The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Miroslav Holeček (* 1940)

• narozen 16. února 1940 v Zdolbunově na západní Ukrajině ve volyňské oblasti

• v roce 1944 svědkem bombardování Zdolbunova – zničení místního nádraží

• 11. února 1947 odešel se svým otcem a bratrem do Československa v rámci repatriace volyňských Čechů

• odmaturoval v roce 1958

• v roce 1964 absolvoval Vysokou školu strojní a elektrotechnickou v Plzni

• v letech 1964 až 2000 pracoval v elektrárně ve Vřesové

• v roce 2025 žil v Karlových Varech

Miroslav Holeček přišel do Československa v roce 1947 z Volyně s druhou vlnou reemigrantů. V Československu se usadil a díky „olověnému zadku“, jak on říká, vybudoval kariéru. I kvůli své zkušenosti z Volyně sleduje dnes s nelibostí rozpínavost Ruska.

 

Přehrával jsem si gramofonové desky z Československa

Narodil se na takzvané Volyni, tedy v západní části Ukrajiny, ve městě Zdolbunov 16. února 1940. Miroslavovi předci ze strany maminky i otce přišli na Ukrajinu okolo roku 1870. „Bylo to v době, kdy se z Rakouska-Uherska stěhovalo více rodin za lepším živobytím,“ vysvětluje. Jeho rodiče Vladimír a Olga se seznámili už na Ukrajině a bydleli spolu v centru města, na náměstí. Otec se vyučil zámečníkem a pracoval jako soustružník na nádraží. 

Miroslav Holeček vzpomíná, že Zdolbunov byl v době jeho dětství velmi kulturní město, k čemuž přispívalo i to, že zde žili Češi, Poláci a Ukrajinci dohromady. Fungovalo zde mimo jiné české divadlo a knihovna. „Půjčovaly se tam i gramofonové desky… Vzpomínám si, jak jsem ty desky na tátově gramofonu přehrával,“ dodává. 

 

Tatínek není doma

Miroslav Holeček se narodil už za druhé světové války a po roce a půl se narodil i jeho bratr Václav. Jeho první vzpomínka na válku je na to, jak k nim jednou přišel příslušník SS. Hledal ukrajinskou dvojici, která s nimi za války sdílela byt. „Tatínek se rychle běžel schovat a říkal: ,Mirečku, kdyby se ptali, tak tatínek není doma!‘ Přišel, koukal okolo a já jenom vystrašenej jsem rychle vyhrknul: ,Tatínek není doma,‘“ popisuje Miroslav Holeček. 

U Holečků přes týden bydlel tatínkův kamarád, který žil ve vedlejší vsi, ale pracoval s tatínkem na nádraží. Jednou celou rodinu pozval k sobě domů a tam se poprvé setkali s banderovci, kteří si brali jídlo z vesnic. „V noci chodili banderovci, klepali na okno a dostávali potravu od lidí,“ vzpomíná. 

V průběhu války se Holečkovi přestěhovali z centra města do domku na jeho okraji. Na druhé straně města probíhaly během války popravy Židů, o kterých se pamětník doslechl od své spolužačky. „Její teta zažila, že když je vedli na tu popravu, tak jedna ta žena s holčičkou se obrátila na jednu z těch žen s nabídkou nějakého váčku s drahocennostmi, aby si tu dcerku vzala. Takhle jí chtěla zachránit život, a ona, ta teta, prý se tak bála, že to neudělala, a pak si to prý celý život vyčítala,“ vypráví. Tetě jeho spolužačky během války padl syn a ona si byla jistá, že je to trest za to, že nepomohla židovské matce. 

 

Vlezli jsme si do hlubokých děr

Ke konci války byl Zdolbunov bombardován. Miroslav Holeček vzpomíná na nejhorší nálet v roce 1944, kdy bylo úplně zničeno nádraží, kde pracoval jeho tatínek. „Utíkali jsme se schovat do lesů. Tam byly takové hluboké díry a tam jsme si vlezli. Já jsem neviděl přes ten okraj toho útočiště, ale otec mě zvedl, abych viděl, tak si pamatuju na ty záblesky nad tím nádražím,“ popisuje Miroslav Holeček.

V roce 1944 přišla i velice krutá zima. „Vzpomínám si na mrtvoly koní, kteří už nepřežili ten mráz a námahu, nechávali je tam ležet mrtvé,“ doplňuje. Když začalo jaro, tak chodily děti s maminkou na louky sbírat byliny. Tak rozkvetlé louky jako tam pamětník už nikdy neviděl. 

