The following text is not a historical study. It is a retelling of the event of the witness’s life based on the memories recorded in the interview. The narrative was written by external collaborators of the Memory of Nations.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Pavel Höchsmann (* 1927  )

Zamával křídly a s německým letadlem přistál na anglickém letišti

  • narozen 30. září 1927 do české rodiny v Duchcově (německy Dux)
  • V roce 1937 se rodina přestěhovala do Mohelnice
  • dle Ahnenpassu zjištěni němečtí předci
  • v Hirlerjugend
  • v roce 1943 absolvoval pilotní zkoušky
  • v roce 1943 a 1944 v RAD (Reichsarbeutdienst) v Hirsbergu
  • někdy v říjnu 1944 prý povolán do Luftwaffe
  • údajně stíhač německé eskadry
  • tvrdí, že v lednu 1944 přistál na letišti Coltishall, kde také působili čeští letci 68. noční stíhací perutě RAF
  • tvrdí, že rok působil u pozemního personálu RAF
  • v 56. PTP v Horní Suché
  • v roce 1953 spoluzaložil paraoddíl v Mohelnici a uspořádal letecký den
  • StB mu zakázala činnost v mohelnickém paraoddílu
  • v roce 2013 utvořil český rekord jako nejstarší parašutista
  • v roce 2018 žil v Mohelnici

V roce 2013 v šestaosmdesáti letech vytvořil Pavel Höchsmann svým seskokem z letadla rekord jako nejstarší český parašutista. Už to je záležitost hodná obdivu, o které psalo mnoho novinových plátků. Přitom tento seskok byl jen tečkou nebo čárkou v jeho velmi nevšední životní cestě. Pochází z české rodiny, která jako jedna z mála zůstala po mnichovské dohodě v Němci obsazeném městě Mohelnice. Jenže po vydání tzv. Ahnenpassu pro potvrzení „árijského původu“ německé úřady zjistily, že v jeho krvi částečně koluje německá krev. Nejprve proto musel do Hitlerjugend. V rámci jednoho z jeho kroužků složil pilotní zkoušky na kluzáku. Na základě toho byl údajně krátce po dovršení sedmnácti let povolán do německé Luftwaffe a po krátkém výcviku na konci roku 1944 zařazen do stíhací eskadry. V Messerschmittu se pak prý účastnil náletů na Anglii. Za nacisty ale bojovat nechtěl, a tak prý během třetího náletu přistál na letišti u města Coltishall, kde také působili čeští letci 68. noční stíhací perutě RAF. Necelý rok tam pak sloužil v pozemním personálu, což je ale dle vyjádření odborníků zabývajících se RAF velmi nepravděpodobné. Později i v poválečném Československu musel narukovat na vojnu. To už ale v zemi vládla komunistická strana, a tak ho jako „politicky nespolehlivého“ poslali na práce v dolech u pomocných technických praporů.

Böhmische Schwein

Pavel Höchsmann se narodil 30. září 1927 v Duchcově (německy Dux) jako nejmladší ze tří dětí rodičům Janovi a Františce Höchsmannovým. Krátce poté se rodina přestěhovala do Uherského Hradiště, kde otec získal místo úředníka na městském úřadě. I přes tvrdou výchovu otce, bývalého důstojníka rakousko-uherské a posléze československé armády, vzpomíná pamětník na léta strávená v tomto městě nostalgicky. Mimo jiné chodil cvičit do místního Sokolu a také pravidelně docházel do Junáku. „Formovalo mě to v soběstačnosti a vědomostech. Ledasco jsem se naučil. Hlavně orientaci v přírodě,“ dodává Pavel Höchsmann.

