Frederike Hoffmann

* 1935

  • „Byli jsme v kostele, Evžen uměl německy, já ještě vůbec nic. Chodili jsme do kostela i s dítětem. Já ho měla na klíně, Albert obyčejně spal. Páter tam kázal, říkal farníkům: ,Teď ukažte, jací jste křesťani, máte tady třicet familií, lidi, kteří přišli s malými dětmi, s kufry. Teď ukažte svoje křesťanský přesvědčení.‘ A víte, co bylo hrozný? My jsme v kostele byli sami, z Čechů. Ti lidi, co nás v kostele viděli, znali jenom nás. Takže nám nosili… To byla hrůza! My jsme měli povlečení na dvacet postelí. Matka s otcem a bratrem mezitím odjeli do jiného městečka, blíž k jezeru. Dávali jsme to i dalším lidem. Šli jsme z kostela, byl tam nějaký Čech, měl tam svoje auto, a říkal: ,Tihle jsou šikovní, ti vědí, jak na to. Jdou do kostela a hned kasírují.‘ Já jsem se tak dožrala, řekla jsem: ,Milej pane, my jsme chodili do kostela i v Praze, i když to nebylo zrovna populární. Pro nás je to nutnost, my jdeme do kostela, i kdyby nás to mělo stát svobodu. Ale my tam nejdeme, protože něco od někoho dostaneme.‘ Byl tam klášter benediktinů, moderní, tam pozvali všechny český familie s dětma. Udělali jim tam nějaký piškoty, stůl plný. Ten opat v čele. My jsme tam byli s Evženem a s Albertem. Všichni ti Češi tam, protože tam byla zadarmo večeře, lahůdky, hračky pro děti. Ten opat říkal: ,Poděkujeme Pánu Bohu za to, že nám dal plný talíř.‘ A to byla katastrofa. A on říkal: ,A můžeme se pomodlit otčenáš česky.‘ A kolik myslíte, že se jich modlilo? My jsme dělali, co jsme mohli, abychom to dohnali. Oni na nás koukali… To křesťanství tam – teď je to taky bída. Ale tenkrát to byla katolická obec. Ti lidi se snažili.“

  • „Co bylo nejtěžší? Práce. Já vás ujišťuju, že ta byla těžká. Vzhledem k tomu, že v létě tam je plus čtyřicet a v zimě minus třicet. Když v zimě pro nás nebyla polní práce, dostaly jsme krumpáče… Tam byly stáje a některý holky, třeba i prostitutky nebo mordýřky, který měly lehčí kriminál, že je tak nehonili, byly většinou v zimě zaměstnaný ve stájích. Tam bylo teplo. Tam jim nic nechybělo. Vyhazovat hnůj, možná dojit. Ale co my jsme dostaly dělat? My jsme dostaly krumpáče a kolem těch stájí zvenku jsme musely udělat takovou... takový kanál, půl metru široký a čtyřicet centimetrů hluboký, aby se močka odváděla ze stáje ven. Dělat ty kanály. Ta země byla zmrzlá a ten, co nás tam hlídal, měl psa, měl kožich, vysoký boty. My jsme měly gumáky, nohy obalený onucenma nebo papírem. Většinou ty gumáky byly větší. A decembráky, tomu kabátu se říkalo decembrák. To byla taková houně, dlouhá až po kotníky. Ale těžkej! A šátky na hlavě. To jsme musely mít. Teď jsme tam musely kopat… Já vás ujišťuju, že… On tam chodil, kouřil, bylo mu teplo. U sebe měl psa. A my v té šílené situaci… Byla tam jedna holka. Taková drobná. Nemůžu říct, kdo to byl, vzpomínám si jenom na tu scénu. Bylo sychravo, napůl mrzlo, země tvrdá. Ona ten krumpáč sotva uzvedla. On ji pořád honil, že musíme kopat. Už byla úplně s nervama na dně, a když kolem nás přešel, procházel sem tam, byl k nám obrácenej zády, popadla ten krumpáč a letěla na něj. Byly jsme zděšený. Kdyby ho napadla tím krumpáčem, byla by to pro ni šílená katastrofa. Holky, který u ní byly blíž, po ní skočily a zaretušovaly to, že to ani nevnímal. Zrovna byl otočenej. To byla velká klika. Ta holka ztratila nervy, vám řeknu.“

