Ven, ven, ven…,“ jak vzpomíná s úsměvem Vratislav Hůrka.
Nakonec ho zaměstnal se značnými obtížemi spolužák ing. Josef Touška na povrchovém velkorypadle hnědouhelných dolů Nástup Tušimice. „Když jsem nastoupil na bagr, přišel za mnou bagrák a řekl: ‚Hele, sledujou tě, Hůrka, víš to? Tak si dávej bacha,‘“ vzpomíná. „Bagrák“, vedoucí směny, ještě ten měsíc naschvál vyhodnotil Vratislava Hůrku jako nejlepšího pracovníka. Díky práci na směny měl dost času fotografovat.
Kadaň, kdysi královské město, postihl po válce odsun Němců. V 80. letech 20. století byl ve městě smog, kouř z dolů a neodsířených elektráren. Měsíční krajina způsobená obří povrchovou těžbou uhlí společně s těžbou kaolínu udělaly z hlediska životního prostředí oblast bezmála neobyvatelnou. V tomto drsném prostředí se navzdory stálému dozoru Státní bezpečnosti (StB) zformovalo osobité tvůrčí společenství umělců, disidentů a lidí okolo undergroundu.
„Kadaň byla obrovsky kulturní po všech stránkách, od herců, fotografů… Už jen do fotokroužku k nám chodil Josef Koudelka, dnes slavný fotograf. Kinematografický kroužek vedli bratři Zahradníkové, ti vyhrávali animované festivaly,“ ilustruje pamětník bohatost kulturního života. „Kadaň kvetla lidsky, kulturně, myslím, že lepší místo mě nemohlo potkat.“
Výtvarníci vystavovali společně: Vratislav Hůrka, Herbert Kisza, malíř a sochař Kamil Sopko, akademický malíř František Vlček, Vojta Kraus, Karel Havlíček, jeden z nejvýznamnějších představitelů tzv. art brut ve střední Evropě, malíř, grafik a ilustrátor Josef Liesler a další. Společně se signatáři Charty 77 pořádali výstavy, tiskli knížky, samizdaty.
„Když jsem chodil ve čtyři v pět ráno od Berta Kiszy z ateliéru, stálo tam auto a hned mě kontrolovali. Když už to bylo asi potřetí, tak když za mnou vyjeli, podal jsem jim jen občanku do okýnka auta, ani jsem se na ně nepodíval,“ popisuje soustavný dozor státní tajné policie pamětník.
„Fotil jsem hodně z hnědouhelných revírů nebo Kadaň, jak se bouraly staré domy. Tam vznikaly první fotky z mých cyklů. Asi to byla doba největší tvorby a umění v mém životě,“ přemítá pamětník.
Kolega Jaroslav Bárta ho při náhodném setkání vyzval, ať ukáže své fotografie Anně Fárové, protože společně připravují výstavu v Praze. „Trnul jsem. Předložil jsem jí fotky. Bylo dlouho ticho a pak řekla: ‚Vráťo, to je něco úžasného. Ty jsi největší fotograf.‘ To byl obrovský zlom v mém životě,“ vypráví Vratislav Hůrka. Cyklus jeho fotografií tehdy nazvala Narušení. „Anna Fárová byla nesmírně moudrá žena a ceněná po celém světě, ve všech galeriích. Když jsme dělali výstavu v Plasích, tak se tam sjeli všichni ředitelé z nejvýznamnějších galerií celého světa od Muzea moderního umění v New Yorku až po Liverpool, Paříž a tak dále,“ popisuje výjimečnou osobnost za železnou oponou pamětník.
Koncepci výstavy v obrovských prostorách kláštera v Plasích vytvořil výtvarník, disident Joska Skalník. Své práce tehdy vystavovalo 18 fotografů: Libuše Jarcovjáková, Dušan Šimánek, Jiří Poláček, Miroslav Pokorný, Dušan Pálka, Pavel Štecha, Bořivoj Hořínek, Jan Malý, Ivan Lutterer, Zora Rampáková, Vratislav Hůrka, Jaroslav Bárta, Bohdan Holomíček, Pavel Vavroušek, Iren Stehli, Ivo Gil, Daniela Horníčková, Jindřich Štreit. „Kdo chce, může odjet, protože tu může dojít k zatýkání,“ vybavuje si pamětník varování vystavujícím z úst Anny Fárové, které zaznělo před zahájením výstavy 26. září 1981.
