The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vladimír Hrdina (* 1943)

• narodil se 12. května 1943 v Brně

• rodina provozovala úspěšnou stavební firmu

• po únoru 1948 byl majetek rodiny znárodněn, dědeček byl vykázán z Brna

• po ukončení základní školy nesměl Vladimír Hrdina studovat v Jihomoravském kraji, absolvoval Střední zdravotní školu ve Frenštátě pod Radhoštěm

• nedostal doporučení na vysokou školu, pracoval v dělnické profesi

• vystudoval Vysokou školu zemědělskou

• absolvoval roku 1968 a rok působil jako asistent

• srpnovou okupaci 1968 prožil v NDR

• začátkem 70. let pracoval ve Výzkumném ústavu mlékárenském, oženil se a založil rodinu

• za normalizace v 70. letech pracoval na Okresní správě vodovodů ve Znojmě a v okresní hygienické stanici

• v roce 1984 se rozvedl, podruhé se oženil, pracoval v agropodniku a na okresním národním výboru

• s rokem 1989 přišly restituce rodinného majetku

• v 90. letech Vladimír Hrdina soustředil veškerou energii na převzetí a opravy restituovaných budov

• nejvýznamnějším počinem byla rekonstrukce funkcionalistického paláce Alfa

Vladimír Hrdina se narodil 12. května 1943 do rodiny, na kterou možná mnozí hleděli se závistí: Dědeček, kterého kdysi macecha poslala příbuzným do Vídně, aby rodině neujídal chleba, se vlastní pílí vypracoval v úspěšného stavebního podnikatele a svým potomkům vytvořil skvělé startovní podmínky pro neméně úspěšný život. Tatínek Vladimíra Hrdiny, který vystudoval architekturu, působil v prosperující dědečkově firmě a dalo se očekávat, že malý Vladimír v díle předchozích generací bude pokračovat. Komunistický převrat v únoru 1948 však pro rodinu znamenal nejen konec podnikání, ale také ztrátu společenského postavení. Nápravu křivd a alespoň částečné navrácení majetku přinesla až společenská změna roku 1989.

Jako kluk dědečkovi předhazoval, že je kapitalista

Dědečka a babičku si Vladimír Hrdina z dětství vybavuje pouze matně. Po únoru 1948 byli jako kapitalisté vyhoštěni z Brna a obývali chatu rodinného přítele v Tasově. Žili skromně – v podnikání pokračovat nemohli a penzi nedostávali. Dědeček to lakonicky shrnul slovy: „Těžce začínal, těžce skončil.“ Chlapec Vladimír kvůli svému původu zažíval šikanu a ústrky a svou situaci dával za vinu právě dědečkovi. Předhazoval mu, že je kapitalista. Dědeček se mu snažil kapitalismus vysvětlit: Je to vztah k majetku vlastnímu i majetku ostatních. K nabytí majetku je třeba hodně práce a vědomostí. Rád říkával: „Když spolu dva podnikají a jeden má peníze a druhý rozum, je to v pořádku. Ale když spolu skončí, ten, co měl peníze, má rozum, a ten, co měl rozum, má peníze.“ 

Na konci základní školy Vladimír Hrdina obdržel dopis s oznámením, že má zakázáno studovat na všech středních školách v Jihomoravském kraji. „Oplakal jsem to, protože jsem se učil na samé jedničky,“ vzpomíná. Nezbývalo mu než jít za vzděláním jinam. Díky strýci (matčinu bratrovi), primáři ve Frýdku Místku, se dostal na jedenáctiletou střední zdravotní školu ve Frenštátě pod Radhoštěm. Bydlel u strýce ve Frýdku, do školy dojížděl a v roce 1960 složil maturitu.

Po maturitě si přál studovat na vysoké škole, pro svůj třídní původ však nedostal doporučení. Tatínkovi přátelé mu tehdy poradili, aby šel pracovat jako dělník (tatínek už jako dělník pracoval) – až si nějaký čas odpracuje, bude mít v kádrových materiálech „původní povolání dělník“ a ve studiu mu už nebude nic bránit. V roce 1960 tedy nastoupil jako pomocný dělník ke Stavebním izolacím Brno a vydržel tam až do roku 1962. Měl slušný plat a nacházel se v dobré společnosti – v četách s ním mnohdy pracovali inženýři a právníci.