  • „Řekla mámě, aby nemluvila o tom, že použila moje fotografie. Že tedy má představu o tom, jak vypadám. Některá byla vyloženě taková, kde můj obličej byl dost markantně vidět. Máma o tom nemluvila s nikým. Marie říkala: ,Víte to jenom vy a já, nikdo jinej.’ Když jsem se vrátila z kriminálu, máma říkala: ,Hele, já mám jednu dobrou přítelkyni v práci, je to sochařka, ona by tě ráda poznala. Jestli by tě to bavilo se se mnou podívat do jejího ateliéru.’ Já říkám: ,Proč ne.’ Přišly jsme tam. To bylo zvláštní setkání. Ona věděla, že přijdu. Já ji samozřejmě neznala. Ona mě hned popadla, obejmula a byla strašně dojatá. Já byla na rozpacích. Nevěděla jsem, jak na to mám reagovat. Nevěděla jsem, o co jde. Dala mi tu první korunu, která byla vyražená. Já pořád ještě nevěděla, o co jde. Že to je od ní hezký, ale… A ona říkala, že by mi chtěla říct, že podle mých fotografií se mě tam pokusila zvěčnit. Ale že nikdo neví, že to je podle mých fotografií. Já jsem říkala: ,To jsem opravdu netušila.’ A že to je od ní strašně hezký. Řekla, že to udělala z toho důvodu, že nemohla snést pomyšlení, že režim zavírá už i naše děti. Byla z toho tak vyvedená, že to udělala jako pomstu režimu, že všichni bolševici mě budou tahat po kapsách. A nebudou tušit, že je tam vyobrazená holka, která nevinně sedí v kriminále. Jejich vinou.“

  • „Marie Uchytilová byla strašně dotčená [mým příběhem]. Říkala: ,Jak je [vaše dcera] stará?’ Máma říkala: ,Devatenáct.’ – ,Tak už zavírají i naše děti, vždyť to je hrozný. Vždyť je to nelidský.’ Byla tím strašně osobně dotčená. Povídaly si, a nic z toho zatím nebylo. Asi za dva tři měsíce přišla za matkou a říkala: ,Heleďte, byla vyhlášena soutěž na novou českou korunu. Já se toho taky zúčastním. Je to anonymní. To víte, kdybych tam šla pod svým jménem, asi bych moc úspěch neměla.’ Bylo sto sedm uchazečů. Každý, kdo si myslel, že k tomu má co říct, dostal plaketu, sádrovou, a mohl vytvořit [návrh korunové mince]. A prezentovalo se to pod číslem, ne pod jménem. Aby se zabránilo tomu, že někoho upřednostní ze známosti. Bylo to čistě anonymní. Marie Uchytilová přišla za mojí matkou a řekla: ,Já bych ráda věděla, jak vaše dcera vypadá. Já to chci použít a potřebovala bych vědět…’ Ona byla na obličeje perfektní. Viděla jsem, když dělala busty. Růžek, například, ten herec. Jak živej! Jak kdybyste ho měl před sebou. Nebo kardinál Beran, s takovým lehkým úsměvem. Máma říkala: ,Dobře, i když fotografií moc nemám. Můžu vám dát ze školních legitimací.’ Ona na tom pracovala, bylo ukončení celé té akce, odevzdaly se ty práce každého účastníka... a přišla komise, asi šesti- nebo osmičlenná. Měli to vyložené na regálech a museli vyřazovat. Sto sedm! V prvním kole jich vyházeli nejvíc. Byly tam tradiční náměty, dobový, socialistický, všechno možný. V posledním kole jich zbylo pět. Marie stále postupovala do dalších kol. Ale nikdo nevěděl, kdo je autorem. Komise se rozdělila na ty, kteří chtěli socialistický motiv, a na ty, kteří chtěli tradiční. A nemohli se dohodnout. Hádali se, co by bylo lepší. Přišel ministr kultury, velký bolševik. Všichni se ho báli. Říkali, že je strašně přísný, s nikým se nevybavuje. Dodali si odvahy a řekli: ,Soudruhu ministře, my se nemůžeme rozhodnout. Prosím vás, přijďte, protože ve fabrice už na nás čekají s korunami připravenými k ražbě.’ Už byly připravené miliony korun a čekaly na vyražení emblému. Ministr přišel, zamračenej, ruce za zády, šel sem, šel tam, okolo těch regálů. Pak prý ukázal na něco: ,Tohle se bude tisknout.’ A šel. Jedna z nich ale namítla: ,Ale to je tradiční!’ A on řekl: ,No eben. No právě.’ A odešel.“

