Josef Holý

* 1938

  • „A potom nejbližší družstvo bylo v Bednárečku, na Jindřichohradecku, to je vesnice za Popelínem tady od nás směrem na Jindřichův Hradec. No ze Ctiboře se tam přiženil Houška. No pochopitelně, když sem přišel, tady si z něj dělali blázny, když se sešli na návsi nebo tak. ‚Ty jezeďáku,‘ a tak dále. A on říká: ‚Hoši, klid, budete taky, nebojte se.‘ No taky to byla pravda. Mimo několika málo lidí, kteří – mezi nimi byl i můj otec – se dostali v první světové válce na té východní frontě... se dostali do toho ruského zajetí, tak mimo těch lidí, bylo jich tady několik ve vsi, tak nikdo tomu nevěřil, že tohleto může být. Prostě tomu lidi nevěřili. Říkali: ‚Neexistuje něco takového.‘ Ale tady ti lidi tomu věřili, protože ti tam prožili tu Velkou říjnovou revoluci a všechny ty události, které proběhly potom do toho roku – Velká říjnová revoluce byla v roce 1917, no a oni tam ještě rok byli, tak tam už tak v tom roce 1917 ta kolektivizace proběhla. Tak ti tomu věřili a říkali, co bylo a jak to bude, a tak dále. A tady ti ostatní lidi, to nikdo tomu nevěřil. ‚To neexistuje něco takového, to nemůže být.‘ Zrovna tak jako nevěřili tuhle ve městě majitelé živností anebo obchodů, že dojde k znárodnění. Tomu taky nikdo nevěřil. A právě, že v tom roce 1949 tehdejší národní shromáždění 21. února přijalo zákon o jednotných zemědělských družstvech. Vstoupil [v platnost] zákon vyhlášený národním shromážděním a tím okamžikem zemědělská půda ztratila tržní hodnotu. Prostě stala se bezcennou, naopak její vlastnictví se stalo trestem.“

  • „A potom, když Rusové přijeli, tak utíkaly jednotlivé osoby. Oni utíkali, protože ty německé jednotky byly rozprášené, a oni utíkali na svoji pěst. A většinou ve dne se někde schovávali v lese a večír, v noci přicházeli ke vsi a sháněli potraviny. No pochopitelně potřebovali se taky někde najíst. A byli to většinou buď Němci, nebo Rakušani a utíkali tímhle směrem a snažili se dostat na rakouské hranice. A hlavně o co se snažili, aby se nedostali do ruského zajetí. O to se snažili. No tak ta okrajová stavení vesnice, tak u nich v noci k těm stavením přišli, pochopitelně zatloukli a po těch lidech požadovali potraviny, aby jim dali najíst. Do vsi byly dodané zbraně, asi několik pušek a jeden lehký kulomet. A tady místní občané museli v noci držet hlídky po vsi. A pochopitelně taky došlo k několika... že někde na kraji vesnice zatloukli, tak došlo i ke střelbě. Co si tak pamatuju, jednou taky byli, a to byla nějaká větší skupina u nich, tak byli tady, jak je ten kopec, říkáme Čihadlo, jako k Častrovu. Tak tam byla nějaká větší skupina. Tak jako tady ta domobrana se snažila, jako na ně zaútočila tady ze vsi. Ale musela to být nějaká větší skupina, protože stříleli zpátky. A z druhé strany zase na ně útočili z Perek. Tady se objevili, tady jeden muž obsluhoval ten lehký kulomet, tak tam uviděl, byly meze, tak pod tou mezí viděl lidi, tak tam na ně spustil střelbu, tady od toho rybníčka, tuhle za vsí. Tady byla taková hromada země, to Zadražil vyvezl ten rybníček, jak tady má u toho baráku, tak z něj to bylo a to vyvezl, a tam měl svoji louku a tam ho kompostoval, že ho potom, později, rozhází po louce jako hnojivo. Tak z té hromady tam na ně střílel a ti začali křičet: ‚Nestřílejte, my jsme Perkáři!‘ Oni by se bývali mezi sebou pozabíjeli.“

  • „Potom zjara v roce 1945, bylo to někdy v polovině března, tak sem přišli němečtí vystěhovalci. Prostě kdo měl koně a koňský povoz, tak pro ně museli jet a přivezli je sem z nádraží z Horní Cerekve. Jednalo se... byly to většinou ženy s dětmi a několik starších mužů. Jednalo se asi... zhruba tak kolem třiceti lidí sem přivezli. Bylo to tak někdy v polovině března, ještě v příkopech byl sníh. A polovina z nich byla ubytovaná ve škole, ve třídě, a druhá polovina u Doležalů v hostinci. A my jsme do školy chodili tady do jednoho statku, k Zadražilům. Tam měli vybudovanou takovou jednu místnost do dvora. To bylo vybudované pro čeládku, pro služebné, a tak v té místnosti jsme se učili. A kdy? Byli tady asi tak tři týdny, nejdéle měsíc. A kdo a jakým způsobem je odvezl a proč, to nevím. Prostě se ztratili a tím to skončilo.“

  • Full recordings
  • 1

    Ctiboř, Častrov, 27.07.2024

    (audio)
    duration: 02:18:12
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Jezeďákům jsme se smáli, dokud to nepřišlo i k nám

Josef Holý, 1953
Josef Holý, 1953
photo: archiv pamětníka

Josef Holý se narodil 11. června 1938 ve Ctiboři v okrese Pelhřimov do rolnické rodiny. Jeho otec Josef Holý během první světové války bojoval na východní frontě a byl v roce 1915 zajat u Přemyšle. Po návratu z ruského zajetí hospodařil a v letech 1932 až 1945 působil jako starosta obce. Josef Holý prožil dětství během druhé světové války. Vzpomíná na povinné dodávky, plombování zemědělských strojů i na domácí zabijačky načerno. Byl svědkem příjezdu německých uprchlíků do vesnice, pamatuje si bombardování rakouského Lince i vypálení nedaleké obce Leskovice. Jako dítě sledoval příchod Rudé armády, která se utábořila pod vsí a chovala se jako na dobytém území. Po válce se rodina odmítla připojit ke KSČ, nucené kolektivizaci ale vzdorovat nemohla. V roce 1956 vstoupila do JZD a později, v roce 1961, vzniklo sloučené Jednotné zemědělské družstvo Častrov. Josef Holý celý život pracoval jako zemědělec. Sametovou revoluci v listopadu 1989 sledoval při těžbě dřeva u přenosného rádia. V roce 1992 se družstvo transformovalo a rodinný majetek se navrátil do soukromých rukou. V době natáčení, v roce 2024, žil ve Ctiboři.