The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.
If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)
Mluvte o věcech, o kterých je třeba mluvit
narozena 12. prosince 1959 v Praze
absolventka Akademického gymnázia ve Štěpánské ulici v Praze
od studentských let součástí undergroundové komunity
v roce 1981 vstup do manželství a budování „otevřeného domu” ve Zbuzanech
od roku 1988 frekventantkou podzemí univerzity bohemistiky Na Topolce
v roce 1989 spoluzakladatelkou ekologického hnutí Pražské matky
v roce 1989 signatářkou petice Několik vět
v roce 1989 spoluzakladatelkou Občanského fóra ve Zbuzanech
od roku 1991 spolupracovnicí Jiřiny Šiklové na projektech Gender Studies
v roce 1999 iniciátorkou Výboru SOS Čečensko
v roce 2001 spoluzakladatelkou sdružení Berkat
v roce 2004 laureátkou Prix Irene
iniciátorka řady projektů kultivujících sociální prostor a pomáhajících obětem válečných konfliktů
Životní cestu Jany Hradilkové silně ovlivnila zkušenost otevřeného společenství, které poznala v rodině Dany Němcové v Ječné ulici. Po založení vlastní rodiny se její rodinné sídlo ve Zbuzanech stalo ostrovem svobody, místem setkávání a života českého undergroundu. Ve svobodných poměrech se pak bezprecedentně nasazuje v projektech genderu, v aktivitách kultivujících sociální prostor a v pomoci obětem válečných konfliktů.
Jana Hradilková, mezi přáteli známá jako Křišťanka, se narodila 12. prosince 1959 v Praze manželům Miloslavu a Danušce Křišťanovým. Maminka pocházela z početné statkářské rodiny Cvrků z jihočeských Slavkovic. Slavkovický dědeček Karel byl vášnivým zemědělcem s hlubokým vztahem k přírodě, jenž se za protektorátu aktivně zapojil do odboje. Po válce se s rodinou přestěhoval na grunt v Čížkovicích u Litoměřic a jako úspěšný hospodář byl po roce 1948 označen za kulaka a odsouzen. Vědomí této nespravedlnosti jej hodně poznamenalo. Pamětnice vzpomíná, že dědeček o svém věznění nikdy nehovořil, ale trpěl samomluvou a často se sám se sebou hádal.
Prarodiče z otcovy strany, Karel a Antonie Křišťanovi, byli vyučení krejčí, kteří svou živnost provozovali na pražském Žižkově. Přestože po únorovém puči museli vstoupit do družstva, jejich malý byt nadále zůstával krejčovskou dílnou, kde je jejich vnučka ráda navštěvovala.
V době narození pamětnice byli rodiče ještě studenty, kteří si svůj ráj užívali na rodinné chatě u Stuhařova. Nejvíce vzpomínek pamětnice na dětství se však pojí s okolím Štěpánské ulice v Praze, kam se mladá rodina brzy přestěhovala. Po ukončení studií otec působil jako biochemik ve Všeobecné fakultní nemocnici, a maminka se stala lékařkou, specialistkou v oboru hematologie.
Rodiče se pohybovali v katolických kruzích a ve víře vychovávali také své děti. Pamětnice ráda vzpomíná především na laskavého pátera Pavla Kuneše, k němuž docházela na náboženství a který dětem dokázal vyprávět biblické příběhy jejich řečí. Silně formující pro ni bylo také období prožité ve skautském oddílu působícím při kostele sv. Ignáce, s nímž jako světluška Řehtačka prožila dva letní tábory.
Přestože rodiče měli mezi sebou hodně napjaté vztahy, do volného času svých dětí, Jany a mladšího Petra, hodně investovali. Za největší vklad, za který je pamětnice svým rodičům vděčná, považuje schopnost vnímání krásy a prostoru. To nepochybně souvisí s tatínkem, jenž byl velmi múzický člověk. Obývacímu pokoji ve Štěpánské dominovalo jeho piano a gramofon. Hodiny klavíru pamětnice brala u nezapomenutelné dámy, paní Anny Krčmářové, v Salmovské ulici. Od dětství nacházela velké zalíbení také v knihách, jejichž přítomnost vnímala snad ještě silněji než hudbu. Během svých školních let byla členkou Dismanova rozhlasového souboru, který pro ni znamenal zasvěcení do magie divadla a rozhlasu. „Jestli jsem něčím chtěla být, tak herečkou,“ doplňuje své vyprávění pamětnice.
