Miroslav Hrabák

* 1921  

  • "To byl ten osudový moment, to nemohlo proběhnout jinak. Oni tady napáchali tak obrovské škody a dávali najevo nenávist vůči Čechům takovým způsobem, že ta odveta prostě musela přijít, ta se nedala korigovat. To je nesmysl, to jsou pohledy dnešních lidí, kteří neznali realitu té doby, která byla totálně vyhraněná. Tady v pohraničí to nemohlo proběhnout jinak, než že se ta nenávist vybíjela totálně. Po těch počátečních dnech došlo k určitému uklidnění. Bohužel přišla takzvaná Rudá garda, lidi z vnitrozemí, kteří zneužili situace německé prohry. Došlo k rabování, kterého se žádný místní člověk neúčastnil, pro každého by bylo špinavostí vzít si jedinou lžíci od bohatého Němce. Oni rabovali a odváželi celá auta plná a zboží všeho druhu. Tihle napáchali víc škody, než místní lidé, kteří si vyrovnávali svoje osobní účty."

  • "První radiopřijímač jsem dostal od německých antifašistů. Když jsem řekl, že nemáme doma rádio, tak se podivovali. Blaupunkt se jmenovalo, dostal jsem ho od jednoho antifašisty, jmenoval se Beck [pauza], Brecht, tak nějak se jmenoval. Vynikající člověk; byl to stavař a byl v té antifašistické skupině taková špička. Dostal jsem Blaupunkt a tak jsem denně poslouchal zprávy, Londýn, Moskvu. V těch barácíchna cestě z Dolního Jiřetína do Komořan, co jsme v nich bydleli, bydlel na konci Němec, Blockleiter se jmenoval. Maminka s ním udržovala normální sousedské vztahy a on to taky nebyl žádný velký nacista, ale byl to poctivý Němec. Maminka mi říkala: "Tak si dej to ucho k tmu amplionu, ať to neslyší, vždyť nás udá a pak nás vyvraždí. Přestože jsme měli blízko tohohle Blockleitnera, každý den jsme s otcem poslouchali o pohybech na frontě."

  • Tatínek rozhodl, že maminka sebere z domu pár nejnutnějších věcí, bez kterých nemůžeme být, a odjede na Příbramsko, do vesnice Rybníky, kde měl tatínek sestru. Předpokládal, že v případě války já, bratr a maminka odjedeme a on jako legionář v záloze zůstane tady [na Mostecku], pro případ vstupu do války. Maminka se k našemu obrovskému překvapení vrátila, bylo to těsně po Mnichovu, plačíc, že jí tatínkova sestra řekla "Co jste si tam s tím Henleinem nadrobili, to si tam snězte."

  • "Slyšel jsem sirénu, ale jen zanedbatelně. Dorazili jsme na bahnhof, na uhelné nádraží. Tam na mě volal jeden ajznboňák, "Je tu nálet, podívej se nahoru", tak jsem se podíval a viděl jsem stříbrně jasné seskupení letadel. Pak jsem viděl, jak padají bomby, tak jsem utekl z mašiny s lokfýrou, Čechem, panem Böhmem. Běželi jsme do krytu, který byl asi čtyřicet metrů od nás. Byl jednoduchý, stavěný jen na půl cihly, a v něm jsme první nálet přečkali."

  • Full recordings
  • 1

    Most, 07.09.2019

    (audio)
    duration: 45:34
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
  • 2

    Most, 07.09.2019

    (audio)
    duration: 02:03:09
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
Full recordings are available only for logged users.

Vaše představy nemohou nikdy dosáhnout toho, co jsem viděl při průchodu vybombardovanou fabrikou

Miroslav Hrabák during the recording in  the Paměť národa studio. 9. 7. 2019, Most.
Miroslav Hrabák during the recording in the Paměť národa studio. 9. 7. 2019, Most.
photo: ED studio, Most

Miroslav Hrabák se narodil 11. ledna 1921 v Záluží u Mostu do rodiny bývalého legionáře a horníka Josefa Hrabáka. Jeho maminka se starala o domácnost a přivydělávala si pašováním konzumního zboží přes hranici. Rodinný dům, na který touto činností nastřádala, podlehl v roce 1940 demolici kvůli plánované výstavbě nacistických Hydrogenačních závodů. Ve stejném roce byl Miroslav do této vznikající továrny přeřazen a zapojil se do činnosti místní odborářské skupiny. Dne 12. května 1944 byl přímým svědkem prvního náletu na strategický cíl závodů, padající bomby pak viděl ještě několikrát. Po osvobození v roce 1945 vstoupil do KSČ a během 50. let vystudoval Chemickou fakultu na ČVUT v Praze i VUT v Brně. Posléze se stal ředitelem takzvaného Provozu 001 připravujícího uhlí pro karbonizaci. Byl jedním z prvních obyvatel slavného Koldomu v Litvínově. V roce 1970 pronesl na celozávodní konferenci protiokupační projev, za který byl ze strany vyloučen a přeřazen na nižší technickou pozici, kde vydržel až do roku 1989. Stejně jako stovkám jiných mu rehabilitační komise závodu odmítla ztracené ředitelské místo po sametové revoluci vrátit. V roce 1995 z továrny odešel do soukromé firmy. Je autorem několika historických knih o litvínovské chemičce i zmizelé obci Záluží, publikovaných v posledních deseti letech.