Miroslav Hůla

* 1933

  • „Ti ruští vojáci sháněli děvočky a vtrhli taky k nám do baráku, protože si všimli, že tam zrovna v neděli odpoledne seděla teta s dcerami a s máti na dvoře. Mysleli si, že by přišli k nějakému... tak nás přepadli v baráku. Strhnul se tam takový nepříjemný poprask kolem toho, že sháněli děvočky. [Ženy] tam zatím byly schovaný u tety, ale naštěstí tam vrazil nějaký takový důstojník, že to prostě rozehnal. Vytáhl pistoli a vyhnal je z baráku ven. To byla nepříjemná vzpomínka.“

  • „To už byla tiskárna vyklizená, nic se tam nedělo. Tiskařské stroje tam zůstaly, ale ten [voják] někde sebral kolo, nebo mu ho někdo daroval, a chtěl si ho nechat poslat do Ruska. Nějak jsme se dohadovali, on ten slovanský jazyk... za pomocí rukou jsme se domluvili. U toho jsem nebyl, ale ta máma mi to říkala. Přitáhl tam kolo, a jestli by si ho mohl schovat, než bude moct tu poštu, balík, poslat do Ruska. Bavili se o všem možným a ptal se, jestli tiskárna a ten dům je její, jako mámy. Zamyslel se a říkal tu budoucí vizi: že [máma] hodně zkusí, než o všechno přijde. Tak to vyznělo, to jeho zhodnocení situace, kam se ta naše republika může potom dostat.“

  • „Když se tiskárna zrušila a mašiny dali do sběru, tak jediné, co z toho zbylo, že poslali rodině peníze za železo jako odškodné. Výsledek byl takový, že máma šla a za ty peníze koupila věnec buřtů a ty jsme sežrali za jednu večeři. Tím skončila celá tiskárna. Takhle to prezentovala máma: ‚Teď jste prožrali tiskárnu!‘“

  • „Někdo přišel na to, že jedna tiskárna je v Humpolci zbytečná a nemusí být žádná. Mašiny se rozbily, dali je do sběru a liteřinu, která se dala použít, odvezli do tiskárny do Havlíčkova Brodu. Táta už ani do tiskárny v [Havlíčkově] Brodě nenastoupil, dali mu zaměstnání u nějaké kovovýroby, dělal takového úředníčka a dělal všechno možné: přijímal objednávky, vydával faktury a další věci. Jezdil tam asi rok nebo dva a už ty ústrky nebo možná něco jiného... prostě se mu to otočilo v hlavě a dal si mašli. Táta nebyl asi tři dny doma, to byl brácha už na vojně, tak si máma půjčila motorku od bratra a jeli jsme tátu shánět, jestli nejel za bráchou na vojnu. Hledali jsme ho a za tři dny ho našli pověšeného v Ledči nad Sázavou na nějaké vyhlídce. Zase si to máma dávala dohromady s tím, že tam byli na sokolským výletě a že se mu tam líbilo.“

  • „Po tom vyučení jsme měli... babička měla takový krámek papírnický nebo knihkupectví. Jenže babička už byla stará a já jsem to měl prostě jako dojet. Jenže ten soukromý kšeft se tenkrát likvidoval asi i tím způsobem, že prostě ti obchodníci nedostávali žádný zboží. To znamená, že prodali, co tam bylo po těch regálech, a tím pádem to prostě normálně musel zavřít a jít někam něco dělat. To mě taky potkalo. Mezitím teda ještě tátovi znárodnili tiskárnu, u toho byl taky krámek. Ten se zrušil, zboží se navezlo někam za barák do kůlny, pak se dalo do sběru, protože zase to nebylo kam dát. A takový věci. Tím pádem jsem musel začít hledat nějaký zaměstnání.“

  • „Už jsem dost slušný pamětník, bude mi na podzim 86 let. Takže pamatuju něco ještě, jak se říká, z první republiky. Já si pamatuji ty poslední dva roky války ještě, pamatuju tady Němce. Za války jsem začal chodit do školy, tenkrát se tomu říkalo první třída, evangelická škola. Takže jsem se dostal do těch závěrečných roků. Mohl bych vám říct, že to taky za tý války nebylo třeba jednodušší. Jako kluci a jako žáci... nám to víceméně tenkrát vyhovovalo. Protože Němci postupně zabírali školy tady a měli z toho kasárna a my jsme se zase museli učit jenom v nějakých pomocných prostorech, třeba v jídelně nějaké fabriky. Přišel kantor jednou za týden a dal nám nějaký úkoly na příští týden, a tím byla celá škola hotová. Po válce to začínalo tak nějak normálně se rozběhnout. To už prakticky do toho roku 1948, když jsem měl končit pravidelnou školní docházku, tak přišel Vítězný únor, jak se tomu dneska říká. Začalo tak postupně, to jsem měl jít do učení, měl jsem se vyučit třeba u rodičů, protože táta měl tiskárnu, a měl jsem se začít učit jako tiskařem nějakým. Jenže to už byly všelijaký omezení, aby děti těchto rodičů nemohly dělat to, co by rodiče chtěli, nebo to, co by děti chtěly dělat. Takže jsem se na to nedostal. Nakonec to rodiče nějak utloukli s někým, že jsem se teda mohl vyučit jako obchodní příručí.“

  • Full recordings
  • 1

    Humpolec, 15.05.2019

    (audio)
    duration: 02:01:45
    media recorded in project Příběhy našich sousedů
  • 2

    Jihlava, 08.04.2022

    (audio)
    duration: 01:55:06
Full recordings are available only for logged users.

Komunisti nám znárodnili tiskárnu, stroje zničili a táta se oběsil

Pamětník Miroslav Hůla v roce 2019
Pamětník Miroslav Hůla v roce 2019
photo: Archiv Miroslava Hůla

Miroslav Hůla se narodil 9. září 1933 v Humpolci do živnostnické rodiny. Jeho dědeček zde vlastnil tiskárnu. Postupem času ji převzal pamětníkův otec Vladimír, který později nechal vybudovat novou provozovnu. Pamětník nastoupil do první třídy základní evangelické školy a navštěvoval ji po dobu druhé světové války. Těsně před osvobozením, na jaře 1945, museli Hůlovi tiskárnu uzavřít a pamětníkův otec nastoupil na nucené práce do zdejších skladů. Po osvobození uvedli tiskárnu znovu do provozu. Pamětník se zapojil do poválečné obnovy Junáka a taktéž docházel do Sokola. Po komunistickém převratu v roce 1948 došlo ke znárodnění tiskárny. Pamětníkovi ani jeho staršímu bratrovi neumožnili studovat obor knihtiskaře a oba se vyučili obchodním příručím. Navíc starší bratr absolvoval povinnou vojenskou službu u Pomocných technických praporů. Došlo ke sešrotování tiskařských strojů a tiskárna roku 1952 definitivně skončila. Vzápětí si pamětníkův otec vzal život. Kvůli přestavbě středu města došlo ve druhé polovině šedesátých let k demolici tiskárenského objektu. Po roce 1989 rodinu v restitučním řízení finančně odškodnili. V letech 1966 až 1994 Miroslav vykonával funkci požárního inspektora, na což navázal a posléze se soukromě živil jako bezpečnostní požární technik. V době natáčení žil v Humpolci (duben 2022).