  • „A potom začaly výslechy. Tahali mě na výslechy, v noci, o půlnoci mě vzbudili, pořád se vyptávali, chtěli jména. Ze mě nedostali jedno jediný jméno. To neexistovalo. To jsem říkala [přátelům ze Skauta] už předtím: ,V případě, že se zavírá, kdyby nás pozavírali, pamatujte si, neznáte žádná jména.‘ A přesto jich pochytali čtyřicet. Víte, kdo byl nestatečný? Muži. Byli méně stateční. Jednoho pozvali ke konfrontaci, Krbečka, chudák, toho mi bylo tak líto. Usmívala jsem se na něj, ale nesměla jsem říct ani slovo. Oni od něj chtěli vědět, že mi dal pistoli. Já jsem říkala: ,Ano.‘ Protože je ničil. Měl za úkol provrtávat hlavně, byl to mechanik. Dal mi ji, ale bylo to provrtaný, nepoužitelný. Ale hezký. Byla to malá dámská pistole vykládaná stříbrem. Sebral je v té hromadě pistolí, které provrtávali, a ten úderník dávali pryč. Byla to atrapa, dekorace. Oni říkali: ,On vám dal pistoli.‘ – ,Ano, ale to byla dekorace, do kabelky.‘ – ‚A kde ji máte?‘ Řekla jsem – musela jsem si něco vymyslet, protože jsem nevěděla, kde je. Věděla jsem, že jsem ji měla ve svém pokoji. Pak přišli k nám domů, to jsem se dozvěděla později, sebrali jezdecké boty, kalhoty, že prý shromažďuju zbraně. Měla jsem takový nůž ve stříbrném pouzdře s kamenama, jako dekorace na zeď. A měla jsem jedno divadelní kopí. A oni napsali do protokolu, že jsem shromažďovala zbraně. Říkali: ,Kde je ta pistole?‘ A já jsem říkala, že jsem ji hodila do Vltavy. ,A kde?‘ Mluvilo se o tom, že pod Vyšehradem je nejhlubší Vltava. Tak jsem řekla, že jsem ji zahodila pod Vyšehradem. Možná jsem ji měla doma pod polštářem, ale vůbec jsem neměla tušení. To byla hra vabank, jak to dopadne. Jednou mě zavolali k nočnímu výslechu, tam muž v uniformě, naleštěné holínky jako esesák. Říkám si, co tohle bude. On byl takovej naježenej. Mě vytáhli jen tak, sotva jsem usnula. Tam se nedalo spát, lampa musela pořád svítit, musela jsem mít ruce na dece. Když jsem měla ruce pod dekou, protože mi byla zima, mlátili do dveří: ‚Ruce, ruce!‘ Musela jsem vytáhnout ruce a položit je na deku. Světlo svítilo celou noc a měla jsem matraci právě pod tou lampou. To byla radost... Tak jsem tam seděla celá napůl přiblblá, protože byla půlnoc, a on říkal: ,Tak vy jste ji hodila pod Vyšehradem do Vltavy.‘ Já říkám, že ano. On přišel ke stolu, vzal šuplík, začal ho pomalu vytahovat a řekl: ,Tak mám ji vytáhnout?‘ – ,No jistě,‘ řekla jsem. Zabouchl šuplík a nechal mě odvést do cely. On si myslel, že ztratím nervy a začnu něco vykládat. Jen to zkoušel, co ze mě dostane.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 24.01.2022

    (audio)
    duration: 01:33:15
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
  • 2

    Praha, 14.03.2022

    (audio)
    duration: 01:41:39
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
  • 3

    Praha, 04.04.2022

    (audio)
    duration: 01:55:46
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
  • 4

    Praha, 30.05.2022

    (audio)
    duration: 01:56:06
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
Full recordings are available only for logged users.