Toužil po archeologii, ale jak sám přiznává, mezi desítkami uchazečů nepatřil k nejlepším. Zkusil Vysokou školu zemědělskou a podařilo se mu dostat na provozně ekonomickou fakultu. Studium ho však neuspokojovalo, a tak posléze přešel na obor rybářství. V roce 1968 absolvoval a po krátkém působení na pozici asistenta začal pracovat ve vodohospodářském oddělení Výzkumného ústavu mlékárenského.

Chtěl protestovat proti okupaci, ale otec mu to rozmluvil

21. srpen 1968 prožil v NDR – s katedrou rybářství tam objížděl rybářské podniky. Večer dvacátého seděli v hospodě a povídali si o tom, kolik do Československa jezdí aut a tanků, a tu jim místní řekli: „U vás je válka.“ Nemohli se pak dostat přes hranice domů. „Němci se o nás starali pěkně,“ vzpomíná Vladimír Hrdina, „nosili nám modré z nebe.“ Po návratu do Československa chtěl proti okupaci veřejně protestovat, ale otec mu to rozmluvil: „Neblbni, takové protesty jsem zažil, lidi tam postříleli.“

Otevřený nesouhlas s okupací Vladimíru Hrdinovi později uzavřel dveře k titulu kandidáta věd, po kterém toužil. A tak vystudoval alespoň postgraduál na Vysoké škole chemicko-technologické (VŠCHT) v Praze v oboru chemie a technologie vody. Pracoval pak nějakou dobu ve výzkumu a publikoval kolem 60 odborných prací z oblasti čištění mlékárenských vod, mimo jiné v Německu, Indii a Dánsku.

Měli to trochu schizofrenní

Na vysoké škole v Lednici Vladimír Hrdina poznal svou budoucí ženu, zahradní architektku, vzali se v roce 1971 ve Znojmě. V roce 1972 se jim narodila dcera Štěpánka, v roce 1976 Barbora a v roce 1981 Danuška. Vladimír Hrdina měl pochopitelné obavy, aby děti nezažily diskriminaci kvůli původu jako on. Rodiče manželky však byli členy Komunistické strany Československa (KSČ), a tak dcery nakonec nijak šikanovány nebyly. O tom, jak se odlišný vztah k režimu promítal do rodinného života, Vladimír Hrdina říká: „Něco jiného jsou rodinné vztahy, kdy se mluví otevřeně, a něco jiného vztahy k okolí. Moji rodiče měli konzistentní názor a s režimem nesouhlasili, rodiče manželky se hlásili k režimu. Vztahy v rodině byly oproti vztahům s venkem někde jinde. Po téhle stránce jsme to měli trochu schizofrenní.“

V roce 1984 se manželství rozpadlo. Vladimír Hrdina se znovu oženil (druhá žena lékařka) a vyženil syna Pavla (ročník 1977). Rodina žila až do roku 1990 ve Znojmě.

Mohly se konečně říkat věci, které se říkat nesměly

Ve Znojmě Vladimír Hrdina prožil také konec totalitního režimu – klidně a nedramaticky. O událostech ze 17. listopadu 1989 se dozvěděl z rozhlasu a televize, ze sdělovacích prostředků měl informace také o následujících událostech. Sám se demonstrací neúčastnil, protože ve Znojmě se žádné nekonaly. Občanské fórum a společenské změny spolu s hrstkou spřízněných podporoval, veřejně však nevystupoval. „Já jsem člověk, který fyzicky neprotestoval,“ vysvětluje Vladimír Hrdina. „Měl jsem děti, nechtěl jsem kvůli nim být politicky činný. To byl můj přístup.“ Znojemsko navíc mělo svá specifika: Před druhou světovou válkou zde žilo mnoho Němců, po jejichž odsunu v roce 1945 do kraje přišli noví usedlíci, souznící s komunistickými pořádky, a také zde sídlila vojenská posádka Pohraniční stráže. Zavdávalo to důvody k opatrnosti. 