Na konci války se dva Miroslavovi strýcové a jejich synové přihlásili k armádě Ludvíka Svobody. „Oni se s tou armádou Ludvíka Svobody dostali do Československa dřív než my. Už někdy v roce 1945,“ vysvětluje pamětník. Jeho otec se chtěl do československé armády přihlásit také, ale nepustili ho z práce, kde byl jako soustružník nepostradatelný. „Pamatuju si dodneška, jak maminka brečela, nechtěla, bála se,“ dodává Miroslav Holeček. 

 

Nakonec jsme jeli sami

Po konci války se rodina dozvídala, že v Československu se žije lépe než na Volyni, a rozhodla se proto zapojit do repatriačního procesu, kdy byli volyňští Češi pozváni k návratu domů. Maminka začala organizovat jejich odjezd a shánět potřebné dokumenty. Mezitím však onemocněla zápalem plic a v lednu 1947 zemřela. Její rodina se pár dní nato přesto vydala na dlouhou cestu do zcela neznámého prostředí. „Maminka to celé vyřídila, ale nakonec jsme jeli sami,“ shrnuje pamětník. 

Do Československa cestovali volyňští Češi v dobytčích vagonech. V jednom vagonu byly čtyři rodiny a týdenní cesta k hranicím byla doprovázena i komplikacemi ze strany železničářů. „Ti železničáři toho využívali. Zastavili někde, že se nejede, že to má poruchu. Otec u toho pracoval roky, tak se na to šel podívat a říkal, že tomu nic není. A oni zase, že ne, že se nejede, tak se je muselo podplácet doma dělanou kořalkou a nasoleným špekem,“ popisuje Miroslav Holeček.

 

Vítali nás s hudbou a vlajkami

Hranice překročili v Čierné pri Čope a na československé straně se situace výrazně změnila. „V Košicích už nás vítali s hudbou a vlajkama. Vojačky a vojáci roznášeli jídlo z polních kuchyní a nám dětem roznášeli cukrovinky, které jsem poznal poprvé,“ vzpomíná Miroslav Holeček. 

Holečkovi měli výhodu, že v Československu už se usadili jejich příbuzní, kteří přišli se Svobodovou armádou. Miroslavův strýc Alexandr Vojar získal jako národní správce usedlost s hostincem po vyhnaných Němcích v Dobříčanech u Žatce.[1] Tam také pamětník s otcem a bratrem v zimě 1947 dorazili. „Přijel si pro nás ten strýc se saněma taženýma koněm,“ vzpomíná. 

 

Bere to za srdce

Otec brzy získal práci v nedalekém Žatci a rodina se stěhovala tam. „V Žatci jsem pak našel jeden německej granát. Byla to taková konzerva s dřevěnou rukojetí. Já jsem tu rukojeť urval a rozpáral jsem tu konzervu. Přežil jsem to, ještě tady jsem,“ vzpomíná na poválečné období Miroslav Holeček. 

Na život v Žatci vzpomíná moc rád, než nastoupil do školy, tak trávil dny sám a toulal se městem. Často jezdili také do strýčkova hostince v Dobříčanech. „Na tý půdě v Dobříčanech jsem pak nacházel bednu s hračkami po německých dětech. Mám z toho smíšený pocity. Nelituju Němce za to vysídlení, ale když se člověk vžije do osudu těch jednotlivých rodin, tak to bere za srdce,“ hodnotí. 

V hostinci měli i promítačku a pamětník se tam moc rád chodil dívat na filmy. Po Němcích tam našli staré filmové pásky, na kterých byl natočen třeba let vzducholodě Hindenburg. „Leželo to tam v prachu. Bratranec to pak vynesl před hospodu a zapálil. Toho lituju, já bych si ty filmy klidně dal pracně zpátky na ty kotouče,“ dodává Miroslav Holeček. 

 

Tomu už nemohl žádný myslící člověk věřit

V září 1947 nastoupil do první třídy. Pár měsíců poté převzala moc v zemi komunistická strana. „Pamatuju si na ten proslov Klementa Gottwalda v rozhlasu: ,Právě jsem se vrátil z Hradu.‘ To jsem slyšel autenticky,“ vypráví. Jeho otec komunismu uvěřil a vstoupil do strany. „Já jsem tomu taky věřil až do roku 1968. To už tomu nemohl žádnej normální a myslící člověk věřit… Ti Volyňáci obecně nebyli stoupenci komunistické myšlenky. Poznali na Ukrajině kolektivizaci a varovali před tím,“ dodává Miroslav Holeček. Do komunistické strany pamětník nevstoupil. „Nabízeli mi to, ale nechtěl jsem to přijmout. Pak už mě nechali,“ vysvětluje s tím, že díky dělnickému původu ho komunisté nechali celkem být. 