V roce 1937 na městském úřadě v Uherském Hradišti snižovali stavy zaměstnanců, a tak otce přeřadili na úřad v Zábřehu a rodina se přestěhovala do blízké Mohelnice. Rok poté 10. října 1938 do tohoto města vstoupila vojska wehrmachtu. Po mnichovské dohodě se totiž stalo součástí nově vzniklé Sudetské župy spadající do nacistického Německa. Krátce předtím většina Čechů z Mohelnice odešla do vnitrozemí. Zůstalo asi jen dvacet českých rodin a s nimi i Höchsmannovi, kterým se následně život obrátil naruby. Nová nacistická správa uzavřela místní českou školu a Pavel musel zbývající ročníky dokončit v německém vyučovacím jazyce, přestože v něm zpočátku nesložil kloudnou větu. Hrstka českých dětí se ve škole stala obětí šikany. „S německými dětmi jsme se jen rvali. Pořád na nás křičeli: ,Du böhmische Sau, du böhmiche Schwein.‘ Byli vyhecovaní od rodičů proti Čechům. Už tenkrát jsem začal Němce nenávidět, protože jsem se každou chvíli musel prát. Kolikrát jsem pořádně dostal, protože na mě šli dva, tři naráz,“ vypráví pamětník.

V sedmnácti letech do Luftwaffe

V rámci potvrzení „árijského původu“ nacistické úřady vydávaly tzv. Ahnenpass, kde se mnohdy zjišťovali předci až po pátou generaci. Podle něj otci v krvi částečně kolovala německá krev a přestože se hlásil k Čechům, přidělili mu automaticky německou státní příslušnost. „Přitom jsem rodiče nikdy neslyšel promluvit jediné německé slovo,“ dodává pamětník.

Po škole se šel Pavel Höchsmann učit na soustružníka v závodu Siemens Mohelnice. V té době stejně jako ostatní „německé děti“ musel nastoupit do organizace Hitlerjugend, jež měla za cíl vychovat mládež oddanou myšlence nacistického Německa. Pavel se zapojil do jejího modelářského kroužku, v němž vyráběli funkční letecké modely. Přihlásil se také k plachtařskému výcviku, který v roce 1943 ukončil pilotními zkouškami.

Po ukončení studia ho poslali do Říšské pracovní služby (Reichsarbeitdienst, RAD). Mladé muže měla připravit ke vstup do wehrmachtu. Pavla Höchsmanna poslali do Hirschbergu (dnes Jelenia Góra v jihozápadním Polsku). Ocitl se tam jako jediný Čech mezi samými Němci. Pod tvrdou disciplínou vykonávali různé práce po okolí a prošli vojenským výcvikem. „Místo pušky jsme používali rýč, který musel být vyleštěný,“ dodává.

Asi po roce ho poslali domů, ale hned poté mu prý přišel povolávací rozkaz do wehrmachtu k výcviku letců pro Luftwaffe poblíž Drážďan. „Pět kilometrů od Drážďan bylo v lese polní letiště. Budovy v lese a všechno z vrchu maskované sítěmi. Když měl být nálet, tak všechno po silnici zavezli do lesa a sítě to chránily. Z vrchu to nebylo poznat.“

Zúčastnil se náletů na Anglii

Čerstvě sedmnáctiletý Pavel se tak údajně někdy kolem října 1944 zase jako jediný Čech ocitl mezi samými Němci. Prošel pak velmi rychlým tříměsíčním výcvikem. „Bylo to šíleně zkrácené. Normální výcvik trval dva roky. Brali jen takové, kteří měli letecký plachtařský diplom. Nemuseli se totiž zabývat polovinou teorie a už se šlo hlavně na motorové létání,“ dodává pamětník.

Pavel Höchsmann tvrdí, že ho někdy ke konci roku 1944 s dalšími dvěma mladými muži zařadili do stíhací eskadry. Bohužel si nepamatuje číslo eskadry ani místo zařazení. I datace je pro něj po tolika letech problém. Tvrdí, že je poslali nejprve na polní letiště ve Francii poblíž kanálu La Manche a pak na nějaké další polní letiště. Jenže to už bylo po vylodění v Normandii a Spojenci kromě několika přístavních měst osvobodili celou Francii. Mohli ho ale poslat do severního Nizozemska, kde Německá vojska stále odolávala útokům Spojenců s doletovou vzdáleností do Anglie. „Všude byla polní letiště. Louka se převálcovala válci a hotovo. Bylo to něco mezi padesátou a čtyřiapadesátou eskadrou. Byl jsem vylekaný a nebyl jsem zvyklý na velký kolektiv. Takový mladý kluk se o takové věci ani nestaral a nezaznamenal je. Hned jsem to zapomněl, protože přišly další věci. Mladý člověk úplně jinak myslí než zkušený chlap. Já jsem ještě rád, že si v mých letech pamatuji, co si pamatuji,“ vysvětluje Pavel Höchsmann.