K definitivnímu stvrzení změn nakonec došlo v prvních svobodných volbách. „Pocit je to ohromný,“ říká Vladimír Hrdina. „Konečně můžete říkat věci, které jste říkat nemohli.“

Restituce 90. let rodině Hrdinových vrátily podstatnou část majetku nabytého jejich dědečkem podnikatelem, a Vladimír Hrdina se ze Znojma (působil zde na okresním národním výboru na Odboru lesního a vodního hospodářství) vrátil k rodičům do Brna a začal pracovat pro otce v rámci restitučního vracení budov. „Díky prarodičům a rodičům se nemám špatně,“ říká. „Ale nedostal jsem nic zadarmo, stálo to hodně práce a bezesných nocí, protože baráky byly v hrozném stavu. Když přišla první faktura od tepláren, byla na 100 tisíc, a já měl sotva deset. Půjčil jsem si od kamaráda.“ 

Dědečkovy domy a pozemky připadly rodičům Hrdinovým, Vladimíru Hrdinovi a jeho sestře – někdejší statek a posléze sídlo firmy v Minské ulici na základě rozhodnutí soudu, ostatní bez soudu, úřední cestou. Za zastavěné pozemky v Žabovřeskách (stojí na nich sídliště a kulturní dům Rubín) dostali málo uspokojivou náhradu. V domech se musely vyměnit kotelny, okna, opravit střechy a fasády. „Potřeboval jsem úvěr v řádu milionů, chodil jsem po bankách,“ vzpomíná Vladimír Hrdina. „Peníze vydělané na nájemném šly z 90 procent na opravy, pro nás moc nezůstalo.“ Hrdinovi se potýkali s dodavatelskými firmami a při jednání s úřady naráželi na antipatie konkrétních úředníků. Práci komplikoval převládající „starý duch“. Ledy však postupně tály, lidé na konkrétních pozicích se měnili a úsilí začalo přinášet výsledky.

Palác Alfa: Chtěl dědečkovi „tam na vršku“ udělat radost

V roce 1997 rodiče darovali Vladimíru Hrdinovi restituovaný palác Alfa, funkcionalistickou stavbu na rohu Jánské a Poštovské ulice v Brně ze 30. let 20. století, postavený Františkem Hrdinou podle návrhu významného architekta Bohuslava Fuchse (dnes je kulturní památkou). Ten pro Vladimíra Hrdinu znamenal největší oříšek. Na opravy si vzal hypotéku u Hypobank a postupně splácel. To bylo první období bezesných nocí. Druhé přišlo, když skončilo kino Alfa a Vladimír Hrdina se seznámil s Petrem Oslzlým a Tomášem Rusínem a udělali projekt na HaDivadlo. „Stálo tolik peněz, že je do konce života nezaplatím,“ říká Vladimír Hrdina. „Ale stojí to za to, pámbů ví, že to za to stojí. Chtěl jsem udělat dědečkovi radost tam na vršku, aby ta Alfa nebyla ostudou.“

Lidé mají rozhodovat o svém osudu

Dnes, po smrti otce, sestry a švagra, je Vladimír Hrdina vlastníkem veškerého dědečkova restituovaného majetku. S polistopadovým vývojem je spokojen a je rád, že se změny režimu dožil. Současné politické excesy se mu nelíbí, věří však, že společnost si s nimi poradí a zvládne je. 

„Nejvíc si vážím toho, že máme demokratický systém, který považuji za základ společnosti,“ shrnuje Vladimír Hrdina. „Lidi mají rozhodovat o svém osudu. (…) Rozhodně bych protestoval proti vedení společnosti jako třeba v Rusku Putin nebo různé nedemokratické systémy, kde si moc uzurpuje úzká skupina lidí bez ohledu na zbytek společnosti. To by si měli občané uvědomovat a ve volbách prosazovat.“

A co je pro Vladimíra Hrdinu nejdůležitější? „Momentálně zdraví,“ odpovídá. „Samozřejmě rodina, samozřejmě společnost, celková pohoda. Lidi se nemají nenávidět. Je potřeba hranice, která se nemá překračovat.“