V létě 1968 se s Dismanovým rozhlasovým souborem účastnila letního tábora, tzv. Broučkova, na pláních pod Ještědem. Ve vzpomínkách jí utkvěla zvláštní atmosféra, kterou vnímala při rituálu vyvěšování státní vlajky. „Všechny děti jsme cítily, že se něco děje, atmosféra byla rozechvělá.“ Invaze „spřátelených“ armád ji zastihla na chatě u Sázavy. V to ráno ji babička vzbudila slovy, na která nikdy nezapomene: „Děti, vstávejte, je válka.“ „Výrok se mi vryl do paměti, válka mě hodně pohltila a od té doby s ní pracuji,“ dodává pamětnice.
Po ukončení základní školy nastoupila studia na Akademickém gymnáziu ve Štěpánské ulici, kde se zapojila do života divadelního spolku. V tom období si začala intenzivně uvědomovat nepříjemnou dvojí hru. Ve škole se podílela na povinných agitkách a normalizačním divadle, a ve volném čase četla samizdatovou literaturu a poznávala undergroundový svět v bytě u Němců v Ječné ulici, do kterého ji uvedl spolužák ze základní školy, Ondřej Němec. „Naučila jsem se v tom chodit, ale rostlo to ve mně jako výzva, abych našla nějakou cestu a způsob vlastního bytí, kde nebudu hrát tu dvojí hru.“ Školu začala brzy nesnášet a vedla si své „paralelní vzdělávání“. To nebylo těžké, jak říká: „Byla jsem renesanční dítě, vše mi šlo bez většího úsilí.“
Svou vášeň pro herectví si užívala v ochotnickém souboru Doprapo a v kruzích kolem Vlasty Chramostové a Vlastimila Třešňáka. V posledním ročníku gymnázia se připravovala na zkoušky na divadelní akademii u Jarmily Lázničkové. Sen o herectví se jí sice nesplnil, ale díky své pedagožce poznala rodinu Ivana Klímy a stala se de facto administrátorkou a adjustátorkou jeho knih.
Vztah ke knihám a k anglickému jazyku mohla realizovat také ve svém prvním zaměstnání, v univerzitní knihovně anglické literatury, a později, jako mimořádná studentka filozofické fakulty, účastí na seminářích profesora Martina Hilského. Na řádné studium jí chyběl odpovídající kádrový profil.
V roce 1981 se pamětnice provdala za Jana Hradilka. Za svůj domov si mladí manželé zvolili rodinný dům ve Zbuzanech, kde byla manželova rodina známá svým vzdorem vůči komunistickému režimu a zapojením do života skryté církve. Ne náhodou se tam jejich ulici přezdívalo „U nábožnejch“.
Přestěhováním do Zbuzan a příchodem dětí začalo pamětnici nejintenzivnější období života. Rodinný dům se postupně stával ostrovem svobody, místem setkávání českého undergroundu, mezi jehož časté hosty patřila například Betyna Landovská, Petr Placák, manželé Kosíkovi nebo Jáchym Topol, jehož kapela Národní třída zde našla svou zkušebnu. Pamětnice vzpomíná na veselé mariášové a šachové turnaje a karnevaly pro děti, kterých byla stále plná zahrada. Touha žít si po svém a „otevírat prostor“ – to byl étos, který si s manželem přinesli ze skautu a z četby foglarovek a indiánek, jež od dětství formovaly a modelovaly jejich životy. „Nebyla v tom vědomá vzpoura, ale chuť žít svobodně a otevřeně. To samo o sobě nám dávalo punc, že jsme jiní a že jsme trhlí,“ vysvětluje dnes s úsměvem.
Když jí nebyla umožněna studia oficiální, v roce 1988 nastoupila na podzemní univerzitu bohemistiky, tzv. Topolku, kde vyučovali především pedagogové vyloučení z vysokoškolských pracovišť. „Ke vzdělání jsem byla vždy skeptická, až zážitek Topolky mi ukázal, co skutečně vzdělání je, jaké je to neuvěřitelné dobrodružství.“
Na počátku roku 1989 stála u založení nezávislého ekologického hnutí Pražské matky, s nímž se – na podporu požadavků petice týkající se monitoringu a ochrany ovzduší – účastnila pochodu centrem Prahy. „Šly jsme s kočárky a transparenty a zpívaly jsme písničky a s pobavením sledovaly ty bezradné estébáky a policajty, kteří nevěděli, co s námi.“ Byl čas perestrojky a společnost byla v očekávání změn.
V témže roce pamětnice připojila svůj podpis pod petici Několik vět. „Pak jsem ji dala mamince, byly jsme někde venku, v parku jsme seděly na lavičce. Ona to takhle četla, ten papír, a pak neřekla vůbec nic, jenom říká: ,No tak to já nemůžu nepodepsat.’ A vzala si propisku a podepsala to.“ To však nezůstalo bez následků. „Za tři dny mi říkala: ,Tak jsem přišla do práce, a měla jsem v kanceláři všechno vzhůru nohama. A vypadá to, že poletím…‘ Najednou se přede mnou ukázala jiná máma, jiný člověk,“ vzpomíná pamětnice na jedinečnou zkušenost.
