„My jsme bydleli v takové čtvrti, která byla jakoby internacionální. Tam bylo více Čechů, Poláků, Němců než Rusů a Ukrajinců. A ty místní Němci už věděli, že se blíží německé jednotky. Tak z jejich iniciativy skoro všichni šli k silnici a vítali Němce.“
„Když jsem se dozvěděl o existenci československé jednotky, tak jsem zažádal, abych k ní byl převelen. Ovšem velení naší jednotky to kategoricky odmítlo. S tím, že stejně po válce žádná československá armáda nebude. Že všude, kam vstoupí sovětská armáda, tak už žádná jiná nebude. Pochopitelně že já jako voják proti tomu nemohl nic dělat.“
„Když jsme projížděli ty větší města, tak poprvé ten ruský voják uviděl, jak v těch větších městech v létě normálně děvčata chodí v krátkých kalhotech. To v Rusku v té době neuvidíte – tam na ulici v krátkých kalhotech mohl člověk vidět jen nějakou lehkou ženskou.“
„Tam v takových písčitých březích začali nejdříve ruští zajatci vykopávat jámy. A později i to samotné židovské obyvatelstvo vykopávalo ty hroby, a když byly vykopané, tak je přinutili se postavit nad nimi a normálně je stříleli, pak přiváželi další skupiny, a když ty jámy byly plné, tak je ti zajatci zahrabávali.“
„Sovětský režim byl zlý, ale když jsme se dozvěděli, co představuje ten hitlerovský, tak to zlo tam bylo mnohem větší. A nám nezbývalo, než si vybrat mezi dvěma zly to menší.“
„Vlastně jsem ten začátek války viděl skoro současně s tím, jak jsme to uslyšeli v rozhlase. V rozhlase hlásili, že byl bombardován Kyjev a Žitomír. A právě bombardování toho Žitomíru jsem já osobně viděl. My jsme bydleli šest kilometrů od letiště a v šest hodin ráno jsem zaslechl hluk neznámých letadel – ten zvuk byl úplně jiný než letadla sovětská. Když byli nad letištěm, tak se od letadel odlepovaly mraky bomb a za nějaký čas byl slyšet rachot.“
„Přivedli tam koně a zastřelili ho tak, že se prostřelila nějaká tepna, z které potom tryskala krev. A ten důstojník, který mluvil česky, nastavil kornout z papíru, nastavil ho, že se naplnil krví, a potom to vypil.“
„Čili – jednotlivec bojovat proti tyranii nemůže, může se jenom obětovat. A proto většina lidí se tomu podrobí a žije tak, aby nečinili zlo jiným, ale aby mohli existovat. A to je osud nás všech.“
„Sovětský režim byl zlý, ale když jsme se dozvěděli, co představuje ten hitlerovský, tak to zlo tam bylo mnohem větší. A nám nezbývalo, než si vybrat mezi dvěma zly to menší.“
Pan Jaroslav Hrásský se narodil v roce 1923 v Žitomíru na Volyni. Jeho rodiče měli obchod se smíšeným zbožím, který jim však byl po bolševické revoluci zkonfiskován. Pan Hrásský vychodil základní školu, poté nastoupil na střední průmyslovku. Právě v den předávání vysvědčení jej zastihl začátek války. Poté byly školy zavřeny, bylo málo práce, tak se žilo z toho, co se vypěstovalo na záhumenku. Žitomír byl bombardován. Prchali z něj komunisté a lidé židovské národnosti, na které po příchodu Němců mohla čekat jen smrt. Žitomír byl městem různých národnostních menšin, které na sobě cítily Sověty páchané křivdy, a tak není divu, že mnoho lidí německé jednotky vítalo. Pan Hrásský nakonec dostal možnost dostudovat poslední ročník školy, po jejímž ukončení v roce 1944 se přidal k postupující Rudé armádě. Doba to byla velmi divoká, takže oficiálně se stal členem armády až asi půl roku poté. Později zažádal o přeložení do československé jednotky, což mu bylo zamítnuto. Stejně tak byla zamítnuta jeho již poválečná žádost o ukončení činnosti v armádě a o studium na vysoké škole - pan Hrásský měl totiž diplom psaný ukrajinsky a německy, a ten Rusové odmítli uznat. V armádě pracoval především jako elektrotechnik a byl nucen tam sloužit až do roku 1947. Poté byl propuštěn a posledním transportem se dostal do Československa, kam již mezitím emigrovali jeho rodiče. Po válce se uplatnil ve výrobě měřičů radioaktivity v Jáchymově.
