Ing. Přemysl Hořejší

* 1935

  • „Ale proč se to dělalo přes advokáty? Vždyť takovýhle věci se nemusely přes advokáty vůbec dělat. Já ten spis mám, kdy to zabrali, kdy to sepsali, kdy to předali a všechno. No a on nepoužil z toho nic potom, ten jeho [advokátův] syn. Ale když jsme byli u toho Ústavního soudu, tak on to neměl ani doma, on to sháněl ještě ráno, a to ještě zaspal. V deset hodin bylo líčení, a to mě požádal, abych řídil, aby si to moh ještě přečíst. Víte, jak mi bylo? Já myslel, že z toho auta vyskočím.“

  • „Já jsem sloužil na vojně v Ostravě u protiletadlových dělostřelců. Tam jsme byli na střelbách v Kežmaroku, za Kežmarokem, a jednoho dne najednou přijel gazík nebo prostě policejní auto. A přišli a ptali se na jméno Hořejší. Tak je ke mně přivedli, já jsem řek: ‚Ano.‘ – ‚Tak pojďte s námi,‘ a dostal jsem hned pouta. Já jsem říkal: ‚Proč pouta? Já jsem nic neudělal, já s váma klidně pojedu.‘ Oni se se mnou nebavili nějak: ‚To si všechno povíme na místě.‘ Tak jsme přijeli a začaly výslechy. Bylo to všechno o koních, protože jsem dělal v těch Netolicích u koní a vozil jsem koně, jezdili jsme po dostihách a podobně a nakupovali se koně a prodávali se koně, tam musí bejt doprovod. A oni mě začali vyslýchat, že se tam děly hrozný věci, že se tam kšeftovalo s obilím, s koňma a takovýhle věci. Já jsem říkal: ‚Heleďte, já o tom vůbec nevím.‘ Ale ty výslechy byly hrozný, to je jedna etapa, na kterou vůbec nerad vzpomínám. Protože já jsem jim nemoh nic říct, to byl normální provoz a tak to bylo. Ale můžu vám říct, že ty výslechy se opakovaly vždycky po dvou hodinách, kdy jsem seděl za stolem sám a kolem šest lidí a ti se pořád ptali, opakovali otázky. A jakmile člověk hned neodpověděl, tak přišla rána. Dost často jsem skončil na zemi, kdy do mě kopali, prostě takhle se s lidma tam zacházelo. Bylo to nepříjemný a nerad o tom mluvím. Ale bohužel to byl zážitek na celej život. Na ty dvě hodiny mě vždycky zavřeli do jedný místnosti, kde jsem byl sám, kde vůbec nic nebylo. Akorát tam byl kýbl, kdybych chtěl jít na záchod, ale nic jinýho tam nebylo. To jako přestane bejt člověk člověkem.“

  • „Sloužil jsem v Netolicích na hřebčíně na farmě Schwarzenberg. To byl statek a kolem statku dřív byla obora, ale v současné době už ta obora je zrušená po odchodu Rožmberků z Kratochvíle. Ale zůstala tam po nich honitba, kam jezdili hlavně členové ministerstev a podobně. Jednoho dne tam přijel pan Čepička, armádní generál, to už nebyl armádním generálem, ale byl na postu ministerstva zahraničních věcí. A měl povoleno tam střelit srnce… No a přišli, tam byl hřebčín, hříbárna na té farmě, kde byly hříbata a klisny. Přišli v doprovodu hajného, jestli když střelí srnce, jestli bysme jim ho neodvezli. To jsme dělali, museli jsme si vypomáhat, tak jsme si vypomáhali. Odpoledne šel na srnce, zastřelil, tak jsme ho odvezli a pozvali mě na posezení v hájovně. Když jsem tam přišel, hájovna byla zavřená, rolety stažený, bez světel, tak jsem tam zaklepal a přišli mi otevřít. Přišel mi otevřít hajnej a tak jsem se ho ptal, co se děje, a on říká: ‚Ani se neptej, tu je zle, ale pojď dál.‘ Tak jsem šel dál a tam byl pan Čepička s jeho manželkou, která byla už v hodně podnapilém stavu a zase začala vyprávět historku o jejím otci, panu Gottwaldovi, jak ho v Rusku napíchali a že ho zabili. On, kterej pro ně tolik udělal... Prostě divil jsem se, že vůbec takhle nadávala Sovětům, jako kurvy sovětský, komunistický, komunistům, a její otec byl takovým jejich sluhou.“

