The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Naděžda Hubáčková (* 1947)

• narozena 30. prosince 1947 v Praze

• dědeček vlastnil na Žižkově uhlárnu, zaměstnával za války Židy

• v roce 1962 odjeli rodiče na rok na Kubu, pamětnice tam strávila tři a půl měsíce

• vystudovala Střední průmyslovou školu stavební v Hradci Králové

• srpen 1968 prožila u kamarádky v západním Německu

• pracovala jako stavební rozpočtářka

• po revoluci působila dvacet let ve funkci starostky obce Rybitví

Když žákům vyprávěla o oranžových kalhotách a žvýkačkách, které si v šedesátých letech přivezla z Kuby, smáli se. Ona se ale tehdy moc nesmála, protože kontrast mezi každodenností totalitního Československa a prázdninovou atmosférou Kuby téměř na dohled amerických hranic byl příliš velký.

Krásné dětství

Naděžda Hubáčková, rozená Fikrlová, přišla na svět 30. prosince 1947 v Praze do rodiny pivovarníka Václava Fikrleho, který pocházel z jihočeské Blatné a pracoval ve smíchovském pivovaru, a jeho ženy Marie, která prodávala v obchodě, a za totality tak měla přístup ke zboží, které se často ani nestačilo dostat na pulty obchodů. O tři roky později se Fikrlovým narodila ještě dcera Milena.

Maminčin otec vlastnil na Žižkově uhlárnu. Za války se mu podařilo zaměstnat několik židovských mladíků, které tak zachránil před deportacemi. Po nástupu komunistů k moci ale o svoji živnost přišel a těžce to nesl.

Když byly Naděždě tři roky, přestěhovali se Fikrlovi do Hradce Králové, kde získal otec práci v místním pivovaru. Rodina bydlela u kostela sv. Ducha v podnikovém bytě, do kterého nebyla zavedená voda, neměl koupelnu a mladší sestra Milena se bála chodit do dvoupatrových gotických sklepů. „Bylo to ale krásné dětství! Pro vodu se muselo k pumpě, topili jsme v kamnech a koupat jsme se chodili do pivovaru. V létě to bylo super, ale běžet pak v zimě rozehřátá mrazem domů, to už tak prima nebylo.“

V Hradci Králové nastoupila Naděžda na základní školu. Věnovala se loutkovému divadlu, plavání, basketbalu nebo šermu. Protože je ale levák a všechny šermířské obleky se tehdy šily pouze na praváky, musela si je složitě přešívat. Když později končila střední školu a na šerm už neměla čas, pustila se do klasických a historických tanců.

Nejlepší prázdniny

V roce 1962 dostal otec od Polytechny pivovarnickou zakázku na Kubě, a tak tam se ženou odjel a Naděžda s Milenou putovaly na rok k prarodičům do Blatné. Nejen že se jim po rodičích stýskalo, navíc ještě byla v plném proudu kubánská krize. „Moc jsme tady o ní nevěděli a to, co jsme věděli, bylo dost hrozivé. Spojení s rodiči bylo chabé, dopis šel leteckou poštou víc jak týden a normální poštou klidně půl roku. Třeba Rusové se odtamtud tehdy evakuovali, Čechoslováci to moc neřešili.“

Po deseti měsících se na Kubu dostala i Naděžda se sestrou, strávily tam s rodiči tři a půl měsíce. Bylo to něco neuvěřitelného, odjet takhle daleko v době, kdy byl problém dostat se do sousední země. Na cestu dostala každá sedm dolarů, což sotva stačilo na to, aby si na letištích koupily nějakou limonádu. Let trval nekonečně dlouho a měl dvě mezipřistání, jednu část cesty dívky absolvovaly dokonce ve stařičké vrtulové dakotě, po které v průběhu letu chodil pán s různě velkými opravářskými klíči a tvářil se, že se nic neděje. „A úplně největší zážitek byl, že když letadlo přistálo, tak za tou skleněnou stěnou na letišti v Havaně stála moje maminka, kterou jsem v životě neviděla v tak parádních šatech a italských lodičkách na jehlách, a žvýkala žvýkačku! Já jsem normálně myslela, že omdlím, protože my jsme tady žvýkali tak smůlu ze smrku nebo z borovic, a ona měla žvýkačku!“

V době jejich pobytu na Kubě už tam zavedli lístkový systém na potraviny. Zásoby jim vozili jednou týdně Kubánci a jednou měsíčně přijely potraviny českou lodí. Polovinu peněz, které tam otec vydělal, byl povinen tam i utratit, druhá polovina se mu ukládala na účet v Tuzexu. Naděždě učarovala místní architektura, ve které se mísil starošpanělský styl a americká moderna. I to možná rozhodlo o jejím budoucím směřování.

