Jana Hradilková

„A ta paměť, té okupace z toho osmašedesátého, taky fungovala. Takže ta solidární vlna byla velice silná. A na jedné straně fungoval Člověk v tísni se svými SOS aktivitami, a na druhé straně fungovala ta krásná novinářka, která je v té válce a která přináší ty čerstvé lidské zprávy. A lidé se začali spontánně ptát: ,Co můžeme udělat?‘ a spontánně začali posílat peníze, dávat je takhle, ještě jsme neměli účet. Takže se něco začalo dít a já jsem si uvědomila, že to musíme institucionalizovat, že to takhle nejde. Že můžeme něco udělat, že můžeme vytvořit servis lidem, kteří mají potřebu nejenom konzumovat ty zprávy, ale mají potřebu něco udělat, cokoli. Dát peníze, udělat nějakou kampaň, jít demonstrovat, vymyslet si cokoli, ale vlastně jako servis těmhletěm lidem, a propojit je s těmi lidmi, kteří jsou tam, kteří tam trpí – v tom místě. Což zase obstarávali ti lidi, které tam kolem sebe měla Petra a s kterými jsme začali nějakým způsobem komunikovat. A zase mně to připomnělo ty momenty, ty jejich reakce… Jenom ta zpráva, že tady lidi demonstrují, že jde za Václavem Havlem parta lidí, kteří chtějí, aby se přestalo střílet… To, co ta morální podpora, o které jsme měli tu zprávu, přes tu Petru, tak ta byla zase důvodem pro nějaké to pokračování. A mně teda přesně připomněla situaci, kdy čtu v těch anglických novinách, a tam ve všech těch čtyřech plátcích, které jsem musela cenzurovat, byla zpráva o tom, co se stalo při domovní prohlídce nebo co se stalo třeba Zině Freundové. A najednou to, o čem jsme my věděli jenom tajně v disentu, tak já čtu v těch mainstreamových anglických novinách, že se tam tím někdo zabývá. To má strašně silný efekt. A mně to právě připomnělo ten význam toho, co děláme v té Čečně. Tohleto, to spojení, to, že my jim můžeme říct: ,Nejste sami!‘“

„Asi ne jenom díky nám, ale prostě se tam zvedla taková jako synergie od těch spřátelených sousedů a začali jsme tam být hodně aktivní. Protože jsem si říkali: ,Tak tady právě musíme, tady. V Praze toho je spoustu, ale tady je to potřeba.‘ Samozřejmě to přinášelo…, tam se právě projevil ten vztah těch lidí k nám. Jak ses na to ptal dřív, tak to nějak fungovalo na základě: ,Ty mají status takový, ti takový a takový…‘ Ale tady opravdu už došlo k nějakému napětí, protože člověk se na ty lidi dívá jinak, ti lidi se dívají na tebe jinak… Prostě začaly drby: ,Hradilková bude věšet komunisty na strom,‘ a takovéhle, dost ostře. ,Hradilková chce zbourat pomník padlým hrdinům...‘ A ti lidi mě přestali zdravit.“