  • „Tak jsem se tam večer vypravil. Hájovna zabedněná, já jsem si říkal: No, co se tu děje? Tak jsem tam zabouchal, přišel hajný otevřít, já jsem říkal: ‚Co je, co se tu děje? Vždycky jsi tu měl všechno otevřeno.‘ On povídá: ‚Člověče, ani se neptej, to uvidíš.‘ No, tak jsem tam přišel. A ta jeho manželka, to byla vlastně dcera Gottwalda, opilá hrozně, ale co jsem tam slyšel za nadávky na ty Rusáky, na Sověty, od toho Stalina, on [Gottwald] umřel za tři týdny po Stalinovi. Tam vykřikovala: jak mu napíchali syfilis… on na ten syfilis zemřel, Gottwald. ‚Člověče, já jsem to musel zabednit všechno, kdyby někdo šel a slyšel mě,‘ protože to bylo ještě za hlubokýho komunismu, ‚tak si budou myslet, že tu mám nějaké imperialisty.‘ On musel být tenkrát komunista, musel být prověřený, jinak tu funkci hajného nemohl dělat. Hrozný to bylo. No, ale já jsem se tam potom s ním [generálem Čepičkou] dal do řeči, já jsem říkal: ‚Heleďte, ale když máte takovéhle názory, proč, vždyť já vím, že pocházíte z dobré rodiny právníků v Praze.‘ On říkal: ‚No, já jsem se dostal s tchánem do Moskvy, ale tam jste nesměl říct ne. Jak jste se proti něčemu postavil, tak druhý den už jste hovno měli. Tam se nikdo s nikým nepáral, za toho Stalina.‘“

  • „Pak přišel 68. rok a prověrky, takže mi zakázali učit a pracovat s mládeží, tak jsem dělal nějaký čas u okresních vodovodů a kanalizací, kopáče a takovýhle věci. No, a pak jsem začal dělat v zemědělském družstvu tady v Třeboníně a tam jsem dělal zootechnika. Tam pak vyměnili předsedu, který měl proti tomu zase nějaký připomínky, tak jsem sháněl další místo. Sice ne ve školství, to mě ani nenapadlo, ale protože jsem byl už dva měsíce nezaměstnaný, a to nešlo, že jo, takže potom paní na pracovním úřadě, kam jsem docházel každý týden… To bylo totiž nebezpečný, to byl přestupek tenkrát, nikdo nesměl být nezaměstnaný. Tak jsem tam chodil a ona mi řekla: ‚Heleďte, tamhle je telefonické učiliště v Rožmberku, zeptejte se tam. Tam pořád někoho shání, vždyť vy jste učil.‘ Oni tu anabázi moji neznali, tak jsem tam šel a on řekl: ‚Ano, dobře,‘ ale já jsem toho ředitele upozornil, jakou mám anamnézu, a on řekl: ‚Když nebudete dělat agitaci, tak sem můžete nastoupit, protože my jsme učiliště, které spadá pod Prahu, nespadá pod okres.‘“

  • „Zabrali státní statky. Otec tam dělal ještě asi rok správce a potom měl úraz, zapíchl si hřebík do ramene a dostal kožní rakovinu, propustili ho a museli se vystěhovat… Krušná záležitost na tom byla ta, že když se vrátil z nemocnice, jezdil na ozařování, tak ho ještě obvinili, že se nesplnily dodávky. A když se vrátil ze špitálu, tak tu na něj čekal příslušník SNB a exportoval ho do vězení.“

  • Full recordings
  • 1

    Chlum u Křemže, 06.04.2018

    (audio)
    duration: 01:37:25
    media recorded in project Příběhy našich sousedů
  • 2

    České Budějovice, 13.10.2021

    (audio)
    duration: 01:50:34
    media recorded in project Příběhy regionu - Jihočeský kraj
Full recordings are available only for logged users.

Vždycky jsem radši pracoval se zvířaty než s lidmi

Přemysl Hořejší na vojně v 50. letech
Přemysl Hořejší na vojně v 50. letech
photo: Archiv pamětníka

Přemysl Hořejší se narodil 1. listopadu 1935 v Chlumu u Křemže na Českokrumlovsku. V říjnu 1949 byl rodině zabaven rozlehlý statek, otec Jaroslav byl později na měsíc uvězněn. Jako syn kulaka se pamětník potýkal s neochotou zaměstnavatelů vydat doporučení k dalšímu studiu. Aktivně se celý život věnoval chovatelství koní a jezdectví, svou dráhu začal v netolickém hřebčíně. Na vojně byl podroben tvrdému výslechu Státní bezpečností. Po nesouhlasu se vstupem okupačních vojsk při normalizačních prověrkách měl potíže sehnat stálé zaměstnání, čelil i zinscenovanému obvinění ze žhářství. V devadesátých letech se šest let soudil o rodinný majetek. V roce 2021 Přemysl Hořejší stále hospodařil na rodinném statku v Chlumu u Křemže.