The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miroslav Hrabák (* 1921  †︎ 2020)

• narozen 11. ledna 1921 v Záluží u Mostu

• tatínek Josef Hrabák byl bývalý legionář a pracoval jako horník na Dole Julius III

• rodina žila do roku 1939 v obci Záluží, kdy byl její dům vyvlastněn kvůli stavbě chemické továrny

• v roce 1940 byl nasazen do Hydrogenačních závodů, kde začal spolupracovat se skupinou odbojářů

• je přímým svědkem opakovaného bombardování Záluží v letech 1944-1945

• na jaře 1945 se společně s dalšími zaměstnanci podílel na obnovování továrního provozu

• ve stejném roce vstoupil do KSČ

• v 50. letech dokončil střední školu a vystudoval Chemickou fakultu na ČVUT v Praze i VUT v Brně

• od počátku 60. let působil jako ředitel Provozu 01 ve Stalinových chemických závodech

• roku 1970 pronesl na celozávodní konferenci protiokupační projev, který jej stál místo i členství v KSČ

• byl přeřazen na podřadnou technickou profesi, kde působil až do roku 1989

• po revoluci žádal neúspěšně rehabilitační komisi o navrácení do původního ředitelského postu

• roku 1995 odešel z chemických závodů k soukromému zaměstnavateli

• zemřel 22. září 2020

Piano proti trombonu

 

Miroslav Hrabák se narodil 11. ledna 1921 v Záluží u Mostu do rodiny bývalého legionáře a horníka pracujícího na Dole Julius III. „Tatínek se jmenoval Josef a do práce to měl půldruhého kilometru. Jezdil většinou na kole. V zimě i v dešti,“ říká jeho syn, který ho v dětství choval ve velké úctě nejen kvůli těžké profesi, ale i dávné vojenské cestě vykonané ve jménu vzniku československého státu s pevnými hranicemi. Geografická linka oddělující Německo byla signifikantní i pro tehdejší život maminky, která si během péče o domácnost přivydělávala pašováním. Většinou šlo o margarín, cukr, ale také třeba o zapalovače. Ve třicátých letech tuto činnost provozovala velká část obyvatelstva příhraničního kraje. Špatně vybavená Finanční stráž nedokázala tolik lidí nikdy pochytat, a pokud už k nějakému zadržení došlo, vše se odbylo napomenutím nebo zabavením přenášeného zboží.

V roce 1932 došlo vlivem ekonomické krize k velkému propouštění v celém uhelném revíru. Dohromady přišlo o práci více než dvě stě osmdesát horníků a proti tomu vstoupila řada jejich kolegů do stávky. Jedny z největších nepokojů se odehrály právě v důlním závodě Julius III. Během dělnické manifestace byli usmrceni dva protestující a několik dalších zraněno. Inkriminovaného dění se účastnil i Miroslavův tatínek, který se v určité chvíli dokonce nacházel v blízkosti letících kulek. Stávka byla po několika dnech úspěšná a propuštění byli znovu navráceni do práce. Nestabilní poměry, se kterými se v té době potýkala většina Evropy, to však do starých kolejí nevrátilo, a tak se stalo, že zasloužilí havíři nemohli pracovat více než tři směny za týden.

Neutěšená situace německého obyvatelstva pomohla v roce 1933 k moci Hitlerovi, jehož NSDAP později iniciovala vznik Sudetoněmecké strany vedené Konradem Henleinem. Od jejího oficiálního založení v roce 1935 se situace v regionu začala rychle vyostřovat. Odhalení sochy Tomáše Garrigua Masaryka v Mostě proběhlo ve stejném roce. Vše bylo naplánováno jako oslava výročí vzniku Československa. „Se školou jsme tam šli povinně manifestovat příslušnost k našemu národu,“ vzpomíná Miroslav a v téže souvislosti popisuje euforické vítání Edvarda Beneše. Mávající dav se na přeplněné náměstí téměř nevešel i přesto, že 28. října bylo pod mrakem a z nebe tu a tam padaly dešťové kapky. Tehdejší ministr zahraničí pronesl projev, ve kterém se jasně vyhranil vůči silám majícím za cíl zlikvidovat samostatnost Československa. Paradoxně se tak stalo na půdě jednoho z mála měst, které se při zakládání státu v roce 1918 bránilo puškami.

