MgA. Vratislav Hůrka

* 1947  †︎ 2024

Video Player is loading.
Current Time 0:00
/
Duration 0:00
Loaded: 0%
Progress: 0%
Stream Type LIVE
Remaining Time -0:00
 
1x
  • "Věděli to o mně. Dokonce když jsem byl na prvním nástupu při přijímači na vojně, tak říkali, že jeden voják tady má prohřešky a tak dále. Nevěděl jsem, že mluví o mně. Po přijímači si mě začala zvát vojenská kontrarozvědka na výslech. Mě a Frantu Neumanna, četaře, který měl prohřešek, že utekl za tátou do cizinecké legie jako dítě vlakem. Na podvozku dojel do Afriky za tátou. Tam ho chytli a poslali zpátky do Čech. Franta měl tento prohřešek jako dítě. Nás dva si tam zvali. Zajímavé bylo, že to byli mladí kontráši, vojáci, kapitáni ani ne snad. Byli víceméně slušní. Pozvali si mě:‚Jaký byl opušťák? Jak jste se měl v Praze? Jaká je nálada na rotě?‘ a takové otázky. Když to trvalo déle, říkal jsem: ‚Já vím, soudruzi, vy jste si mě pozvali, tak já vám to řeknu. Jsem na svého tátu hrdý. Víte, že byl zavřený. Já na sebe nemůžu dopustit a na vojně se mi líbí.‘ Oni říkali: ‚Soudruhu, my si vás musíme takhle zvát jednou měsíčně, takže zase, prosím vás, přijďte.‘ Pak bylo jen razítko, podpis a 'běžte, běžte'. Zase to bylo o lidech. Naprosto hodní chlapi.“

  • „Napsal jsem dopis na Okresní výbor Komunistické strany Československa, že nesouhlasím s okupací. To byla jedna věc a druhá věc, že jsem dělal řadu výstav přímo z okupace, co jsem fotil. Třeba v Kadani, ve výlohách. To už bylo dost po roce 1968. Vyvěsil jsem tam fotky a pod ně jsem napsal báseň Jana Skácela: ‚Někdy se přihodí, že lidská duše smrdí jako namoklá psí srst.‘ Tak mně poslali varování. Takové jsem měl průšvihy. Ještě k tomu ten táta, to se počítalo. Měl jsem štěstí, že v roce 1969 mě nikdo nekádroval. Pak za mnou přišel profesor Šmok a říkal: ‚Hůrka, víš, že to máš nahnuté? Dej se do SSM [Socialistický svaz mládeže],‘ který tam založili zrovna dva režiséři – Smyczek a Adamec. Říkal jsem: ‚Nikdy!‘ Odpověděl: ‚Tak alespoň drž hubu!‘“

  • „A pak jsme se přestěhovali do Třeště, kde [otec] zase dělal náčelníka vojenské správy, OVS se to jmenovalo. Tam se už stal nepohodlným, protože brněnská vojenská kontrarozvědka po něm chtěla, aby udával i své vlastní kamarády, s kterými tam byl, majora Ostrého. Aby je sledoval a udával. To táta odmítl, trvalo to strašně dlouho. Vyslýchali ho po nocích, chodili k nám do bytu. V Třešti nám vtrhli do bytu v kožených kabátech a moje babička, která byla statečná žena, je chytila pod krkem a řekla: ‚Ty parchante, ty bys mohl být mým synem!‘ a dala mu facku. Prohledali nám celý byt. Často, když jsem šel s tátou do lesa na houby, tak si mě bral s sebou z důvodu bezpečnosti, protože najednou tam z houští vystoupili vojenští kontrarozvědčíci a tátu si vzali do houští. A mě tam hlídal jeden z těch vojenských ‚gestapáků‘. Kopal jsem ho do holeně, pamatuji si, já už jsem byl vycvičený. Nakonec, já to zkrátím, tátu zavřeli na psychiatrii, po nějakém čase ho pustili. Byl tam zavřený s kamarádem, také důstojníkem. Oba si psychicky pomáhali. Tátu propustili z armády, vyhodili ho. Pamatuji si jméno, kdo ho vyhodil, jmenoval se Pávek. Dost signifikantní jméno. Táta byl pak dehonestovaný. Dali ho na vrátnici hasit vápno, kde všude chodili lidi kolem něj. Nesměl si vydělat víc než 800 korun měsíčně."

  • Full recordings
  • 1

    Liberec, 29.01.2024

    (audio)
    duration: 01:31:31
    media recorded in project Příběhy regionu - Liberecký kraj
  • 2

    Studio Liberec, 31.01.2024

    (audio)
    duration: 01:50:49
    media recorded in project Příběhy regionu - Liberecký kraj
Full recordings are available only for logged users.

Odpůrcem totality se stal v pěti letech

Vratislav Hůrka v Kadani, 1980
Vratislav Hůrka v Kadani, 1980
photo: archiv pamětníka

Fotograf světového formátu Vratislav Hůrka se narodil 3. října 1947 v Teplicích jako jedináček v manželství důstojníka československé armády, člena protifašistického odboje, amatérského fotografa Václava Hůrky a Jiřiny Hůrkové, rozené Beranové. První pamětníkovy vzpomínky pocházejí z Tachovska, kde otec se svou jednotkou bojoval s vérvolfy, psal se rok 1949. V 50. letech Hůrkovi žili v Třešti. Václav Hůrka se stal tehdy pro armádu nepohodlným. Po dvou letech komunistických represí Václava Hůrku v roce 1954 z armády vyhodili a přidělili mu ponižující práci. V roce 1961, když pamětník dokončil základní školu, se rodina přestěhovala do Kadaně. V té době už Vratislav Hůrka hodně fotografoval. V Kadani absolvoval gymnázium v roce 1966. Invazi vojsk Varšavské smlouvy fotografoval v Kadani i v Praze, krátce poté napsal dopis, kde okupaci odsoudil. V roce 1969 ho přijali na FAMU, obor fotografie. Po dokončení studia v roce 1974 dostal povolávací rozkaz. Z vojny v Písku se pamětník vrátil do Kadaně, jako politicky nespolehlivý pracoval na velkorypadle povrchového dolu Nástup Tušimice a intenzivně fotografoval. V Kadani se zformovalo společenství umělců, disidentů, signatářů Charty 77, kteří společně vystavovali, tiskli knihy a samizdaty, ačkoli byli stále pod hledáčkem Státní bezpečnosti (StB). V roce 1981 se Vratislav Hůrka podílel na fotografické výstavě 9x9 v klášteře v Plasích, která měla světový úspěch. Sametovou revoluci prožil s fotoaparátem v ruce. Fotil v Kadani i v Praze. V roce 1994 se stal jako kameraman členem štábu zpravodajství České televize. Doprovázel prezidenty a státní delegace na zahraničních cestách, setkával se se světovými celebritami. 15 let natáčel válečné konflikty na Balkáně i na Blízkém východě. V roce 2009 ze zdravotních důvodů z televize odešel. Od té doby žil v Turnově, kam se přestěhoval v roce 1990, a věnoval se fotografování. Na svém kontě má přes 25 výstav, jeho fotografie zakoupily i prestižní světové galerie. Stál za vznikem řady publikací. Byl dvakrát rozvedený a měl tři děti, Tomáše, Petra a Janu. V roce 2024 žil v Turnově a pečovala o něj dcera Jana. Zemřel 12. prosince roku 2024. Příběh pamětníka jsme mohli zaznamenat díky podpoře města Turnov.