18. listopadu, druhý den po studentské demonstraci na Národní třídě, spěchala na místo události zapálit svíčku. Tam byla ještě svědkem zatýkání. Do sametové revoluce se pak aktivně zapojila především v místě svého bydliště, kde stála také u založení Občanského fóra. Období otevřených možností po sametové revoluci bylo pro pamětnici fascinujícím zážitkem. „Měla jsem pocit, že všechno je nahé, jako kdyby spadla krusta a člověk viděl podstatu věcí,“ vzpomíná.
Zcela zásadním pro ni bylo setkání s Jiřinou Šiklovou, která na počátku 90. let hledala pomocnici pro vybudování Gender Studies knihovny. „Když mě prováděla bytem v Klimentské plným knih a spisů, evidentně ji bavil ten můj údiv.“ Pro myšlenku Gender Studies okamžitě zahořela a brzy se Jiřině Šiklové stala osobní sekretářkou, nejbližší spolupracovnicí i přítelkyní. Během třicetileté spolupráce se od své starší kolegyně naučila především neodkládat věci, nebát se rozhodnout a jít věcem naproti. „Nebyla jiná kolegyně, která by ve mně měla takovou důvěru. To je unikátní a zavazující zážitek,“ dodává pamětnice.
V letech 1994 až 2003 se zapojila do mezinárodního programu Ashoka zaměřeného na hledání a podporu tvůrčích osobností v obecně prospěšném podnikání. Zde pomohla na svět například takovým projektům, jako je Rozkoš bez hranic nebo Bílý kruh bezpečí.
Dalším významným mezníkem v životě pamětnice byl v roce 1999 počátek rusko-čečenské války. Proti ruské agresi začala s přáteli sbírat podpisy a aktivisticky protestovat. „Na těch demonstracích jsem se začala potkávat s lidmi, se kterými jsem se naposledy vídala v undergroundu a v disentu.“ Iniciovala vznik otevřeného společenství Výbor SOS Čečensko, a v roce 2004 s novinářkou Petrou Procházkovou založila občanské sdružení Berkat, zabývající se individuální pomocí obětem válečného konfliktu v Čečensku, podporou komunitní práce a pomocí běženeckým rodinám.
Podpora čečenských běženců probíhala v Ingušsku ve spolupráci s Člověkem v tísni, který Berkatu ochotně poskytl své zázemí. Po navázání kontaktů se tam podařilo vytvořit komunitní ženské centrum, nabízející kurzy šití, angličtiny, pletení šátků z kozí vlny a dalších dovedností, které čečenským ženám rozšiřovaly možnosti uplatnění. Slibně se rozvíjející aktivity ukončil v roce 2005 ozbrojený zásah a zatýkání, během kterého se ukázalo, že v podzemí domu je sklad zbraní a ilegální tiskárna. Ukázalo se, že lidé, kterým Člověk v tísni důvěřoval, hráli dvojí hru. Po skandálu v Ingušsku přesunul Berkat své aktivity do Afghánistánu, kde zdárně působil do roku 2010.
V roce 2011 pamětnici zasáhl náhlý odchod mnoha osobních přátel. Zvláště blízké přátelství ji pojilo s Ivanem M. Jirousem. „Měla jsem pocit, jako by na mě něco delegoval, že tam je nějaký ten štafetový kolík, který mně předává. Byla to důvěra a porozumění, něco, s čím má člověk pracovat dál.“ Na jeho přímou výzvu vydala ve svém rukodělném nakladatelství Koleno sbírky svých básní.
Jana Křišťanka Hradilková byla a je iniciátorkou a zakladatelkou bezpočtu aktivit a spolků usilujících o kultivaci sociálního prostoru a pomoc potřebným. Její kreativitu nepřerušilo ani covidové období, v němž v době zákazu sborového zpěvu „upekla“ vokální soubor Těsto – dívčí soubor z minulého století. Z posledních projektů, za kterými stála, to je například komunikační a akční platforma žen Babičky bez hranic, a butik Café Žinka, který je současně svépomocnou komunitou s programem pro válečné uprchlice z Ukrajiny.
Za neúnavné nasazení a kreativitu při pomoci potřebným se v roce 2004 stala laureátkou Prix Irene, která nese jméno britské psychoanalytičky Irene Bloomfield a je udělována jedincům za dílo v oblasti společenského soužití, publicistiky, literatury, umění, teologie nebo vědy.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of the 20th Century TV
Witness story in project Stories of the 20th Century TV (Petr P. Novák)