Po skončení obecné školy nastoupil na gymnázium, které ukončil v roce 1958 maturitou. Mezitím se jeho otec znovu oženil a s manželkou se nechali naverbovat do JZD v pohraničí. V roce 1955 se stěhovali do Aše, kde se zavázali ke třem rokům práce. „To byla teda další hrozná etapa v rodině,“ dodává pamětník. Jemu nabídla teta z Žatce, aby ve městě do maturity bydlel u nich. „Měl jsem tam bratrance Víťu, který se taky učil na maturitu a neměl tak olověnej zadek jako já, tak potřebovali někoho k němu, s kým by se učil,“ vysvětluje Miroslav Holeček.

Poslední tři roky gymnázia bydlel tedy u příbuzných a po úspěšně složené maturitě se přihlásil ke studiu do Prahy na ČVUT, kam také nastoupil. Školu ovšem musel přerušit, protože otec neměl peníze, aby ho na studiích podporoval. „Vrátil jsem se tam k nim k hranicím a pracoval jsem půl roku s otcem,“ dodává Miroslav Holeček. 

 

Neměli to připravené

V Aši se mu dostalo do rukou Rudé právo, kde se vypisovala možnost stipendia pod podmínkou, že člověk bude po absolvování pracovat pět let tam, kam ho krajský úřad umístí. Pamětník se tedy přihlásil, stipendium získal a v roce 1964 vystudoval Vysokou školu strojní a elektrotechnickou v Plzni. Na prázdniny jezdil za otcem do Aše, přivydělával si bouráním domů a vnímal, jak ponuré toto pohraniční město bylo. 

Po absolvování vysoké školy dostávali Miroslavovi spolužáci umístěnky, ale on stále nic. Šel se tedy zeptat na krajský úřad a ukázalo se, že na něj zapomněli.  „Oni to neměli připravené. Úřednice mi řekla: ,Víte co, najděte si něco v rámci kraje a přijďte mi to říct,‘“ směje se Miroslav Holeček. Našel si tedy práci ve Vřesové u Karlových Varů, kde se zrovna stavěl kombinát na využití hnědého uhlí a elektrárna. Tam začal na podzim 1964 pracovat a zůstal tam až do důchodu. 

 

Tanky nejezdí na elektriku

V noci na 21. srpna měl pamětník zrovna noční směnu. „Volali mi z velína, že nás přepadli Rusové. Tak běžím na ten velín a tam už bylo srocení lidí. Někdo tam vběhl a řval: ,Obsadili nás Rusové, přerušte provoz všeho!‘ Všichni se otočili na mě, jakej dám povel, a já jsem řekl, že tanky nejezdí na elektriku, a provoz jsme zachovali,“ popisuje. To, že nenechal zastavit provoz, mu bylo přičteno k dobru během prověrek na začátku normalizace. 

Miroslav Holeček se oženil a v letech 1966 a 1968 se mu narodily děti. S rodinou bydlel v Nejdku. „Pamatuju si, když mě toho 21. srpna 1968 přivezl kolega domů, tak žena tam seděla uplakaná, syna na klíně a poslouchali vyděšeně ta letadla,“ vzpomíná. V Nejdku bylo hodně nápisů, které vyzývaly okupanty k návratu domů. 

 

Nebudeme muset poslouchat ty hloupé řeči

V listopadu 1989 jel Miroslav Holeček do Prahy na služební cestu. „Když jsme se vraceli domů autobusem, tak už z rádia bylo jasné, že se něco děje, a až doma jsem se dozvěděl, co se stalo na Národní třídě,“ vzpomíná. Proti demonstrujícím měly být nasazeny Lidové milice a do Prahy se vypravily také milice z Vřesové. „Tam někde ty milicionáře shromáždili a jeden z té Vřesové se jich zeptal: ,Tak nám ale vysvětlete, proč máme zasahovat proti študákům?‘ A bylo ticho,“ vypráví pamětník. Z pádu komunismu se radoval. „Viděli jsme, že konečně se jich zbavíme. Nebudeme muset poslouchat ty jejich hloupý řeči a také, že se někam podíváme,“ popisuje Miroslav Holeček. 

V roce 2000 odešel do důchodu z pozice vedoucího centrálního dispečinku, ale ještě další tři roky ve Vřesové pomáhal. Dnes žije v Karlových Varech a je stále velmi aktivní. „Nezískal jsem do života žádné nadání, ale dostal jsem velikou píli. Teď se třeba učím s macbookem, který jsem dostal k narozeninám,“ popisuje pamětník. S nelibostí také sleduje sílící vliv Ruska. „Lidé asi ještě nepoznali tu pravou ruskou mentalitu... Oni se sem pomalu plíží a já se toho děsím. Já už se toho nedožiju, ale nechci, aby v tom žili moji vnuci,“ obává se Miroslav Holeček. 

[1] Žatec byl repatriačním místem pro volyňské Čechy. Byli zde už na konci války dislokováni příslušníci československé armády z řad volyňských Čechů.