Pozvání do komunistického Československa tehdy přijali i největší velikáni světové fotografie, členové legendární skupiny Magnum Photos – Henri Cartier-Bresson a Marc Riboud. „Dodnes mě mrazí v zádech, když si vybavím Bressona, jak dlouho stál před mými fotkami,“ vzpomíná Vratislav Hůrka. Marc Riboud s československými fotografy strávil celý týden. Během svého projevu na vernisáži řekl: „Mniši, kteří žili za železnou oponou, byli daleko moudřejší než ti, kteří běhali po světě.“
Na zahájení výstavy přijelo dva tisíce lidí z Československa a z celého světa, k zatýkání nakonec nedošlo. Přišel jen jeden policista v uniformě. “Holky ho opily a pak tancovaly s jeho brigadýrkou na hlavě. Odešel celý šťastný,“ směje se Vratislav Hůrka. Po sametové revoluci vznikla o výstavě kniha.
Na konci 80. let komunistický režim ztrácel na síle. Před sametovou revolucí, když Vratislav Hůrka pracoval jako fotograf propagace Dolů Nástup Tušimice, se cítil natolik sebejistě, že si dovolil vyhodit z fotokomory příslušníka StB, který za ním přišel. A nemělo to žádné následky.
Hned 18. listopadu 1989 odjel Vratislav Hůrka i přes zákaz svého šéfa fotit do Prahy. Kolega Jan Kokeš pak svolal horníky a vyzval je, aby se připojili k sametové revoluci. Většina lidí v Kadani nechápala, co se děje. K protestům se stavěli odmítavě až do doby, než přijel kadaňský rodák, herec Josef Dvořák, a promluvil na náměstí. Pak se začaly přidávat denně stovky lidí.
„Když jsem přijel do Prahy, potkal jsem kolegu z FAMU, Dušana Šimánka. Ten mě zavedl do ČTK a pak do skladu chartistů a tam mi nandali asi 40 až 50 filmů do batohu. To bylo důležité, tolik peněz člověk neměl a filmy nebyly,“ říká Vratislav Hůrka.
Se svými souputníky – fotografy a umělci – se scházeli v ateliéru v Holešovicích. „Popíjeli jsme, měli jsme kytary, přišly hezké holky. Pařili jsme pěkně. Byla strašná zima, tak jsme zpívali listopadové písně. Když to slyším, pořád mě mrazí v zádech. Byla to euforie, nadšení. Byla zima, ale nám bylo teplo, jak jsme lítali,“ s nadšením vypráví pamětník.
Na začátku 90. let se Vratislav Hůrka přestěhoval do Turnova, kde krátce spoluvlastnil tiskárnu. V té době dostal do vlastní péče své dvě děti z druhého manželství, dvanáctiletého Petra a osmiletou Janu. Z prvního svazku měl syna Tomáše.
V Turnově se potkal s JUDr. Milanem Brunclíkem, zakladatelem video studia v Mladé Boleslavi, a začal pracovat jako kameraman. V roce 1994 se stal členem štábu zpravodajství České televize v Praze na Kavčích horách. O děti v Turnově se v týdnu starala jeho maminka.
Při své práci se setkal s osobnostmi velkého světa, např. hercem Seanem Connerym, se kterým odhadovali počet vajec na stavbu Karlova mostu, herečkou Margaret Houlihanovou, princem Charlesem, Madeleine Albrightovou, Dalajlámou, což byl pro Vratislava Hůrku největší osobní zážitek, a s množstvím dalších. Doprovázel delegace českých státníků po celém světě, točil návštěvy zahraničních delegací u nás.