Miroslav označuje Benešův projev za iniciační moment, který obyvatele regionu upozornil na vznikající problém. Jen málokdo v té době tušil, že se situace začne vyvíjet tak překotně. Rodné Záluží bylo spíše českou obcí, německé obyvatelstvo zastávalo asi třetinu celé komunity. Přesto se neklid, který sousedské vztahy radikálně rozdělil, začal projevovat i tam. Miroslav byl mimo jiné členem tanečního a hudebního orchestru složeného z dětí obou národností. Ten se však během několika týdnů rozpadl. Kamarádi, kteří se spolu roky scházeli a hrávali, si najednou neměli co říct. Blízký soused a výborný pianista se s Miroslavem hrajícím na trombon jednoho dne prostě přestal bavit a o pár let později narukoval do wehrmachtu.

Henleina si vyřiďte sami

Těsně před mnichovskou dohodou se Hrabákovi rozhodli odejít z kraje. Tatínek však musel zůstat v Mostě jako legionářská záloha. Své ženě a synům se pokusil vyjednat bydlení u sestry, která žila v malé vesnici na Příbramsku. „Maminka tam na pár dní odjela sama a vrátila se s pláčem, protože jí naše příbuzná řekla: ‚Co jste si tam s tím Henleinem nadrobili, to si vyřiďte sami. Tady být nemůžete.‘“ Věty, u kterých dodnes běhá mráz po zádech, vyslovuje i Miroslav s určitou dávkou vnitřního napětí. Vzápětí pokračuje historií následujících měsíců, jež však nemají pozitivnější konotace.

Rodinný dům, na který maminka nastřádala i díky svému riskantnímu pašování, byl během roku 1939 zaměřen německými geodety. Ti se v oblasti kolem Záluží objevili hned po postoupení Sudet, aby vytyčili územní plán budoucí továrny pro hydrogenizaci hnědého uhlí a následné výroby benzinu. Říšské úřady tedy kolem Vánoc vydaly pokyn pro vyvlastnění a zbourání stavby, jež pro Miroslava a jeho rodinu znamenala domov. Hrabákovi stále disponující českým občanstvím se jako příslušníci menšiny na území tzv. Velkoněmecké říše nemohli dožadovat žádné náhrady. Na krátkou dobu se tedy přestěhovali do bývalé truhlářské dílny ve vesnici, kterou po několika měsících vyměnili za byt ve starém domě na samotě mezi Dolním Jiřetínem a Komořany, spadající do majetku šachty.

Miroslava po dokončení obecné školy poslali do pekařského učení. Po složení zkoušek však nikdy nenastoupil do praxe, protože byl mosteckým úřadem práce přidělen na dělnickou pozici ve vznikající chemické továrně, která byla pro nacisty prioritou. Pozici vykonával od roku 1940 společně s válečnými zajatci i dalšími Čechy z vnitrozemí. Záluží se během posledních let třetí dekády proměnilo k nepoznání. Řada domů byla kvůli výstavbě závodu srovnána se zemí. Kolem zbylého torza vesnice následně vznikly jednopodlažní dřevěné domky zajateckých lágrů, jejichž osazenstvo se postupně plnilo Poláky, Holanďany, Belgičany a nakonec i Francouzi. Podle toho, jak postupovalo Hitlerovo vítězné tažení Evropou.

První vagon benzinu odjel z takzvaného Hydráku na frontu v prosinci roku 1942, což bylo v době, kdy do závodu začalo přicházet velké množství říšských Němců, a to především na vysoké vedoucí posty. Postupem času se ukázalo, že to jsou z velké části antinacisté, kteří budou nejen Čechům, ale i všem zadrženým zajatcům dobrými spojenci. „Bylo to neuvěřitelné. Brzy došlo ke sblížení mezi nimi a španělskými revolucionáři, kteří v chemičce pracovali jako montéři. Spoustu pozitivních aktivit dělali také pro zajatecké tábory. Když mohli, tak je krmili různými přebytky chleba a jiných potravin. Dodávali jim však také léky. Francouzskému zajateckému táboru dokázali sehnat součástky do rádia,“ říká zapáleně Miroslav a druhým dechem dodává, že to byl také on, kdo od německého odbojáře jménem Brecht dostal své první rádio značky Blaupunkt, které se pro něj i jeho rodinu stalo hlavním informačním kanálem o pohybech vojsk na frontách.

Položená fabrika

Většinu války strávil vyučený pekař Miroslav na pozici topiče. Hromady uhlí, které přihazoval do ohně, poháněly lokomotivu dopravující další uhlí ke zkapalnění a transformování v pohonné hmoty vojenských aut a tanků. Jeho pozice v nově rozšířeném státě jej však zbavovala většiny občanských práv, na které byl před vypuknutím války zvyklý. Češi, kteří zůstali v zabraných Sudetech, mohli beztrestně pouze pracovat. Volnočasové aktivity nebyly přímo zakázány, ale příhoda o tom, jak policejní jednotky rozehnaly hokejový zápas na rybníku mezi Zálužím a Dolním Jiřetínem, dokazuje užívanou represi vůči jakémukoliv počínání manifestujícímu českou národní pospolitost.