Každý bolševik nosil v kapse mou podobiznu

Fotka z legitimace - předloha k jednokoruně pro sochařku Marii Uchytilovou
Fotka z legitimace - předloha k jednokoruně pro sochařku Marii Uchytilovou
photo: archiv pamětnice

Frederike Hoffmann se narodila jako Bedřiška Synková 7. března 1935 v Praze v rodině technického inovátora a vynálezce Bedřicha Synka a jeho ženy Jany. Vyrůstala se čtyřmi sourozenci v rodinném bytě na Pankráci. Po válce nastoupila na osmileté gymnázium, ta ale byla ihned po únorovém převratu roku 1948 zrušena, a tak pokračovala na druhém stupni základní školy. Podnik jejího otce, ve kterém vyráběl filtry na motorový olej podle vlastního patentu, byl znárodněn a otec se nikdy nedočkal válečných reparací z Německa, které ho mělo odškodnit za to, že jeho patent za války používalo; tyto peníze zabavil československý stát. Frederike (toto jméno přijala až později ve švýcarské emigraci, ale jeho používání upřednostňuje) se roku 1948 zapojila do činnosti skautského oddílu ve středisku Ostříž. Po absolvování základní školy se již nedostala na gymnázium, vyučila se proto elektrotechničkou a začala studovat vyšší průmyslovou školu. Její oddíl se nepřestal scházet ani po zákazu skautingu v roce 1949. Teprve v roce 1953 Frederike již jako vedoucí oddílu rozeslala členům oběžník, kterým je informovala o rozpuštění oddílu a doporučila jim samostudium skautských dovedností. V létě 1954 byla zatčena a strávila osm měsíců ve vyšetřovací vazbě v Bartolomějské. Roku 1955 se konal proces s členy skautského střediska Ostříž, obviněnými mimo jiné ze shromažďování zbraní. Frederike byla odsouzena k deseti letům vězení za velezradu, po odvolání jí trest snížili na osm let. Vězněna byla necelé dva roky v táboře Želiezovce na Slovensku, kde vězeňkyně vykonávaly práce v zemědělství. Na přelomu let 1957 a 1958, kdy v Želiezovcích vypukla epidemie žloutenky, byla převezena do pardubické věznice. Na žádost její matky ji předčasně propustili v květnu 1959. V době jejího věznění pracovala její matka jako sekretářka na výtvarné škole, kde se o dívčině osudu dozvěděla sochařka Marie Uchytilová. Jako tajný vzdor proti komunistickému režimu se rozhodla její podobu podle fotografií zachytit v návrhu, s nímž se účastnila soutěže o vzhled nové korunové mince. Soutěž vyhrála a motiv dívky sázející lipovou ratolest, inspirovaný tváří Bedřišky Synkové – Frederike Hoffmann, zdobil československou korunovou minci až do roku 1992. Frederike odmítla spolupráci se Státní bezpečností a dalších pět let pracovala ve zlatnickém družstvu Soluna. Provdala se za Evžena Hoffmanna a roku 1967 se jim narodil syn Albert. V září 1968 v důsledku invaze vojsk Varšavské smlouvy celá rodina včetně rodičů a sourozenců emigrovala do Švýcarska, kde Frederike Hoffmann žila až do roku 2021. Roku 1970 se jim narodil mladší syn Benedikt. Její manžel pracoval v pojišťovně, ona sama si v době, kdy byly děti malé, nacházela příležitostná zaměstnání na snížený úvazek. Byla aktivní v klubu bývalých politických vězňů v exilu, mj. se 21. srpna 1988 účastnila pochodu k sovětské ambasádě.