V Messerschmittu se pak prý třikrát účastnil náletů na přístavní letiště v jihovýchodní Anglii. Vždy se dostali do střetu s britskými stíhači nad kanálem La Manche. „Během bojů nad ničím nepřemýšlíte, jen nad tím, co zrovna děláte. Kolikrát jsem měl pěkných pár děr v křídlech nebo v trupu. Naštěstí jsem se z toho vždy dostal. Jak se říká, hleděl jsem utéct,“ vzpomíná pamětník a dodává, že rozhodně nemínil bojovat za nacisty a střílet proti britským letadlům. „Snažil jsem se bojům vyhýbat. Vždycky jsem střílel do vzduchu. Nikdy ne na letadlo. Nebyl jsem tam sám, tak jsem dělal, že bojuji. Střílel jsem do prázdna, aby bylo všechno pryč, vystřílené. Kdybych se s municí vrátil na letiště, tak by řekli, že jsem nic nedělal.“

Zamával křídly a přistál na britském letišti?

Pavel Höchsmann nechtěl bojovat po boku Němců a čekal jen na vhodnou příležitost. „Když jsem viděl, že jsou všechny německé stíhačky zaměstnané, tak honem pryč,“ vypráví pamětník, který údajně následně zamířil k nejbližšímu britskému letišti u města Coltishall, na němž někdy na počátku roku 1945 přistál. „Mával jsem křídly, aby po mně nestříleli,“ dodává.

Hned po přistání ho zatkli a pak několik dní vyslýchali. Měl štěstí, protože k tamní 68. noční stíhací peruti RAF patřily i dvě československé letky. Výslechu se zúčastnil i velitel jedné z nich Miloslav Mansfeld, jehož rodiště se také nacházelo v Dalovicích, také v oblasti Sudet. „Řekl jsem jim svůj příběh. Říkal jsem jim takové detaily, že jsem je přesvědčil. Chtěli po mně také zazpívat nějaké známe české písničky, protože na to by žádný agent nebyl připravený. Nechali mě pak na letišti jako součást personálu,“ vysvětluje pamětník, jak se vyhnul internaci v zajateckém táboře. Dostal pak sice uniformu, ale bez označení a nikdy se prý nestal oficiální součástí perutě. „Dělal jsem všechno, co bylo potřeba.“ Jenže dle vyjádření historiků zabývajících se danou tématiku je toto tvrzení velmi nepravděpodobné a jiní odborníci ho označují za lživé. Na druhou stranu i syn pamětníka Vladimír říká, že otec mu o tom mnohokrát vyprávěl.

Pavel Höchsmann z tamního pobytu vzpomíná na smrt několika pilotů, dvě německá bombardování letiště, na znetvořené tváře popálených pilotů, na několik přistání s poškozenými letadly a jeden výbuch stíhačky přímo nad letištěm. „Všechno mám už jakoby v mlze,“ dodává. Válka se blížila ke konci a 20. dubna 1945 68. stíhací peruť rozpustili. Pavel Höchsmann zůstal další měsíce na letišti v Coltishall, kde mimo jiné pomáhal s jeho vyklízením. V Anglii zůstal až do konce roku 1945. Nabízeli mu prý další působení v RAF, ale chtěl se vrátit domů za rodiči.