„Po práci jsem si občas zašel s lokführou na pivo. Dokonce jsem chodil i v době, kdy jsem jezdil s jedním Němcem z Říše,“ vzpomíná Miroslav, který strojvedoucích během války vyměnil hned několik. Zážitky kontrastující s tímto přátelským přístupem popisuje v návaznosti na období, kdy se jeho šéfem stal jistý sudetský Němec, který si na svých topičích vybíjel agresivitu. Zásadní okamžik celé války však přišel 12. května 1944 ve službě pod českým strojvedoucím Böhmem: „Slyšel jsem sirénu, ale jen zanedbatelně. Dorazili jsme tedy urychleně na bahnhof, tedy na uhelné nádraží. Tam už na mě jeden ajznboňák volal: ‚Je tady nálet, podívej se nahoru!‘ Na obloze bylo opravdu stříbrně jasné seskupení letadel a za chvíli už jsem zahlédl i padající bomby.“

Tandem spolupracovníků tehdy bombardování přežil, a přestože Miroslav viděl spojenecká letadla na obloze během následujícího roku ještě několikrát, popisuje první zážitek jako ten, který se mu vryl do paměti nejvýrazněji. Rozsah škod způsobených náletem byl opravdu monstrózní. Trvalo několik měsíců, než se podařilo obnovit produkci pohonných hmot, ale ani potom nedosahovala původních čísel. V továrně se postupně vystřídalo několik nacistických pohlavárů včetně ministra zbrojního průmyslu Alberta Speera. Vesměs přijížděli agitovat za větší snahu při plnění zadaných úkolů, jenže stříbrné bombardéry se na podkrušnohorském nebi začaly objevovat pravidelně. Naposledy přilétly v únoru 1945. „Tenkrát tu fabriku úplně položily,“ uzavírá Miroslav, který se i přes ohrožení vlastního života ze zásahů strategického cíle radoval.

 

Staliňák

 

Určitá část českého odboje uvnitř továrny se ke konci války přikláněla k variantě její úplné likvidace. Byli to však právě jejich spřátelení němečtí spolupracovníci, kteří se zasazovali o setrvání v jejím fungování i po konci konfliktu. Miroslav, který v té době seděl také v tajném národním výboru vesnice Záluží, se postupem času přiklonil k druhé z variant. Celý provoz mu během posledních pěti let jaksi přirostl k srdci a byl to také hlavní důvod, proč se akce zapáleně zúčastnil. Poté, co nacisté z Hydrogenizační továrny počátkem května uprchli, převzala místní domobrana celý areál. Dne 10. května vznikla nová závodní rada a počátkem následujícího měsíce už byly vyrobeny první litry benzinu. Toto zmrtvýchvstání se uskutečnilo s nemalou pomocí německých odbojářů, kteří pracovali na vyšších místech než Češi, a znali tak technologické postupy nutné pro správné fungování výroby.

V euforii z osvobození Rudou armádou byla továrna přejmenována na Stalinovy chemické závody, tedy Staliňák. V podobné euforii vstoupil i sám Miroslav do Komunistické strany Československa (KSČ), a to hned na podzim roku 1945. Přiznává, že velkou roli v této změně geopolitické orientace většiny českého obyvatelstva regionu sehrála právě mnichovská dohoda a s ní spojená ztráta relevantnosti západních spojenců. Své tvrzení dokládá vzpomínkami na hořící francouzské i britské vlajky, kterými lidé mávali před pochodujícími jednotkami Stráže obrany státu, jež po kapitulaci směřovaly do vnitrozemí.

Nedávné dějinné události se však výrazně promítly také do celkové změny národnostních poměrů rozvráceného pohraničí. Velká část Čechů cítila vůči svým německým spoluobyvatelům křivdu, která v nich narůstala již od zmíněného roku 1933, kdy Henlein založil Sudetoněmeckou stranu. Touha po pomstě tkvěla v příslušnících utlačeného národa tak silně, že je v jarních dnech vítězného roku opustila jakákoliv rozlišovací schopnost. Svou zatrpklost vyjadřovali bez skrupulí a potvrzuje to i jeden z Miroslavových komentářů. „Tady v pohraničí to nemohlo proběhnout jinak než tak, že se nenávist vybíjela totálním způsobem,“ křičí dnes již téměř stoletý pán a jedním dechem dodává, že prizma, kterým mladší generace nahlížejí na problematiku německého odsunu, je zkreslené a nezasažené dobovou atmosférou.