„Práce kameramana přináší moc setkání – se zeměmi, s lidmi a hlavně s člověkem. To bylo velmi zajímavé. Kameraman musí být v blízkosti těch nejvlivnějších, s prezidenty sedí u jednoho stolu. Poznáte takzvané elity a slavné lidi,“ vzpomíná a přidává postřeh, že řadu z osobností poznal jako velice skromné.
Navštívil více než 35 zemí. Fotoaparát nosil u sebe bezmála 24 hodin denně. Z té doby vznikl cyklus fotografií „Cestou“. Natáčel i zahraniční kulturní události. Například v New Yorku odhalení pamětní desky hudebního skladatele Antonína Dvořáka. New York Vratislava Hůrku uchvátil. Strávil tam dva týdny a pořídil množství fotodokumentace.
Zpravodajství z válečných oblastí natáčel 15 let. „Ležel jsem v jednom kráteru po granátu s kosovskými vojáky, kteří se vrátili s ciziny bránit svoji zem. V druhém kráteru ležel můj televizní technik s vojáky, domorodci. Dopadl další granát a po chvíli se z našeho kráteru anglicky ozvalo: ‚Jak se máte, pastevci? Jste pořád naživu?‘“ líčí Vratislav Hůrka jednu z chvil, kdy mu šlo o život.
Zaznamenával také situace na frontě na hranicích severní Albánie, Kosova a Srbska v jugoslávské válce v druhé polovině 90. let. „Jeden den na frontě je dlouhý jako rok. Dodnes mám následky, i fyzické. Mám špatné trávení. Když jsem slyšel, jak sviští střela, cítil jsem bolest pod hrudní kostí. Člověka svírá strach fyzicky,“ popisuje válečná traumata, která ho poznamenala.
Mnohokrát si vzpomněl na slova svého otce: „Voják se zajišťuje vždy a všude.“ Ve válečných oblastech bylo bezpodmínečně nutné najmout si místního zkušeného průvodce, pohybovat se opravdu krok za krokem, mít černé auto jako místní mafie, nezůstávat dlouho na jednom místě, nebrat v žádném případě do ruky zbraň, mít po ruce úplatky. „V levé kapse jsem měl jednodolarovky, v pravé stodolarovky. Někomu jsem dal míň, a když šlo o život, tak jsem mu dal 100 dolarů, a pustili nás,“ vypráví Vratislav Hůrka.
V zajetí se ocitl společně s redaktorem České televize Martinem Novákem. V Turecku na území bývalého Kurdistánu je zajali dvakrát. Většinou to začínalo tak, že je vedli na pole, jako by je chtěli zastřelit. „’Teď jsme něco jako ten Schwarzenegger, viď?‘ snažil se Martin uvolnit napětí,“ vzpomíná Vratislav Hůrka a opakovaně zmiňuje, že bez humoru by hrůzy války šly přečkat jen těžko. Natáčet nepřestával ani v dramatických situacích. Jen když někoho v blízkosti zasáhli, poskytoval pomoc. Svoje pocity vkládal do básní a textů, které začal psát okolo roku 2000.
Po odchodu z televize Vratislav Hůrka zakotvil v Turnově, kde žil i v době natáčení. Čas trávil četbou literatury, na kterou mu dříve nezbýval čas. Jako kameraman externího zpravodajství míval dříve stále sbalenou tašku ve skříňce na Kavčích horách. Nevěděl dne ani hodiny. „Za hodinu odlítáš na týden dva,“ bylo běžné oznámení produkční do telefonu.
Konečně měl čas své fotografie třídit a ještě víc fotografovat, věnovat se výstavám. Za svůj život jich na svém kontě nashromáždil přes pětadvacet a řadu výstav měl také samostatných. Jeho fotografie zakoupila řada světových galerií, mimo jiné galerie v Essenu nebo v Paříži. Za zvláštní zmínku stojí jeho čtyři fotografické cykly: 1969–1989, Narušení (1974–1989), Cestou (1994–2006) a Pásma, krajiny, obrazy (od roku 2006). Vratislav Hůrka se také stal autorem a spoluautorem několika publikací.
Zemřel 12. prosince 2024.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Liberecký kraj
Witness story in project Příběhy regionu - Liberecký kraj (Vendula Kubín)