Státní bezpečnost mi dělala v práci ostudu

Když se počátkem září všichni vrátili do Československa, nastoupila Naděžda v Hradci Králové na Střední průmyslovou školu stavební. Z Kuby si přivezla krásné oranžové kalhoty s malým rozparkem nad kotníkem a zipem na zadku, přišlo jí tedy samozřejmé, že si je vezme i na svůj první školní den na průmyslovce. „Ta stavárna má dvě schodiště, ústřední a pak boční. A já jsem se dole ptala školníka v té budce, co vždycky ti školníci sedávali, kde je 1. SA, a on mi řekl, tady po těch schodech nahoru a třetí dveře. Došla jsem do poloviny schodiště, na tu podestu, a proti mně se řítil pan profesor Vašek Doubek, pak jsem zjistila, kdo to je, a viděl ty oranžové kalhoty a normálně mě vyhnal domů se převléct, že jsem neslušně oblečená! Já to nemohla pochopit. Tak nejen že jdu pozdě datumově, ale já přišla pozdě i kvůli tomu, že mě pan profesor nepustil do třídy a vyhodil mě ze školy se převléknout.“

O čtyři roky později pamětnice maturovala v oboru pozemní stavitelství. Přála si pokračovat na vysoké škole architektury, ale dálkově. Taková možnost studia se ale otevírala až za další dva roky, začala tedy pracovat jako stavební rozpočtářka, u čehož už zůstala. Za komunismu to bylo velmi svobodné povolání, byla pánem svého času.

V polovině srpna 1968 odjela se svou sestrou do západního Německa za kamarádkou. Jedenadvacátého srpna ráno byly v kempu u soutoku Rýna a Mosely, když je vzbudil kamarád se zprávou, že Československo obsadili Rusové. „Poslala jsem ho do háje, tak mi pustil rádio. V tom šoku mi trvalo, než jsem pochopila, co v té němčině říkají. Okamžitě jsme odjely do Frankfurtu na obchodní zastupitelství, kde už čekala spousta dalších lidí, a zažádaly jsme o prodloužení víza. Nechtěly jsme jet do té vřavy hned zpět, o emigraci jsme ale nikdy neuvažovaly a domů jsme se vrátily v průběhu září.“

Jeden kamarád ale po srpnových událostech utekl z republiky do Itálie. Když si pro ni počátkem sedmdesátých let přijela do práce Státní bezpečnost v Tatře 603, nechápala, co se děje. Vyzvedli ji v práci, odvezli kamsi za město a tam se jí vyptávali na kamaráda, a co všechno o jeho útěku ví. Nevěděla nic, nikomu se se svými plány nesvěřil. Po roce to vzdali. „Dělali mi v práci ostudu, ale výhodou bylo, že mě mohli stěží vyhodit. Stavaři byli pro komunisty nedostatkové zboží. Nutně potřebovali řešit bytovou otázku, a neměli na to lidi.“

V politice proti své vůli

Naděžda se dvakrát vdala, ale zůstala bezdětná. V roce 1989 se nejprve úspěšně vypořádala s rakovinou. Bydlela u rodičů v Hradci Králové, kde se zotavovala z operace a následné chemoterapie. Měla tedy spoustu času sledovat v televizi listopadové revoluční události. Fascinovalo ji, jak rychle se měnil způsob, kterým o událostech informovala média. Od počátečních zpráv, že výtržníci na Národní třídě dostali za vyučenou, až po jistotu, že komunistickému režimu zvoní hrana. Věřila, že se konečně dočká svobody, možnosti bez omezení cestovat. Od rodičů se přestěhovala zpět domů do Rybitví, kde se zapojila do ustavování Občanského fóra, chodila na schůze, jezdila na semináře a pomáhala chystat v Rybitví první svobodné volby. Do politiky se ale zapojit nechtěla. „Domluvili jsme se, že starostou bude pan Jiří Středa, dokonce jsem mu napsala inaugurační projev. On tu volbu ale na poslední chvíli nepřijal. Někoho napadlo navrhnout mě a ostatní to obratem odsouhlasili. Tak jsem se stala starostkou Rybitví a vydržela jsem ve funkci dalších dvacet let.“

Zpočátku se potýkala s množstvím zmatečných zákonů, v platnosti byla ještě spousta těch totalitních. Všechno se museli učit, nikdo s tím neměl zkušenosti. Řešily se pozemky, restituce, protože podnik Semtín staré Rybitví zabral, zbořil a obyvatele přestěhoval. Přesto se Naděždě Hubáčkové podařilo dát do pořádku místní školu a školku, opravit infrastrukturu, připravit privatizaci bytového fondu, dvanáct let ještě působila v představenstvu společnosti VAK.

„Za pád komunismu jsem byla vděčná, co mě ale mrzelo, byl rozpad Československa. Byl to odkaz našich předků, za jeho vznik pokládali životy a to rozdělení pro mě bylo obrovské zklamání,“ dodává pamětnice na závěr.