Rok jsem rubal u Gottwalda

V Praze se pak hlásil jako pilot do československé armády, ale odmítli ho se slovy, ať přijde za tři roky po dovršení zletilosti. Doma pak nastoupil do zaměstnání v Mezu Mohelnice. V říjnu 1949 ho povolali na základní vojenskou službu a zařadili do jednotky působící ve vojenském výcvikovém prostoru Libavá. O rok později tam vznikl jeden z prvních pomocných technických praporů (PTP), kam komunistický režim zařazoval tzv „politicky nespolehlivé“ vojáky, které pak využíval jako levnou pracovní sílu. Krátce poté Pavla Höchsmanna poslali k 56. PTP do Horní Suché, kde rok pracoval v černouhelném dole Prezident Gottwald. „Prvních čtrnáct dní jsme chodili pomalu po čtyřech, jak jsme byli zedření. Nezvyklá, těžká práce. Prostě dřina jako prase. Pak už jsme si zvykli a začali to zvládat,“ vzpomíná Pavel Höchsmann na práci v dole, při níž zažil i smrtelný úraz svého kolegy. Po dvou letech a čtrnácti dnech Pavla Höchsmanna propustili do civilu. Na památku tehdy dostal za roční nedobrovolnou dřinu v dole diplom s touto větou: „Horníku, z Tvých rukou jde pokrok věčný, čest patří Tobě, národ Ti zůstane vděčný.“

Nejstarší parašutista

Po návratu domů opět nastoupil na místo soustružníka v MEZu Mohelnice. Vzpomíná, že mu zpočátku během prověrek neustále předhazovali jeho minulost v německé armádě. „Říkali, že jsem bombardoval sovětské vojáky,“ dodává. I díky jeho pracovnímu nasazení a odbornosti se situace postupně stabilizovala a v roce 1961 se pamětníka stal požárním technikem a později velitelem požárního sboru v podniku. V roce 1954 se oženil s Vlastou Gallovou, s níž pak měl tři syny.

Krátce po návratu z PTP se pamětník stal členem DOSLETu Olomouc (Dobrovolný svaz lidového letectví), kde absolvoval několik seskoků z padáku. V roce 1953 spoluzakládal a také s Otou Plašilem vedl mohelnický paraoddíl. S dalšími členy vlastními silami postavili výcvikovou dráhu a 1. června 1953 v Mohelnici zorganizovali první a poslední letecký den. Diváci tehdy viděli hromadný seskok parašutistů, ukázky letecké akrobacie motorových letadel a větroňů a mohli si vyzkoušet výcvik na paradráze.

V září téhož roku se Pavel Höchsmann účastnil krajského přeboru ve skoku padákem v Prostějově, kde se umístil na pátém místě. Hned po ukončení závodu si pro něj přijeli muži z StB, kteří mu zakázali další činnost v oddíle. „Asi měli strach, že na padáku odletím za hranice,“ s úsměvem dodává Pavel Höchsmann. Krátce poté zanikl i paraoddíl v Mohelnici.

Vztah k létání měl Pavel Höchsmann v sobě celý život hluboko zakořeněný. Komunismus, zaměstnání a rodinné povinnosti mu ale neumožňovali provozovat jeho koníček. Až po dlouhých šestapadesáti letech, dva roky po dovršení osmdesátky, opět zažil ten dobře známý pocit. „Zemřela mně manželka. Seděl jsem tady sám a furt jsem přemýšlel, co mám dělat. Prohlížel jsem si fotky a řekl si, že bych si mohl ještě skočit,“ vypráví pamětník a dodává, že tehdy razantně odmítl tandemový seskok. „My parašutisté tomu říkáme seskok s chůvou. Byla by to ostuda první třídy.“

Nádherný pocit. Letěl jsem dokola celého letiště. Pak jsem se podíval na pytel, jak fouká vítr. Pěkně jsem si najel a pomalu jsem přistál proti větru. Hotovo,“ vzpomíná pamětník na seskok, který si pak ještě čtyřikrát zopakoval. „Naposledy“ 5. října 2013 ve svých šestaosmdesáti letech, čímž vytvořil český rekord jako nejstarší parašutista.

V roce 2018 žil stále v Mohelnici. A právě tento rok se poprvé rozsáhle rozhovořil o svých životních peripetiích. „Doteď jsem to nikomu kromě dětí neříkal. Styděl jsem se, že jsem byl v německé armádě. Trpěl jsem kvůli tomu a problémy měly i moje děti,“ dodává na závěr svého neuvěřitelného příběhu Pavel Höchsmann.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století