Fakt, který by za normálních okolností mohl nasvědčovat lepšímu odstupu a analytickému uchopení celého problému, se v mysli očitého svědka hrůzných událostí převrací spíše v zápornou hodnotu. O nutnosti plastického poznání této kontroverzní dějinné události však svědčí především konec Miroslavova monologu prezentujícího jeho názor na skutečné původce lokálních problémů: „Přicházeli sem i lidé z vnitrozemí, kteří využili celkové situace a německé prohry. Došlo k rabování, kterého se nikdo z místních nezúčastnil. Bylo by pro nás špinavostí vzít si jedinou lžíci od bohatého Němce. Oni však rabovali a odváželi celá auta plná nábytku a zboží všeho druhu. Tihle lidé napáchali větší škody než místní Češi, kteří si vyrovnávali své účty.“

Nejde ani tak o slova

Fungování mašinerie totalitního aparátu měl však Miroslav poznat ještě jednou v životě. „Nejde ani tak o nápis,“ komentoval při našem nahrávání změny v názvu továrny, které se v polovině padesátých let ustálily na dlouhém spojení Chemické závody československo-sovětského přátelství obsahující ono všudypřítomné dobové klišé. Podle něj šlo spíše o gesto zaměstnanců, které stálo za proměnou zasvěcující celou fabriku osobě jediného diktátora či jinakému pojmenování vazalského područí naší země v rámci východního bloku.

Miroslavovi se, stejně jako dalším mladým pracovníkům, dostalo poválečného vzdělání na chemických fakultách ČVUT v Praze a později i VUT v Brně. Během následujících let se stal ředitelem takzvaného Provozu 001, který byl zodpovědný za řádnou přípravu uhlí ke karbonizaci. U této funkce rovněž nastoupil do postgraduálního studia jaderné chemie, které však po jednom roce ukončil. Snaha zasvětit jednoho z vedoucích pracovníků do poměrně odlišné problematiky tkvěla mimo jiné v neuskutečněných mocenských plánech pro výrobu těžké vody právě v litvínovské továrně.

Mimořádně zodpovědná funkce podléhající tabulkovým standardům ministerstva chemie vydržela Miroslavovi až do jara 1970, kdy na celozávodní konferenci pronesl příspěvek odsuzující sovětskou okupaci. V následujících dnech byl vyloučen z KSČ a přeřazen na nízkou pozici technického pracovníka. Profesní potupa, která jej denně pronásledovala, v něm probouzela úvahy nad změnou zaměstnání. Vedení mu však vždy pohrozilo nepoužitelným posudkem, který by jeho naděje na slušnější místo definitivně pohřbil. „Každého čtvrt roku jsem musel chodit na prověrky a vysvětlovat, jak se zařadím do socialistické soutěže,“ říká Miroslav, který během svého projevu jistě tušil, že to, co říká, nejsou jen prázdná slova, nýbrž gesto odsuzující proměnu zdánlivých osvoboditelů na jasné okupanty.

Sesazený ředitel se v následujících dvaceti letech žádného velkého kariérního růstu nedočkal. V pokřivených podmínkách vydržel až do sametové revoluce a ani poté k němu vnitřní struktura závodu nebyla spravedlivá. Rehabilitační komise tehdy vrátila do původní pozice pouze jednoho z dvou set padesáti žadatelů. Vedoucí posty však i mnoho let po roce 1989 zastávaly postavy spojené se silnou participací na stranické politice. Miroslav to komentuje těmito slovy: „Jako by se nic nestalo, jako by žádná revoluce neprobíhala“, a navazuje tak na své tvrzení o tom, že politické dění od roku 1948 se do života mosteckého regionu promítalo vždy jen jako chabý stín pražských událostí.

Stínem minulosti se v Miroslavově životě stává i současná podoba továrny, ve které strávil pětapadesát let svého života, či reliéf domova v zaniklé obci Záluží. Vše dali do pohybu oni němečtí geodeti, kteří v terénu vyměřili první proporce monstrózního chemického organismu. Vybuchující bomby pak přerovnaly stávající podobu místa podruhé, aby totéž po konci války mohli učinit Češi a Sověti v rovině společenské. Rodák ze Záluží tak dnes nenajde místo, kde kdysi hrával kuličky, ani nezajde na kávu za svým německým kamarádem z dětství, jenž uměl hrát parádně na piano. Ani továrnu, které dal více než polovinu svého dlouhého života, nepoznává. „Ten závod už mluví zcela jinou řečí,“ dodává Miroslav Hrabák a prozaická hutnost tvrzení zůstává viset ve vzduchu nahrávacího studia.