Petr Holub

* 1958

  • „Pamatuji si, že jsem tehdy ocenil, že Pinochet svrhnul v Chile prezidenta Allendeho. Nebylo to tím, že bych sledoval chilskou politiku, ale věděl jsem, že Allende je přítel naší vlády. Byl prezentován jako komunista. Takže když někdo zlikvidoval komunistickou vládu, tak musel být dobrý. Ani jsem nevěřil těm zprávám, které byly do značné míry pravdivé, o tom vojenském teroru v Chile. Nevím, v kterém to bylo roce. Ale bylo to na základní škole – a už jsem byl politicky vyhraněn a věděl jsem, že existují země, kde je jiný režim než u nás, a považoval jsem ten režim za lepší.“

  • „Některé lidi z těch špiček jsem znal. Nějak jsem jimi oslněn nebyl. Spíše jsem oceňoval, že se znali s Janem Patočkou a dokázali zprostředkovat zkušenost s ním. Ale nějak mě to nepřitahovalo. Popravdě řečeno byl český disent strašně slabý. Oni opravdu nic nedokázali. Teď nechávám stranou aktivity Václava Havla, které byly nakonec mimořádně úspěšné. Oni ale nedokázali ten každodenní život, natož společenskou strukturu, změnit. Oni žili na okraji. Jejich společenská aktivita byla spíš taková stínová. Po pádu režimu bylo velice výhodné, že byl někdo vůbec schopen převzít moc, když ji komunisté položili. Ale do té doby neměl disent přímý vliv na to, co se ve společnosti dělo.“

  • „Bylo to tak, že jsem byl současně členem undergroundu a zároveň aktivním členem církve. Ty váhy se postupně posouvaly směrem k církvi. Také šlo o to, že v církvi byli zajímavější lidé. Mezi mladými pražskými katolíky fungoval romantický vztah k církvi i Bohu. Jednoznačnou autoritou byl papež Jan Pavel II. Už jako kardinál z Krakova byl mezi mladými katolíky velmi populární. Když byl zvolen papežem, bylo to bráno jako počátek nových lepších časů. Papežem se stal někdo, kdo měl stejně jednoznačný vztah ke komunistickým režimům, jako jsme měli my.“

  • „Je tomu asi deset let, kdy jsem se potkal s jedním člověkem z bývalé party v undergroundu. Od něj jsem se dověděl, že většina těch lidí buď nežije, nebo jsou z nich naprostí kriminálníci. Třeba je přejel vlak, když šli opilí ze zábavy. Jeden se zase stal kleptomanem, který nevyšel z kriminálu. Byť tenhle zrovna pocházel z lepší rodiny. Takže přežít underground nebyla úplná samozřejmost. Tím spíš, že tu byl neustálý tlak ze společnosti, která se to snažila rozehnat a popřít. Což naopak vedlo k tomu, že se člověk k undergroundu ještě více přichýlil.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 22.07.2022

    (audio)
    duration: 01:43:42
    media recorded in project Pamětníci Prahy 4 vyprávějí
  • 2

    Praha, 01.09.2022

    (audio)
    duration: 01:49:43
    media recorded in project Pamětníci Prahy 4 vyprávějí
Full recordings are available only for logged users.

Koulel popelnice, studoval matematiku. Věděl, že to jde svou cestou

Petr Holub / přibližně 1963
Petr Holub / přibližně 1963
photo: archiv Petra Holuba

Petr Holub se narodil 26. října 1958 v Praze. Vyrůstal v Dejvicích. Otec František byl právník. Po třech letech členství v KSČ byl ze strany vyloučen a pracoval u drah nebo jako asfaltér. Matka Jitka, rozená Berounská, pocházela z velkostatkářské rodiny, jejíž majek byl v roce 1945 znárodněn. Petr Holub nesměl studovat střední školu a učil se na učilišti spojů v Praze. Sblížil se s undergroundem, v roce 1977 odmítl nastoupit na vojenskou službu, nakrátko utekl do Polska a po návratu byl od vojny osvobozen. Postupně opustil život v undergroundu a přilnul ke katolické komunitě v prostředí Týnského chrámu. Živil se jako popelář, dálkově odmaturoval a studoval Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy. Účastnil se bytových seminářů filozofa a chartisty Daniela Kroupy i dalších disidentů. Ve svobodných poměrech po listopadu 1989 se stal novinářem a nastoupil do týdeníku Respekt, který v letech 1998 až 2002 vedl jako šéfredaktor. V roce 2022 žil v Praze.